Schvalování soudce Bretta Kavanaugha (53) americkým Senátem se rýsuje jako okamžik, kdy americká demokracie začala být parodií sebe samé. Demokratický režim v USA pomalu končí a začíná něco jiného. Zdá se, že se to vymyká chápání samotných Američanů. Někteří z nich přirovnávají rozdělení společnosti, jež tato kauza nadlouho způsobí, k Dreyfusově aféře ve Francii. Jenže v té aspoň šlo o otázky nejvyššího státního zájmu, a ne o to, co dělal plukovník Dreyfus v sedmnácti letech.

Souboj o Ústavní soud je dnes stejně vášnivý jako boj o Bílý dům. Prezidentské a senátní volby mají teď vlastně charakter vybírání volitelů příštích soudců Ústavního soudu. Už při loňském jmenování soudce Gorsucha byli demokraté pochopitelně rozhořčení, protože byli – ze svého hlediska – připraveni o jednoho soudce, který jim právem náležel – totiž o Merricka Garlanda, kterého nominoval v roce 2016 prezident Obama, ale republikány ovládaný Senát se jím odmítl zabývat. Což sice nebylo nezákonné, ale byl to posun norem. Posun ohledně práv menšiny v Senátu, o němž můžeme říci, že „si začali“ demokraté – tím, jak prosadili reformu zdravotnictví a pak jak upravili práva menšiny při schvalování řadových federálních soudců. Je to výrazivo jako ze školky, ale právě o to tady jde.

Tentokrát je tu ale oproti předchozí nominaci jeden podstatný rozdíl: konzervativní soudce Gorsuch nastupoval na místo konzervativního soudce Scalii. Kavanaugh má nahradit soudce Anthonyho Kennedyho, jenž byl v devítičlenném Nejvyšším soudu často jazýčkem na vahách a schválil demokratům několik pro ně důležitých zákonů. Říci, že schválil zákon demokratům, by mělo být z hlediska funkce ústavního soudnictví nepatřičné, ale taková je dnes realita.

Schvalování ústavního soudce probíhá tak, že Bílý dům někoho nominuje a pověří FBI, aby ho prověřila. FBI ovšem nevyšetřuje tak, jak to známe z filmů. Pouze projede databáze a sesbírá informace týkající se rizikových okolností, typicky třeba finanční situace nebo sklonu k hazardu. Nemá ani možnost někoho nutit k výpovědi. Je vybavena pouze k vyšetřování federálních trestných činů a toto je pro ni jakýsi „vedlejšák“. Z hlediska Senátu přitom dělá jen pomocnou práci. Senát býval tradičně žárlivý na to, že vyšetřování může vést sám bez exekutivy. I on má své odborné vyšetřovatele, může předvolávat svědky a vyslýchat je pod přísahou.

V Senátu má schvalování na starosti jeho výbor pro soudnictví. Teprve pokud ten kandidáta schválí, hlasuje o něm celé plénum Senátu. Předvolává si svědky, organizuje slyšení s kandidátem, přijímá podněty od občanů a organizací. Mimo jiné od American Bar Association, něco jako advokátní komory. Již desítky let se nestalo, že by Senát schválil soudce bez doporučení ABA, byť konzervativci považují tuto organizaci za liberální. Dostal je i Kavanaugh. Protiváhou vlivu ABA je Federalist Society, sdružující konzervativní právníky, její vliv ovšem není tak formalizovaný.

Koncem roku 2017 prezident Trump zařadil Kavanaugha, tehdy soudce federálního odvolacího soudu, do seznamu jmen, z nichž hodlá vybrat příštího soudce Nejvyššího soudu. Letos 9. července ho navrhl. Probíhalo standardní prověřování, v druhém zářijovém týdnu se ve výboru konalo veřejné slyšení s Kavanaughem.

Demokraté nelenili. Například již na jaře založil bývalý mluvčí Hillary Clintonové s bývalým asistentem demokratické místopředsedkyně výboru, kalifornské senátorky Dianne Feinsteinové, organizaci Demand Justice, která vedla kampaň proti schválení Trumpových soudců. To se vědělo. Zato se nevědělo, že počátkem července kalifornská profesorka psychologie Betsey Blaseyová Fordová napsala jedné člence Kongresu, že se na ní Kavanaugh někdy počátkem 80. let dopustil sexuálního násilí. Kongresmanka na přelomu července a srpna předala toto obvinění senátorce Feinsteinové. Ta si ho nechala pro sebe, ačkoli tou dobou bylo v plném proudu prověřování. Dokonce mluvila s Kavanaughem osobně. Teprve po proběhlých slyšeních, kdy už bylo konečné hlasování ve výboru a pak na plénu jen otázkou dnů, se 13. září začaly objevovat zprávy v médiích, že existuje jakési obvinění. 16. září zveřejnil podrobnosti včetně jména Washington Post, s nímž byla Fordová již nějaký čas v kontaktu. Teprve tehdy Feinsteinová přiznala, že má už přes měsíc toto obvinění v ruce. Kavanaugh je okamžitě popřel.

Přesně na hranici

Nejpozději v tuto chvíli byly veškeré zbytky důvěry mezi senátory zničeny. Republikáni tvrdili, že vědět o obvinění dřív, mohli ho prověřit diskrétně a ohleduplně vůči všem dotčeným. V jejich útlocitnost nikdo nemusí věřit, nicméně kdyby včas usoudili, že Kavanaugh je neprůchodný, bylo dost času jeho nominaci stáhnout a nasadit někoho jiného z užšího výběru, což některým republikánským senátorům nebylo proti mysli – měli v něm své favority. To se teď, s blížícími se kongresovými volbami počátkem listopadu, stihnout nedá.

Obvinění Fordové bylo přesně na té hranici, že bylo nutné je brát vážně, ale zároveň bylo nedokazatelné. Nebylo možné říct, že si Fordová obvinění vymyslela až teď – zachovaly se poznámky psychoterapeuta z roku 2012, kterému se tehdy poprvé svěřila. Fordová popsala útok dost podrobně. Zúčastnili se ho prý Kavanaugh a jeho přítel Mark Judge. Jinak ale nebyla schopna uvést nic přesnějšího, než že se udál někdy v létě 1982 někde v severozápadním Washingtonu na sešlosti, kde bylo čtyři nebo pět nebo možná víc lidí. Nevěděla, jak se na večírek dostala, ani jak se dostala domů. Z těchto důvodů ovšem je pro Kavanaugha obtížné dokázat svou nevinu. Stejné problémy provázejí svědectví tří z možných účastníků, jež se podařilo podle popisu Fordové identifikovat – Judge i dva další lidé tvrdí, že se na nic takového nepamatují. Jeden z potenciálních svědků, dlouholetá přítelkyně Fordové, dokonce prostřednictvím právníka uvedla, že Kavanaugha v životě neviděla.

Není divu. Co jiného lze čekat u události, jež se stala před šestatřiceti lety, v době, kdy bylo Fordové patnáct a Kavanaughovi sedmnáct let? Zároveň ale tato přítelkyně prohlásila, že Fordové věří. To se stalo symptomatické pro další vývoj. Demokraté a jejich spojenci v médiích, tj. v podstatě veškerá mainstreamová média, pojala celou záležitost v duchu příkazu „každé ženě je třeba věřit“. Emocionálnost odhodlání, s nímž různé osoby vyhlašovaly, že Fordové věří, se stala měřítkem pro jejich zpravodajský význam. Síla atmosféry #MeToo nahradila princip presumpce neviny.

U všech násilníků, jež vlna #MeToo odhalila, se ukazovalo, že zneužívali ženy zas a znova, namítali Kavanaughovi zastánci. U něho stojí jedno nedoložené obvinění proti mnoha desítkám dobrozdání od jeho přátel a přítelkyň, včetně jeho bývalých asistentek (asistent federálního soudce je vysoce prestižní pozice, neocenitelný odrazový můstek pro elitní právnickou kariéru; Kavanaugh se může vykázat tím, že mezi jeho asistenty bylo hodně žen a příslušníků menšin).

A tak se média a demokraté o další obvinění postarala. Týdeník New Yorker přinesl vyprávění Deborah Ramirezové, studentky Yaleovy univerzity, kde Kavanaugh studoval. Když byli oba opilí, ukázal jí prý svůj penis. Samotný článek ovšem přiznává, že i řada přátel oné ženy tvrdí, že o ničem takovém nevědí – a že kdyby se něco takového stalo, myslí si, že by o tom slyšeli. Jiná média, jež se pokusila obvinění ověřit, nebyla úspěšnější.

S dalším obviněním přišel Michael Avenatti, právník pornoherečky Stormy Daniels, jež zavařila Donaldu Trumpovi tím, že od něj dostala peníze za mlčení o jejich aféře. Avenatti se v poslední době netají svými politickými ambicemi. Teď přinesl prohlášení osoby jménem Julie Swetnicková, jež tvrdí, že se Kavanaugh jako teenager zúčastňoval večírků, kde docházelo k hromadným znásilněním. Toto obvinění už vůbec nešlo brát vážně. Posloužilo právě jen k tomu, že se mohlo mluvit o obviněních v množném čísle.

Minulý týden po delším manévrování došlo k novému veřejnému slyšení ve výboru, na němž vystoupila nejdříve Fordová a pak Kavanaugh. Fordová působila věrohodně, jak konstatoval kdekdo včetně republikánů, kteří museli dbát, aby je nikdo neobvinil z toho, že jsou necitliví vůči ženě. Kavanaugh působil rozhořčeně, jak je pochopitelné u člověka, jehož právě senátorka Feinsteinová obvinila z toho, že se dopouštěl hromadných znásilnění – odprezentovala totiž obvinění Ramirezové i Swetnickové jako bezmála hotovou věc.

Slyšení bylo otřesnou ukázkou cynické politické účelovosti. Republikáni opakovaně kritizovali Feinsteinovou za to, že na obvinění přes měsíc seděla. Demokraté se soustřeďovali na různé slangové termíny z diářů z mládí, které Kavanaugh na svou obhajobu předložil. Chtěli totiž dokázat, že Kavanaugh v mládí nejen hodně pil, ale i zneužíval dívky. Kavanaugh naproti tomu prohlásil, že zůstal panicem na střední škole „a řadu let poté“.

Všichni se zajímali mnohem víc o procedurální události, jež se staly až v posledních dnech, než o objasnění obvinění samotného. Demokraté vytýkali republikánům, že se spokojují s pouhým písemným prohlášením Marka Judge, místo aby ho předvolali před výbor. Od jeho vystoupení si zřejmě slibují pikantnosti, neboť Judge je znám tím, že byl v mládí alkoholik. O předvolání jiných svědků, kteří by mohli událost objasnit, se nesnažili ani ti, ani oni. Přitom paradoxně Kavanaughovy diáře obsahují záznam o jedné akci v červenci 1982 včetně jmen účastníků, která při troše licence mohla být tou, o niž jde.

Ale slyšení bylo ve znamení emocí. Jak ošidné mohou být, ukázal případ fotografie ze slyšení, jež se šířila po sociálních sítích. Za Kavanaughem na ní sedí několik žen, jejichž výrazy vyjadřují hrdou, bojovnou odhodlanost. Jen se podívejte na ty ženy, vítězoslavně to komentovali levicoví diskutéři. Jenže jen do chvíle, než je někdo upozornil, že za Kavanaughem seděly jeho příznivkyně – manželka, příbuzné, přítelkyně, bývalé kolegyně. Jejich emoce měly zcela jiný význam.

Výstupem slyšení je dohoda o novém, doplňkovém týdenním vyšetřování FBI. Je otázka, zda přinese něco, co by nedokázal zjistit Senát sám, kdyby se snažil. Ale zjevně jde jen o poziční výhodu a protahování.

Kavanaugh a republikáni jsou totiž v současných společenských podmínkách postaveni do situace, kdy musí vyhovět požadavku na to, aby bylo vše důkladně prošetřeno. Zároveň je ale každý aspekt prošetřování, který by nemusel být pro Fordovou příjemný, vykládán jako útok na ni. A skrz ni na všechny ženy. Jak prohlásila v televizi demokratická senátorka z Havaje Mazie Hironová: „Chci říci mužům této země: Buďte zticha a postavte se k tomu čelem! Dělejte to, co je správné!“ Do této pasti se snažil vlákat Kavanaugha demokratický senátor Cory Booker, když na něj naléhal: „Přejete si, aby se Fordová nikdy neozvala? Přejete si, aby zůstala zticha? (…) Řekla, že je to jejich občanská povinnost. Nezpochybňujete snad její občanskou povinnost, že ne?“ Jediná logická a upřímná odpověď – Vzhledem k tomu, že jsem ji neznásilnil, bych si přál, aby zůstala zticha – je samozřejmě politicky sebevražedná.

Všechny hříchy svého genderu

Nikdo – liberálové ani konzervativci – dnes není schopen udělat krok zpátky a zkusit rozplést, jak došlo k tomu, že kandidát na soudce Nejvyššího soudu má nést odpovědnost za všechny hříchy svého genderu. A jak vypadal systém, který se dokázal vyhnout zkoumání toho, co kandidát dělal v sedmnácti letech. Není cesty zpět.

Demokratický systém je krédo Spojených států, je to její občanské náboženství. Ale jak by mohl řečník nějakého programu na šíření demokracie, jaké americká vláda tradičně organizuje, prezentovat tyto události? Kdyby byl upřímný, asi takto: Ve zřízení, které nazýváme demokracií, tedy vládou lidu, hraje zákonodárná moc roli parazitního fíkového listu. O skutečnou moc se dělí imperiální prezident, struktury administrativního státu a justice. Rostoucí moc Nejvyššího soudu vede k tomu, že se na něj přenášejí vášně dříve vyhrazené demokratickému politickému procesu. Ideologie liberalismu se vyčerpala, nahradila ji militantní politika identity, jež z mocenských střetů příslušníků různých pohlaví a ras postupně činí hlavní obsah politiky. Zásady jako presumpce neviny a individuální trestní odpovědnost, o nichž jsem vám přednášel při své minulé návštěvě, ztratily platnost. Demokracie je systém, v němž o tom, kdo bude vykládat ústavnost zákonů, rozhodují slangové výrazy teenagerů pro bzdění a životní styl kandidáta v sedmnácti letech.