Česká republika je jednou z mála zemí Evropské unie, která zatím nepodnikala nic pro to, aby zmírnila dopad prudce zdražující elektřiny na domácnosti a firmy. Ten prudký vzestup cen není zdaleka jen výsledkem ruské agrese proti Ukrajině. Elektřina zdražovala už dlouho předtím, než Vladimir Putin zaútočil 24. února na sousední zemi. To zdražování není žádným výsledkem působení neviditelné ruky trhu. Právě naopak je důsledkem velmi viditelného politického tažení za bezuhlíkovou ekonomiku. To různými regulacemi typu emisních povolenek a taxonomie zdražuje výrobu elektřiny. A tlačí na uzavírání některých zdrojů. Některé země jsou v tom velmi aktivní. Takže ve chvíli, kdy dost nesvítí a nefouká, je v Evropě kritický nedostatek elektřiny. Proto jen velmi drahá.

Je to čistě politické zdražení, které nezmizí ve chvíli, kdy válka na Ukrajině skončí. Právě zdražení energií a jejich promítnutí do všech dalších cen zboží a služeb je hlavní důvod, proč Evropa zažívá největší zdražování za desítky let. A Česká republika s inflací 16 procent zažívá jedno z největších zdražování z celé Evropy vůbec.

Nejjistější cestou, jak zbrzdit inflaci, je zastavení, nebo alespoň zmírnění růstu cen elektřiny. U plynu a ropy, které se globálně nakupují, je to složitější. Elektřinu si velká část evropských zemí, včetně nás, sama v dostatečném množství vyrábí. A ty výrobní náklady se s výjimkou plynových elektráren výrazně nezvýšily.

Zdražování se daří držet nejvíc na uzdě tam, kde se ještě před válkou podařilo dostat růst cen elektřiny pod kontrolu. Francie nebo Slovensko fixují ceny pro domácnosti i firmy od ledna, respektive první půlky února.

Není na tom nic netržního, a už vůbec ne levicového. Elektřina zdražuje přímými politickými zásahy. Tažením za bezuhlíkovou ekonomiku a invazí na Ukrajinu. To jsou politické akce par excellence. To není vyšší moc ani ruka trhu.

Od vlády jsme zatím s výjimkou úsporného tarifu, což jsou kompenzace vysokých cen ze státního rozpočtu, neslyšeli, co chce s prudce zdražující elektřinou dělat. Teď, tady a rychle. Premiér Petr Fiala říká, že stát je schopen stoprocentně ovládnout dosud polostátní elektrárenskou firmu ČEZ až do dvou let. Tento týden jsme od člena představenstva ČEZ Pavla Cyraniho na valné hromadě firmy slyšeli, že plán, jak to udělat, bude nejdřív za rok v červnu 2023.

Fixace cen elektřiny ve francouzském nebo slovenském stylu tedy není v horizontu roku na dohled. Situaci je ale potřeba řešit tady. Budoucí předseda Národní rozpočtové rady Mojmír Hampl, bývalý viceguvernér České národní banky, přichází s nápadem na windfall tax, daň, která odčerpá energetikám mimořádné zisky, které mají z vysokých cen elektřiny. Inkaso z nich by stát využil na snížení faktur za elektřinu lidem a firmám. Nemusel by tak kvůli tomu zvyšovat státní dluh.

Efekt je stejný jako u fixace cen elektřiny. Jen je to celé byrokraticky složitější a zisky z vysokých cen elektřiny se musí prohnat přes státní rozpočet. Samotná fixace v ČEZ by byla jednodušší, elegantnější a levnější na správu. Ostatní hráči na trhu by se pak museli fixované ceně přizpůsobit. Jinak by v konkurenci neprodali.

Když není v této chvíli zastropování cen elektřiny v ČEZ právně možné, je tato daň rozumná cesta. Ministr financí Zbyněk Stanjura už v Salonu Týdeníku Echo řekl, že o ní bude uvažovat a projedná ji na Národní ekonomické radě vlády.

Není ale čas vyčkávat. Čím déle se bude drahá elektřina odrážet ve všech dalších cenách, tím horší bude celkové zdražování. Ten problém se nevysedí. Vlády v Evropě, které rychle zasahují, vědí, proč to dělají. Inflaci mají výrazně nižší než my.