Není jasné, co se stane s Libeňským mostem. Pravděpodobně se zboří, protože ministerstvo kultury ho nechce chránit. Ale i k takovému rozhodnutí je daleko, zatím se po něm může chodit, postupně se zpevní a kdo ví, třeba po něm budou ještě pár měsíců jezdit tramvaje.

Jedna z dopravních komplikací, kterých v Praze přibývá, může být ukradená každému, kdo v hlavním městě nebydlí. Ovšem příklad Libeňáku není pouze skvělou manifestací toho, co se děje v metropoli zvláště od nástupu hnutí ANO, ale i v jiných městech, a dokonce na mnoha dalších státních úřadech.

Libeňský most byl postaven před devadesáti lety z nekvalitního materiálu, zvláště pak nepočítal se současnými čtyřicetitunovými tramvajemi. Obvyklá životnost mostu dosahuje sto let, u toho Libeňského je třeba počítat s dřívější likvidací nebo rekonstrukcí. Přesto magistrát ani nehnul prstem a do konce volebního období to ani neměl v plánu. Úřady ve městě mají řadu funkcí a bezpečnost mostů je nepochybně jednou z nich. Po nástupu koalice hnutí ANO a ČSSD za asistence Zelených, lidovců a Starostů na pražský magistrát se dá říci, že určitě všichni makali, právě však na něčem jiném. Současné garnituře na radnici rozhodně nejde upřít schopnost vytvářet nové a nové městské podniky. Loni ještě nevyšel pokus o nepřátelské převzetí elektrikářské firmy Eltodo, teď se však radní dohodli na společném podniku s finančním gigantem Penta, se kterým postaví trasu D pražského metra za nejméně 60 miliard do patnácti let.

Na každého se dostane

Souvislost špatného dohledu nad mosty se zakládáním městských firem vypadá na první pohled jako přitažená za vlasy, zřejmě také bude, mělo by se však objasnit, kdo za ty vlasy táhne. Klíčovou agendou pro všechny zastupitele všech měst jsou obchodní společnosti s účastí města a účast v jejich dozorčích radách, tedy pokud se nepočítají zastupitelé z opozice. Voliči z velkých měst si dodnes mnohdy myslí, že vybírají politiky rozhodnuté zlepšit poměry ve městě podle té či oné ideologie a erudice. To je však omyl, vybírají lidi do dozorčích rad městských firem, které platí politikům za občasnou návštěvu podniku stovky tisíc ročně.

Ilustrativní je případ jednoho krajského města, kde je jádrem koalice také ANO a ČSSD a ještě dvě další strany. Není však slušné jmenovat, protože nejde o mimořádný případ. Z pětadvaceti zastupitelů koaličních stran bere osmnáct peníze od městských podniků a další tři se spokojili s placeným místem na magistrátu. Jeden ze čtyř, kdo se o městské peníze nedere, je poslanec parlamentu. Z městských peněz žijí ještě tři přeběhlíci a pevnost vlády nad městem jistí čtyři placené funkce pro šestičlenný klub komunistů. Kritici ze dvou opravdu opozičních stran nemají nic, ovšem našla se místa pro dvanáct z těch, kteří nejsou v zastupitelstvu, ale za koaliční strany kandidovali. Tady už voliči nerozhodovali vůbec o ničem.

Prebenda víc než město

Podobná praxe se vytvořila už v dřevních demokratických dobách, kde navazovala na komunistické zvyklosti. Příklady z Prahy, dalších měst, případně ministerstva dopravy či obrany ovšem ukazují, že asi už nejde jen o nešťastný průvodní jev nevyspělé demokratické politiky, ale možná o jediný důvod, proč se strany snaží města ovládnout. Smyslem je získat a udržet funkci.

Nevýhodou z pohledu zastupitelů a radních je fakt, že vždy za čtyři roky jsou volby, které může vyhrát dosavadní opoziční strana a sebrat prebendy poraženým. V tomto směru existuje důkaz, že pražští radní opravdu makají. Společný podnik s Pentou, který domluvili dva týdny po zavření Libeňského mostu, má mimořádnou výhodu v tom, že 51 procent akcií budou kontrolovat slovenští žraloci. Praha nebude mít v podniku moc velké slovo, to je pravda, ale pokud podzimní komunální volby dopadnou z pohledu dnešní koalice porážkou, nová garnitura politiků bude mít dost těžké, když bude chtít vyměnit své předchůdce, kteří do firmy zatím nalezou. Minimálně to bude muset prokonzultovat s Pentou.