Pritzkerova cena pro Aratu Isozakiho

Nejvyšší pocta

Pritzkerova cena pro Aratu Isozakiho
Nejvyšší pocta

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Když mu bylo čtrnáct let, atomové bomby zasáhly Hirošimu a Nagasaki. Jeho rodné město Óita, vzdálené pár set kilometrů od nich, během druhé světové války lehlo popelem. Nezbylo nic – jen ruiny a nesmazatelné vzpomínky na děsivé zážitky.

S opravdovou architekturou se tak mladý student Arata Isozaki podle svých slov setkal až v knihách na univerzitě. Dodnes si pamatuje první titul, který se mu dostal do rukou. Byl od švýcarského historika architektury. V 50. letech procházelo Japonsko kompletní obnovou a Isozaki tak začal přemýšlet o tom, jak města a architektura mohou vzejít z popela. Po studiu se zařadil mezi progresivní avantgardní architekty a na začátku 60. let přišel s vizí obnovy části Tokia v podobě megastruktur ukotvených nad zemí. Šlo o symbolické opuštění tradičního města, které v Japonsku přestalo i kvůli překotné urbanizaci fungovat.

Díky svému renomé se Arata Isozaki dostal k řadě mezinárodních projektů. V roce 2011 dokončil kongresové a výstavní centrum v Kataru. - Foto: pritzkerprize.com

Červená zeď

Ve svých třiceti letech začal Arata Isozaki hodně cestovat, což mělo později rozhodující vliv na jeho práci. Navštívil odlehlé čínské vesnice i americké metropole, vedla ho touha poznat celý svět na vlastní oči. Na všech místech přitom doslova nasával lokální vlivy, které následně bravurně začleňoval do svých projektů. Isozaki tvrdí, že přestože jsou budovy dočasné, mají těšit své uživatele i všechny kolemjdoucí – proto je nutné návrhu věnovat maximální pozornost.

Před pěti lety se v Šanghaji otevřela Isozakiho koncertní síň s jedinečnou akustikou. - Foto: pritzkerprize.com

Při cestách po Indii si například všiml nádherného lokálního materiálu, rudě zbarveného pískovce používaného po staletí pro stavbu budov. Kámen Isozakiho ohromil natolik, že se rozhodl uplatnit jej i při návrhu bankovní budovy na jihu Japonska, které se dnes přezdívá „červená zeď“. Šlo pravděpodobně o vůbec první import tohoto kamene do Japonska. V roce 1980 pak vybrala porota Aratu Isozakiho mezi 50 architektů z celého světa, kteří se utkali o prestižní zakázku nového Muzea současného umění v Los Angeles. Porotci nejdřív objížděli realizace architektů, a když si prohlédli právě onu červenou banku, vyzvali
Isozakiho, aby stejný materiál použil pro muzeum. Architekt si uvědomil, že Los Angeles leží v téže zeměpisné šířce jako banka na jihu Japonska, a tak si materiál díky podobným slunečním podmínkám zachová své vizuální kvality. Souhlasil.

Sportovní hala pro letní olympijské hry 1992 v Barceloně – ukázkový příklad propojení západní a východní kultury. - Foto: pritzkerprize.com

Losangeleské muzeum dokončil Isozaki roku 1986 ve svých 55 letech jako svůj vůbec první zahraniční projekt. A díky velkému úspěchu muzea jich mělo přijít ještě několik. Během 60 let praxe totiž dokázal zrealizovat přes stovku projektů, velká část z nich je po celém světě. Kromě mnoha veřejných i soukromých domů v Japonsku navrhl Isozaki například hlavní sportovní halu pro olympijské hry 1992 v Barceloně, vyhlášený klub v New Yorku a v posledních letech také třeba výškovou budovu v Miláně nebo národní kongresové centrum v Kataru.

Ke stému výročí založení japonského města Nara navrhl v 90. letech architekt Isozaki víceúčelovou halu. - Foto: pritzkerprize.com

Nobelovka za architekturu

Během svého života Isozaki obdržel dlouhou řadu úctyhodných cen, čestných profesur a doktorátů. To vůbec nejvyšší ocenění, na jaké může architekt během života dosáhnout, ovšem japonský mistr architektury získal až nyní. Stal se v pořadí šestačtyřicátým laureátem Pritzkerovy ceny, které se taky přezdívá Nobelova cena za architekturu. Mezinárodní porota ceny každoročně vybírá (až na výjimky) jednu osobnost s výjimečným přínosem pro architekturu, čímž ji zařadí po bok největších architektů posledních desetiletí.

Provincie Mino patří mezi nejvýznamnější japonské provincie, co se týče tradiční výroby keramiky. Materiálu je zasvěcen také areál nad městem Gifu, na jehož návrhu Isozaki pracoval ke konci 90. let. - Foto: pritzkerprize.com

Důvodů, proč letos ocenění získal právě Isozaki, vyjmenovala porota několik. Úžasné dílo sedmaosmdesátiletého architekta mluví samo o sobě, Arata Isozaki v něm ale navíc jedinečným způsobem kombinuje různé kulturní vlivy ze západu i východu, čímž často překračuje nejen geografické, ale i mentální hranice. Zároveň se také věnuje podpoře mladých architektů, teorii architektury, grafice nebo navrhování nábytku. Při návrzích se zároveň nebojí využít proporce zlatého řezu v kombinaci s konceptem jin a jang.

Ve svém vysokém věku Arata Isozaki opět pracuje na nové koncepci experimentálního města, které se nemá podobat žádnému, jaké jsme dosud poznali. Isozaki si totiž už od mládí uvědomuje, že svět podléhá neustálým proměnám, na které je potřeba reagovat. Je dobře, že letošní porota Pritzkerovy ceny vybrala právě Aratu Isozakiho. Jeho dílo i celkový přístup mají stále mnoho co říct.

Architekt Arata Isozaki se narodil 23. července 1931 ve městě Óita. I ve svých 87 letech aktivně pracuje. - Foto: pritzkerprize.com

 

Matěj Beránek

15. března 2019