Bývalý (západo)německý soudce a profesor práva Bernhard Schlink (nar. 1944) se proslavil románem Předčítač (1995), jenž pak byl zfilmován s Kate Winsletovou v hlavní roli (2008). Příběh kombinující jímavost a drásavost až na pomezí kýče originálně zpracoval základní poválečné německé téma: téma viny a odpovědnosti individuální a kolektivní. Sexuální vztah mladíka se starší, ale krásnou negramotnou ženou, v níž je po letech odhalena dozorkyně koncentračního tábora, je zároveň efektní love story, ale také metafora par excellence.

Mezitím veleúspěšný autor loni vydal román Olga, který nyní vychází v českém překladu: je to jeho šestá u nás přeložená kniha. Mohla by nést podtitul Antipředčítač, neboť hlavní postavou není žena nevědomá, ale právě naopak vědomá, nikoli objekt historie, ale její subjekt, která odmítá být jí vláčena, nechce se do ní zapojit a má k ní kritický postoj. Přitom samozřejmě nemůže na ni nedolehnout a nemůže ji neformovat – a nemrzačit. Je to příběh Olgy Rinkeové, narozené koncem 19. století v tehdy německé Vratislavi (Breslau). Snad i část slovenské krve po matce ji emočně odtáhne od příchylnosti k „německé ideji“, která dostává právě v čase jejího narození imperiální podobu (Bismarckovo sjednocení), a byť k německé kultuře vychovávaná, zachová si od ní celoživotní odstup. V dětství přijde o rodiče, stará se o ni přísná německá babička v Pomořanech, tam se seznámí se svou životní láskou, Herbertem. Jeho předlohou byla historická postava Herberta Schrödera, německého dobrodruha, vojáka a polárníka, který zahynul roku 1913 na arktické výpravě. Olga vystuduje pedagogiku, stane se učitelkou v Prusku, kde prožije léta marného čekání na svého Herberta, se kterým má nepřiznaného syna Eika. Píše mu dopisy plné lásky, ale i polemiky s jeho německou touhou po rozmachu a expanzi. Ona na rozdíl od něho nechce Německo veliké, netouží po jeho zvláštní roli. Má nedůvěru v jeho světodějné poslání, i když je to, aspoň se to v té době zdá, poslání civilizační a lidstvu prospěšné. Německo je podle ní velké dost, nepotřebuje kolonie a objevitelské výpravy, nepotřebuje, aby světu pomáhalo, a nepotřebuje to ani svět.

Schlink vypráví Olžin příběh trojím způsobem, v první části jako objektivní vypravěč, pak z pozice mladíka, se kterým se Olga, vyhnaná válkou z Prus a zakotvená v západním Německu, seznámí v 50. letech, a nakonec prostřednictvím dopisů, které Olga marně psala Herbertovi na sever. Střední část, vyprávěná stárnoucím mužem jako vzpomínka na ženu, jež chodila do jeho rodiny přešívat šatstvo (to se ještě dělalo i v Německu), je zjevný pandán Předčítače, doplněný o jinou, protikladnou podobu německého osudu. Ten je v postavě Olgy představen jako oběť německého velikášství a přesvědčení, že Němci znají vše nejlépe: známé osudové slovo Besserwisser a proslulé heslo Wir schaffen das. Herbert chce dobýt kolonie a pozvednout Afriku (jistě to myslel dobře) a objevit cestu přes severní pól, syn Eik vstoupí do NSDAP a sní o nekonečných úrodných lánech na východě a vypravěč z poválečných časů je z generace, která málem převrátila společnost naruby v roce 1968: z idealistických pohnutek. Během toho století německého snění o velikosti se přitom Německo o třetinu zmenšilo a Němci zmizeli z území, kde Olga vyrůstala. Její život byl vlastně pozorováním německého mizení, jež se vždy dělo v zájmu velikosti.

Schlinkův román lze těžko číst jinak než jako decentní polemiku se současným Německem, které se opět dalo na velikášské moralizování. Když stárnoucí vypravěč uvažuje, jak by se Olga dívala na přítomnost, napíše: „Dnes by se smála médiím, která se odnaučila pátrat po informacích a nahradila to moralizujícím skandalizováním. Budovu kancléřství, budovu Spolkového sněmu a památník holocaustu by považovala za přehnaně veliké. Radovala by se ze znovusjednocení, ale Evropská unie, která se od té doby neustále rozšiřuje, by se jí zdála moc velká a globalizovaný svět taky.“ Na německého bestselleristu docela odvážné.

Bernhard Schlink: Olga. Přeložila Jana Zoubková. Euromedia Group, a. s. – Odeon, 232 str.