Hraný film čím dál obtížněji dokáže držet krok s dobou, dotýkat se toho, čím společnost v daném historickém okamžiku žije. Není to jednoznačně chyba filmařů, ani dějin, které by se hnaly překotněji než obvykle. Taky se cosi stalo s tou společností, její schopností udržet pozornost a pamatovat si. Problémy, jimiž žila třeba před čtyřmi roky, po uplynutí té doby působí jako pomalu pravěké, týkající se nějakých jiných lidí přebývajících v nějakém jiném světě. A vytvořit film trvá nějakou dobu. Možná „nejpružnější“ mezi filmovými žánry je horor. Většinou nestojí moc peněz a je natočený relativně rychle, proto je to taky žánr, ve kterém často získávají první zkušenosti s filmem tvůrci, kteří později dosáhnou v kinematografii velkého významu. Je to žánr, který toho hodně snese – triky mohou být laciné a herectví ochotnické, pokud má horor, řekněme, vnitřní integritu, může se z takových nedostatků stát dokonce přednost. Také proto vzniká hororů skutečně hodně, je to cesta pro nadšeného outsidera, který nemá k dispozici víc než starou kameru a pár svolných kamarádů, zkusit si film a třeba s ním i prorazit. Aby horor v publiku skutečně a hluboko rezonoval, musí se ale dotknout nějakého reálného strachu, být při vší nereálnosti a umělosti alespoň tímhle způsobem skutečný.

Jsou strašáci, kterých se děsí všechny generaci, každá doba má ale i svoje vlastní strachy a paniky, jejich proměny se pak v hororových filmech dají docela dobře vysledovat. V druhé polovině minulého století filmem rezonovala paranoia, apokalyptické strachy. I energie revolty 60. let obsahovala nějaký temný proud, který se podařilo zachytit v hororových filmech. Přelom tisíciletí přinesl vlnu zájmu o asijské horory, které docela působivě kombinovaly tradiční a velmi temně podanou „duchařinu“ s technologií, následovala vlna tzv. „torture porn“, extrémních filmů, které šly hodně daleko v zobrazování násilí. Populární se díky nečekanému hitu Blair Witch Project také stala – dnes až do mrtě promrskaná – metoda „found footage“, tedy filmy tvářící se jako dokumentární záznam, který po někom zbyl. 

Soudobá hororová scéna může působit docela pestře a nijak kompaktně. Strašidelných filmů vzniká velice mnoho a většina z nich samozřejmě za moc nestojí. Hollywood chrlí snímky, které často jenom recyklují už dříve recyklované formule – další „vyvražďovačky“ na opuštěných místech, další snímky na hraně hororu a komedie plné odkazů na jiné a často lepší filmy, další retro ve stylu toho či onoho, momentálně frčí návraty do 80. let (některé z pokusů o ně – třeba seriál Stranger Things – stojí rozhodně za vidění). Točí se filmy inspirované extrémní kinematografií 70. let, došlo i na ty pověstné kanibalské horory i snímky jaksi prestižnější – na nedávno skončeném festivalu v Benátkách soutěžila i nová verze známé a děsivé Suspirie původně od Daria Argenta. Naprostá většina soudobých hororů ale nemá větší ambice, vždycky to tak bylo. Levně pořízené snímky, na kterých může dvojice strávit část rande – ona je vylekaná, on jí je oporou, nebo taky naopak (asi ne náhodou je většina hororů založena na vzorci „mladí lidé v nesnázích a jeden po druhém ubývají“), vstřebají svou dávku prvosignálních lekaček, které mohou vyvolat nějakou okamžitou instinktivní reakci, ale když se rozsvítí v sále, je to už, jako kdyby nikdy nebyly, je možné se jim s úlevou smát.

Pokud bychom se ale podívali na ta nejvýraznější hororová díla současnosti, cosi společného možná mají. Jakýsi odevzdaný a černočerný fatalismus – to, co je v nich nadlidského, je člověku nepřátelské a není proti tomu obrany, lidští hrdinové nakonec jsou jen součástkami nějaké „hrozné, beznadějné mašiny“, jak zazní v hororu Hereditary, asi tom nejpůsobivějším za několik let.. Zlo jako by v nich nebylo vybočením z řádu, jednou ze sil hýbajících světem, ale řádem samotným, vůči němuž jednotlivec nemusí mít šanci. Takové snímky už rande zrovna neprosvětlí, možná po jejich zhlédnutí budou do kina zabloudivší dvojice zpytovat smysl své lásky a lásky vůbec, nemluvě o smyslu života – toho krátkého času, jejž člověk zřejmě prožije zavěšený na hořícím laně nad propastí pekla. S úlevou se smát není čemu, do krve se nevyplavil „vylekaný“ adrenalin, pod kůží naopak zůstala existenciální tíseň.

Nějak podobně by měl vyznívat třeba Antikrist Larse von Triera (jistě dá se vést debata o tom, jestli je to horor, a především jestli je to dobrý film), jehož zmučený protagonista se nakonec ztrácí v přírodě – chrámu ďábla –, před očima vizi jakéhosi antistvoření a antispásy. Tři roky starý film Čarodějnice Roberta Eggerse spojuje archaickou angličtinou psané dialogy a vizualitu maleb 17. století v krajně stísňujícím příběhu rodiny puritánských osadníků. Kvůli věroučným sporům opustí komunitu a usadí se na samotě. V lese ale sídlí nějaká temná síla, která rodinu postupně rozkládá a zabíjí, poslední přeživší – individualistická dcerka – se s ní nakonec spojí ve stísňujícím finále, jež jako kdyby naznačovalo, že to je akt osvobození.  Oceňovaný sci-fi horor Alexe Garlanda Anihilace zas popisuje konfrontaci lidských výzkumníků se silou, která fakticky rozkládá individualitu, proměňuje, znetvořuje člověka tím, že ho jakoby zbavuje hranic, nechává ho splynout se světem kolem. Karlovarské publikum s pobavením přijalo film Mandy režiséra Panose Cosmatose, na první pohled může skutečně působit jako zábavný úlet, v němž dostal Nicolas Cage zas jednou šanci pořádně se utrhnout ze řetězu. Zabili mu holku a on zabije je a pořádně přitom řve. Cosmatosův film je ale spíš zachmuřeně krásný, ale pořád špatný „trip“, sled fantasmagorických obrazů, které spojuje vztek a beznaděj, v němž ostrůvek lásky je nenávratně zničen bizarním zlem, jež hrdina možná „potrestá“. Na jeho nadvládě ve světě, jemuž dominuje choré lidské (především mužské) ego, to ale nic nezmění. 

Vrcholným příkladem sklíčené osudovosti, jež prostupuje ty lepší horory dneška, je zmíněný film Hereditary debutujícího režiséra Ariho Astera, českými kiny proletěl v létě pod vskutku neinspirovaným názvem Děsivé dědictví. Kritické ohlasy na něj jsou vesměs nadšené, o představitelce hlavní role, australské herečce Toni Coletteové, se mluví jako o kandidátce na Oscara, mezi diváckými reakcemi na Děsivé dědictví se zas dají najít věty typu „Myslím, že mě ten film nenávratně psychicky poškodil“. A Asterův film do značné míry dostává téhle extrémní pověsti. Vlastně nevím, jestli bych ho doporučil ke zhlédnutí – křehčímu a sugestibilnímu člověku asi ne. I velmi povšechný popis může v jeho případě působit jako zásadní spoiler, kdo si ho chce pustit, nechť nečte dál. Hereditary může působit jako víc filmů v jednom. Jako vyhrocené rodinné drama s dobře napsanými a zahranými postavami (distancovanou neúprosností ve vykreslování vztahů může připomínat Bergmana, což jistě neznamená, že se mu Aster nějak blíží), film o zničující síle ztráty, jako metafora duševní choroby nezadržitelnosti jejího nástupu a jako okultní horor, v něčem čerpající z odkazu klasik Rosemary má děťátko nebo Roegova Teď se nedívej. Podstatné je, že na všech těch úrovních funguje dost dobře a při vší tematické roztříštěnosti je docela celistvý, byť začíná docela civilně a končí jako z řetězu utržená fantasmagorie. A jakkoli může působit impulzivně, náhodně, je Asterův film sám tou „zoufalou a beznadějnou mašinou“, o které jeden z jeho hrdinů mluví. Ukáže skupinu lidí způsobem vedoucím i k nějaké empatii, ukáže je jako osobnosti, které se nějakým způsobem vzpírají katastrofám, jež je v životě potkaly, podmínkám, v nichž tito lidé vyrůstali, a podobně.  A nakonec vysvětlí, jak to všechno bylo z principu marné, protože všechno o nich už dávno rozhodl někdo jiný a zlý a oni nikdy nejednali za sebe, vždycky v jeho službách, že lidé v kině nesledovali nějaký příběh od začátku do konce, ale jenom jeho finále nebo možná spíš codu, když už je všechno dáno a rozhodnuto a jenom se to dohraje. Režisér o filmu mluví jako o pokusu ukázat rituální oběť z perspektivy obětovaného, který neví, v jaké situaci se vlastně ocitl. Povedlo se mu to lépe, než by si někteří diváci (včetně mě) možná přáli. 

Ta temná osudovost, ze které neexistuje východisko, jako kdyby byla v protikladu k převládajícímu duchu doby. Směřování k lidské emancipaci od veškerého útlaku, ať už je reálný, subjektivně prožívaný, nebo sugerovaný. Ambici dostat život pod kontrolu a dostat pod kontrolu i sebe, nějak se dotvořit nebo vytvořit znovu, přesvědčit svět, aby to respektoval. A v té nově nabyté a naprosté autonomii dojít nějaké pozemské nirvány. Temně osudové horory jako Děsivé dědictví ukazují člověka naprosto jinak – jako bezmocnou hříčku zlých sil, o nichž třeba ani nemusí vědět. Možná je taková neochvějná beznaděj logická odvrácená strana utopického snění o osvobozeném člověku. Nebo je v tom i jakási předtucha, obraz toho, co by člověk na konci cesty k onomu osvobození mohl najít.