Minimálně v jednom ohledu zahraniční politiky se Česká republika chová posledních dvacet osm let konzistentně a zásadově, a to ve vztahu k Izraeli. Samozřejmě i česká krajní levice, reprezentována různými anarchistickými bojůvkami, ale hlavně komunisty, plane láskou k Palestině a jejím teroristickým organizacím, ale jde o marginální politický proud. Protiizraelské naladění domácí levici nespojuje, stejně jako je v tomto ohledu jednotná levice ve většině zemí Evropské unie, kde například šéf britské Labour Party Jeremy Corbyn vystupoval dokonce s antisemitskou rétorikou, známá je silná podpora Palestiny ve skandinávských zemích, velmi opatrné jsou země se silnou arabskou a muslimskou komunitou.

Sama Evropská unie ze svých fondů posílá ročně několik stovek milionů eur různým palestinským organizacím, z nichž část končí u teroristických organizací. Evropská unie, která vidí jako jediné řešení napjatých vztahů reálnou existenci Palestiny vedle Izraele, chtěla společným prohlášením všech 28 členských zemí odsoudit rozhodnutí Donalda Trumpa přestěhovat americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma. Proti tomu se ale spolu s Maďarskem a Rumunskem postavila právě politická reprezentace České republiky. Činí tak i přesto, že v Bruselu ztrácí další politické body a ohrožuje tím své ambice v orgánech OSN.

O Izraeli se teď bude mluvit ještě více než dosud a nebude to v souvislosti s oslavami 70 let od vzniku samostatného státu, které jsme připomněli výkladovým textem Mariana Kechlibara v předminulém vydání, nebo se stěhováním dalších ambasád do Jeruzaléma. Bude to v souvislosti s Íránem, který se silně angažuje v Sýrii a jehož hlavním zahraničněpolitickým cílem je vymazání Izraele z mapy světa. Tyto vztahy akceleruje vypovězení mezinárodní smlouvy o zastavení íránského jaderného programu ze strany Spojených států amerických, které k tomuto kroku přistoupily opět proti vůli většiny zemí Evropské unie. Kde se v Íránu, zemi Peršanů, vzala nenávist k Izraeli, vysvětluje Marian Kechlibar, dopady vypovězení smlouvy s Teheránem popisuje Alexandr Vondra.

K malé domácí české pohromě – řepkové kalamitě – se ještě vrací Petr Holub. Odpovídá na otázku, kdo za to může.