Před třiceti lety vypukla revoluce, která ukončila socialistický experiment budování komunismu. Experiment napáchal fatální morální škody na společnosti, přinesl bezpráví, nespravedlnosti, zločiny, změnil společenské vztahy a ekonomicky zdecimoval tehdejší Československo.

Revoluce v Československu se opírala o ty, kteří s režimem bojovali a formovali se po prohlášení Charty 77. Komunisti ale vládli pevnou rukou a své odpůrce perzekvovali, zavírali do vězení a ničili životy nejen jim, ale i jejich rodinám. Většinu z nich však nezlomili a ti se pak postavili do čela vzpoury, která začala studentským protestem 17. listopadu. Pro poklidný průběh dostala revoluce v Československu přívlastek sametová. Sametové bylo i vyrovnání se s protagonisty totalitního režimu. Češi a Slováci se soustředili na budoucnost a možnosti, které jim svobodné poměry otevřely. Nejprve se ale rozdělili a s vlastními státy se vydali každý svou cestou. Všechny postkomunistické země se znovuzískanými poměry naložily po svém. Pro společenskou transformaci měly jiné předpoklady, ale když se nakonec posčítá to dobré, odečte to nepovedené, tak Češi vůbec nedopadli zle a z nabyté svobody vytěžili nejvíc, z ekonomického pohledu tedy určitě. K polistopadovému vývoji české společnosti je pochopitelně bezpočet výhrad – počínaje kuponovou privatizací, metodou restitucí, která aspoň trochu kompenzovala zlodějny komunistů, prodejem domácích bank do zahraničních rukou přes toleranci k vykonanému bezpráví totalitním režimem. Přesto budeme na 90. léta, která přišla po revoluci, vzpomínat jako na jedno z nejúžasnějších desetiletí minulého století, ne-li celé novodobé historie.

Revoluce přinesla především svobodu, svobodu se vyjadřovat, cestovat, rozhodovat o svém životě. Vládla celospolečenská shoda na tom, že lidé chtějí žít v demokratickém uspořádání a že chtějí patřit na Západ. Při pohledu na současné nálady ve společnosti může leckoho napadnout, zda tehdejší shoda nebyla primárně motivována jen touhou po lepší životní úrovni, kterou stále vyspělé demokratické země mají, a že svoboda byla jen nutný prostředek. Svoboda je totiž na prvním místě odpovědnost. Tu není ochoten unést každý a je připraven se jí i částečně vzdát, aby sňal tíhu, kterou přináší. Proto také vidíme leckde v bývalých postkomunistických zemích příklon společnosti k autoritativním lídrům. Poměry se mění také v západních zemích Evropské unie, jejíž součástí se na přelomu tisíciletí chtěla stát většina české společnosti. Z původní myšlenky, jež stála na čtyřech svobodách: na volném pohybu zboží, lidí, kapitálu, služeb, se mění v samostatný unifikovaný politický celek, který není vždy kompatibilní vzhledem k rozdílným tradicím a kulturám jednotlivých zemí. Kvůli snaze o unifikaci a přerozdělování kapitálu formou dotací vzniká napětí a odstředivé tendence se zatím nejvýrazněji projevily v Británii, která se chystá Evropskou unii opustit. Změna vztahu k Evropské unii se ukazuje i u nás, nejen na vzrůstajícím počtu odpůrců Unie, ale také na neochotě přijmout společnou evropskou měnu, podobně je to v Polsku nebo Maďarsku. Kdyby Češi měli takovou možnost, když do Unie vstupovali, nepochybně by tenkrát neváhali.

Jiné rozložení sil v současné společnosti se neprojevuje jen v evropských otázkách, ale především ve věcech domácí politiky. Po třiceti letech od nabytí svobody stojí v čele jako premiér politik slovenského původu s minulostí spojenou nejen s komunistickou stranou, ale také spoluprací s tajnou policií, hlavním represivním nástrojem totalitního režimu. Společnost jako taková se polarizuje a stále více se ve svých krajních bodech radikalizuje, drobí do mnoha jednotlivých zájmů a ze společnosti vymizel jakýkoliv jednotný étos, který by většina sdílela.

Z čistě ekonomického hlediska se lidem v České republice žije dobře, nejlépe v jejich dosavadních životech, neexistuje však shoda v tom, kudy se má společnost ubírat.