Absurdní sdělení z titulku článku platí za předpokladu, že jsme vnitřně přijali strategii české vlády v boji s koronavirem. Zápas o to, aby infekce koronaviru v české společnosti byla zadušena hned v počátku, byl úspěšný do té míry, že z toho dnes vláda má těžkou hlavu.

Testovací studie o promořenosti českého obyvatelstva, k níž se ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, jeho náměstek Roman Prymula a ředitel ÚZIS Ladislav Dušek před měsícem tak upírali, přinesla zjištění, že promořenost je zanedbatelná, v řádu desetin procenta. „Čekali jsme to,“ říká zklamaně ministr Vojtěch. To zklamání v kostce vystihuje chybnost vládního přístupu, onoho březnového souboru omezení, jimž trochu nepřesně, ale asi už nevratně říkáme karanténa.

Na začátku nám velká média a hned po nich česká vláda malovaly infekci Sars-CoV-2 jako mimořádně nebezpečnou nemoc. Šíření viru bylo proto třeba zastavit všemi prostředky. V Rakousku a Německu tou dobou vznikly a vzápětí unikly důvěrné dokumenty, které prozrazují, že tamní vlády před vyhlašováním karantény vědomě usilovaly o to, aby se na veřejnosti uchytil co nejhrozivější výklad nemoci. Není důvod myslet si, že by česká vláda měla uměřenější přání.

Profesoru Prymulovi a spol. se za vysokou cenu – na ekonomice, na mentálním zdraví společnosti, za cenu nediagnostikovaných a mnohem zabijáčtějších chorob – podařilo koronavirus téměř zastavit, jak ostatně dokazuje vládní studie. Roman Prymula není žádný hlupák a chápe, že čas, po který bylo možné karanténu v republice udržovat, byl už v podstatě vyčerpán. Současně s jistotou, kterou jemu a jeho kolegům s ohledem na dosavadní bilanci prognóz můžeme jen závidět, předpokládá druhou vlnu. Kvůli druhé vlně se drží povinnost nosit nezdravé a ponižující roušky – prozatím do půlky června. (A pak znovu, pokud se epidemie na podzim vrátí.) I nepolíbený laik pozná, že naše vláda se se strategií, kterou v březnu zvolila, ocitla ve slepé uličce. A teď v podstatě může jen pasivně čekat, jak se virus vyvine – jestli třeba vyhasne, zmutuje.

Je tu ovšem možnost, kterou pánové Prymula, Vojtěch, Hamáček a spol. zatím aspoň veřejně nechtěli brát na vědomí. Je to možnost, kterou ekonom Karel Kříž v Echu už koncem března formuloval slovy: Musíme radikálně přehodnotit náš přístup ke covidu.

Dosud nevíme, jak moc je COVID-19 vážný, neumíme odpovědět na otázku, proč by měl mít v severní Itálii nebo v New Yorku desetkrát či dvacetkrát vyšší smrtnost než u nás, v Německu, ve Skandinávii. Historici této pandemie snad na takové otázky naleznou odpověď.

Ale už teď hlava nebere, proč se tomu druhu argumentů, které mluví pro odvolání poplachu a které by vládám v jejich nezáviděníhodných úvahách přinesly nějakou úlevu, věnuje tak malá pozornost. Proč vlády tolerují matoucí, prokazatelně příliš velkorysé statistiky obětí covidu? (Rozdíl zemřel na covid / zemřel s covidem je známý, ale v praktickém provozu se z něj nic nevyvozuje.)

Proč kromě okrajových médií nikomu nestojí za pozornost svědectví lékařů, že jsou tlačeni, aby na úmrtních listech uváděli covid jako hlavní příčinu nemoci i tam, kde k tomu neviděli důvod (od americké Pensylvánie přes Británii až po nám zeměpisně blízký Norimberk)?

Proč český ÚZIS může ležérně sdělovat „Vzhledem k tomu, že zatím nemáme k dispozici listy o prohlídce zemřelého za značnou část zemřelých, a vzhledem k tomu, že listy jsou předávány v rámci několika týdnů od úmrtí, není možné určit, jaký je podíl jedné či druhé skupiny.“, ale nikoho kompetentního nenapadne, že by to předávání třeba šlo urychlit, když už žijeme v karanténě?

Odpověď, že nám někdo chce schválně způsobit rozvrat, nedává žádný smysl. Ale že strůjci karantén v různých zemích asi nebudou přetékat zájmem ty karantény zase rychle rušit, když by to mohlo budit dojem, že hrozba nebyla zásadní, a že tedy oni svou lehkovážností způsobili astronomické škody, to už jistý smysl dává.