Blåvand je malá odlehlá obec na západním pobřeží Dánska, kterou za druhé světové války procházel systém opevnění chránící nacistické Německo před nebezpečím invaze spojeneckých sil. Sílu Atlantického valu podporovaly především masivní betonové bunkry s dělostřeleckými hnízdy. Většinu z nich nechali Spojenci po válce odstřelit, některé ale zůstaly v pusté krajině dodnes a jeden z nich se nedávno stal dokonce součástí úctyhodného kulturního projektu.

Jde o mohutný bunkr Tirpitz, vzdálený jen pár minut od břehu Severního moře. Jako součást nacistické fortifikace ale nikdy nebyl uveden do provozu, protože se s jeho stavbou začalo až ke konci roku 1944. Nedokončenou stavbu pak několik desetiletí postupně zasypával pobřežní písek, až se v 90. letech dočkala transformace na malé muzeum – jak jinak než právě Atlantického valu. Před sedmi lety se pak objevil mnohem ambicióznější plán – vybudovat v místě bunkru rozsáhlý kulturní komplex světové úrovně.

Zakousnout se do krajiny

Návrhu muzejního centra se roku 2012 ujalo studio úspěšného dánského architekta Bjarka Ingelse, který tou dobou dokončoval oceňovanou realizaci muzea dánského námořnictva. V obou případech Ingels uplatnil totožný koncept spočívající v zasunutí hmoty budovy pod úroveň země. Zatímco u staršího projektu bylo hlavním důvodem pro „schování“ stavby uvolnění výhledu na nedaleký zámek Kronborg, záměrem architekta u muzea Tirpitz bylo vytvořit jakousi antitezi k mohutnému bunkru. Zatímco betonový monolit válečné stavby z krajiny tvrdě vyčnívá, muzeum se mělo stát její součástí.

Při příjezdu návštěvníci vidí pouze samotný bunkr. Z dálky jsou totiž nové prostory od okolní krajiny prakticky k nerozeznání. Všechny se totiž schovávají pod písečnou dunou, do které se ze čtyř stran doslova zařezávají mírně klesající úzké cesty. Protínají se v jejím středu, kde vytvářejí centrální nádvoří se vstupy do jednotlivých expozic. Ty tu najdeme hned čtyři: muzeum zaměřené na Atlantický val, historii lokality, největší sbírku jantaru v Dánsku a prostor samotného bunkru.

Podstata spolupráce

Celý objekt využívá jen velmi střídmou paletu přírodních materiálů, jako je beton, rezavá ocel, sklo a dřevo. Světlo a čerstvý vzduch propouštějí do provozně samostatných expozic celoprosklené stěny, které se skládají z tabulí vysokých až šest metrů. Skutečnou statickou výzvu představovalo řešení stropní konstrukce v podobě vykonzolovaných desek, díky kterým mohly zůstat výstavní prostory maximálně otevřené bez dodatečných podpěr. Desky drží nepřerušované prosklené fasády, zároveň ale na sobě nesou vrstvu zeminy s vegetací, tak aby stavba mohla splynout se svým okolím. Po střechách se navíc mohou návštěvníci volně procházet. Největší taková deska přitom váží přes tisíc tun. Mimořádně náročné statické řešení konstrukce proto měla na starosti inženýrská firma ze Švýcarska Lüchinger + Meyer, podepsaná pod několika odvážnými stavbami. Je to další důkaz toho, jak důležitá je u náročných projektů spolupráce dobrých architektů s dobrými statiky a inženýry.

Promyšlenou geometrii stavby ve tvaru kříže odhaluje až pohled shora. Díky začlenění stavby do krajiny se autorům podařilo rozmazat jinak běžně zřetelnou hranici mezi přírodním prostředím a umělým zásahem člověka. O tento náročný úkol se pokouší mnoho architektů, často však s rozporuplným výsledkem.