Pro vystupování českého premiéra v posledních dnech je charakteristická nervozita. Jistě může pramenit z toho, že Babišův kabinet stojí – podobně jako celá země – před potenciálně těžkou situací, nečekaně silně na ni doléhá pandemie, přičemž prognózy se pohybují od „nic zvláštního nás nečeká“ po „máme před sebou apokalypsu“. To by znervóznilo nejenom předsedu ANO. Současná situace přináší ale specifické nebezpečí právě pro tuzemského premiéra, jeho politické přežití. Ano, mezi akutními problémy dneška to z obecného hlediska není ten nejdůležitější, Andrej Babiš to ale může vidět jinak.

O jeho hnutí se říká, že je založeno na vůdcovském principu – servisní organizace Andreje Babiše, jejímž smyslem je poskytovat mu politickou základnu, být nástrojem jeho moci. Zároveň ale Babiš postrádá osobnostní kvalitu, které se říká vůdcovství. Tedy schopnost, když jde do tuhého, rozhodnout podle sebe (pokud možno správně) a přimět či inspirovat společnost k následování. Babišův politický koncept je vlastně opačný – moc si toho nemyslet a místo toho odezírat přání svých voličů a naplňovat je, nebo aspoň v tom smyslu mluvit, „pružně“ měnit stanoviska podle momentální potřeby. V krizovém okamžiku taková strategie nutně naráží na svoje limity.

Andrej Babiš měl asi oprávněný pocit, že si lid přeje co největší uvolnění, tak mu vyšel vstříc – a teď to má nějaké důsledky, na něž je systém navíc nepřipravený, a je evidentní, že se hodně času promrhalo. Předseda vlády se za tu uvolňovací cestu přitom velice zasazoval a – co je z jeho hlediska nejhorší – případný neúspěch lidé skutečně pocítí v reálném životě, nebude to věcí interpretace v televizní debatě. Vše se navíc děje dostatečně rychle na to, aby to zůstalo v paměti publika, které je jinak těžko schopné udržet dlouhodobější pozornost. Část svého úspěchu Babiš a jeho hnutí navíc postavili na apelu na tuzemský sklon k technokratismu, deklarované schopnosti neideologicky zařizovat, aby věci fungovaly jako ve firmě. V konfrontaci s realitou vývoje pandemie se ale tahle schopnost v posledních týdnech moc neprojevila, mírně řečeno. Ve vztahu k svým voličům – důchodcům vládní hnutí vytáhlo peněžitý příspěvek a rozesílání roušek, na mnohé adresáty téhle pomoci to muselo působit přezíravě. Obdivovatelé „Babiše manažera“, který maká a má výsledky, toho ale v čase sílící nákazy moc nedostali.

Popularita Andreje Babiše a jeho vlády se alespoň podle průzkumů zdá být setrvalá, pozice ANO neotřesitelně dominantní. Tahle dominance je ale svým způsobem křehká a premiér si toho jistě je vědom. Ani on sám, ani jeho hnutí nejsou stavěni na porážky, jeho dominance může být veliká a taky taková být musí, protože mu může chybět schopnost přečkat nějakou výraznou ztrátu a vrátit se pak zpátky na špičku. Andrej Babiš není typ politického vůdce, který vydrží několik roků v opozici a pak se vrátí. Potřebuje moc, nebo aspoň podíl na ní, bez ní může bublina jeho hnutí i jeho osoby velice rychle splasknout. Současný vývoj pandemie může pro něj představovat riziko takové ztráty. Krajské volby pro ANO jistě nejsou nejdůležitější, hnutí v nich ale může přijít o vítěznou aureolu a v příštích sněmovních volbách se to může projevit dál – zvlášť pokud se českému kabinetu podaří zvládnout ekonomickou krizi podobně „skvěle“ jako epidemii. Všichni v téhle zemi mají důvod doufat v to, že se vlna nákazy přežene bez větších následků. Andrej Babiš těch důvodů má trochu víc.