Dům umění v Piešťanech

Zasloužené vyznamenání

Dům umění v Piešťanech
Zasloužené vyznamenání

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Slovenští památkáři po třech letech projednávání konečně přiznali úchvatné brutalistické stavbě status národní kulturní památky.

Když se dnes začne o nějakou konkrétní budovu z poválečného období zajímat víc lidí, většinou to nevěstí nic dobrého. Počet zbouraných hodnotných staveb z padesátých až osmdesátých let každým rokem po světě narůstá, takže odborníci a stále početnější zástup veřejnosti jsou v podobných případech vždy ve střehu. Ne vždy ale kauza končí příjezdem buldozerů. Zatímco v Bratislavě aktuálně bourají komplex Domu odborů Istropolis (viz Týdeník Echo č. 5/2022), o necelých sto kilometrů dál se mohou radovat z oficiálního úředního stvrzení mimořádné kulturní hodnoty piešťanského Domu umění.

Brutalistická budova vás dodnes oslní svými nebývale dochovanými interiéry v barvách československé trikolory. - Radek Úlehla

Bez pochybností

O výjimečnosti této brutalistické stavby ostrých tvarů pochyboval málokdo. „Jedná se o jednu z nejpropracovanějších a nejkomplexnějších zrealizovaných kulturních staveb dvacátého století na Slovensku,“ stojí ve tři roky starém návrhu na prohlášení budovy národní kulturní památkou a nejde o žádné přehánění. Dům umění v Piešťanech totiž splňuje všechny důležité aspekty pro uznání památkové ochrany – je dílem oceňovaného architekta, kterého si všimli i v zahraničí, slouží stále svému původnímu účelu a odehrávají se v něm důležité kulturní události a především se dodnes navzdory neustálému provozu dochoval v nebývale autentické podobě z roku 1979, kdy stavbu Ferdinand Milučký (1929–2019) dokončil.

Takřka intaktní kondička budovy je zásluhou Edity Bjeloševičové, která ve funkci dlouholeté ředitelky instituce vystupuje jako její oddaná ochránkyně, která nikdy nepovolila žádné nekoncepční stavební úpravy. Bjeloševičová v Domě umění pracuje prakticky od jeho otevření, takže ví lépe než kdokoli jiný, jak má budova správně fungovat a jak s ní zacházet. Architekt Milučký svou stavbu navíc čas od času navštěvoval, a pokud se mu něco nelíbilo, dal své rozhořčení jasně najevo.

Přesto měl Dům umění namále. Po revoluci bylo totiž v přízemí tohoto kulturního centra Piešťan otevřeno kasino s night clubem, po kterém tu zůstala jedna místnost obložená zrcadly. Později se také uvažovalo o uzavření celé instituce, vše se ale nakonec podařilo ustát a Dům umění v současnosti patří mezi místa s nejlepším kulturním programem na Slovensku. V hlavním sále s kapacitou přes šest set lidí probíhají koncerty, divadelní představení i filmové projekce, další části pak hostí třeba pravidelné výstavy.

Ostře a jemně

První návrh budovy vznikl už roku 1958 v rámci architektonické soutěže, následně se ale projekt největší slovenské kulturní stavby mimo hlavní město v poválečné éře na deset let odložil. Tou dobou Ferdinand Milučký dokončoval své vrcholné dílo – krematorium s urnovým hájem v Bratislavě, které na seznamu národních kulturních památek figuruje už od roku 2006. Architektura krematoria toho má s Domem umění hodně společného, Milučký totiž rád pracoval s ostře řezanými pravoúhlými formami, které komponoval do tvarově abstrahovaných a poměrně členitých hmot, ve kterých jsou stěny vždy protažené ven. „Nakonec vždy i proti své vůli docházím k jednoduchosti. Jsem posedlý jednoduchostí, hranami, přesností,“ prohlašoval o sobě architekt, který zároveň platil za velmi neústupného člověka, jenž nikdy neslevoval z precizní úrovně zpracování svých staveb, takže mají i navzdory bídné úrovni socialistického stavebnictví velmi kvalitně provedené detaily.

Zatímco exteriér stavby může na někoho působit nepřátelsky, elegantní interiér si podmaní snad každého návštěvníka. Čekají tu na vás úchvatné prostory, ve kterých pozornosti autorů neušel sebemenší detail, takže můžeme mluvit o svébytném gesamtkunstwerku, který si dodnes zachoval takové drobnosti jako třeba autorsky pojaté žetony s označením čísla kabátu v šatně. Interiéry měla na starosti primárně Milučkého manželka Júlia Kunovská, která pro jeho zařízení a vybavení originálním nábytkem využila barvy československé trikolory. Navzdory době dokončení stavby tak na vás interiér dýchne optimismem šedesátých let.

19. června 2022