V BUBLINĚ

Ovčáček na kolenou

V BUBLINĚ
Ovčáček na kolenou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Budu se dnes zase zabývat virtuálním děním kolem prezidentova mluvčího Jiřího Ovčáčka. Možná s tím už jsem otravný. Jistým způsobem je ale Jiří Ovčáček esencí tuzemského virtuálního světa, zároveň veledůležitý a bezvýznamný, hromosvod pro blesky hněvu jedněch a mučedník pravdy pro ty druhé, tak trochu komik, těžko ale říct, do jaké míry vědomý, žije svou virtuální existenci jako nekončící melodrama, v němž jde každou vteřinu o přežití světa, jehož tíhu nese na svých bedrech, světa ohrožovaného nenávistnou kavárenskou lůzou, připravenou plenit v něm, znesvěcovat vše svaté, zotročit všechny, komu byla shůry dána svoboda. Nebo tak něco.

Pan Ovčáček, jak známo, prošel duchovním vývojem, od té doby uživatelům sociálních sítí přává požehnanou neděli a vůbec se projevuje se značnou horlivostí. Mezi pravidelné Ovčáčkovy kritiky patří také Zdeněk Šarapatka, člen Rady České televize, kde se poslední dobou často střetává s „národoveckým výsadkem“ nebo jak to nazvat (patří k němu Hana Lipovská, Luboš „Xaver“ Veselý a Pavel Matocha), také je přispěvatelem internetového deníku Fórum 24. S panem Ovčáčkem nebo jeho táborem se často střetává, má v tom také dlouhou praxi - v roce 2000 významně přispěl k odhalení kauzy Olovo kolem „kompra“, které chystali spolupracovníci tehdejšího předsedy vlády Miloše Zemana na premiérovu vnitrostranickou oponentku Petr Buzkovou.

Zdeněk Šarapatka se uživatelům svěřil s pozoruhodným zážitkem. Někde v horách v neděli zašel na bohoslužbu a s překvapením zjistil, že mezi shromážděnými je i Jiří Ovčáček, během modlitby ho vyfotografoval a postoval snímek na Facebook - působí velmi realisticky tím, jak je neostrý a vůbec braný dost narychlo. Jiří Ovčáček je na něm ovšem k poznání, stejně jako to, co v tom okamžiku dělá. „Ne, žádná štvanice na Ovčáčka. To jen v horách zajdete na nedělní bohoslužbu a vedle vás překypuje láskou k Bohu člověk, který psal pro komunisty hanlivé texty na církev a ještě včera pronášel zdravici srazu neofašistů, xenofobů a rasistů v Příčovech. A takovým pak buďte bratrem....“ Jiří Ovčáček a lidé s ním spříznění v tom ale viděli právě tu štvanici, prezidentův mluvčí toho využil k posílení své mučednické stylizace, spřízněná média a jednotlivci se do svatokrádežného Šarapatky zostra pustili. Z druhé strany zase zaznívaly odsudky pokrytectví prezidentova mluvčího.

Nepochybuji o tom, že je pro pana Šarapatku obtížné cítit se bratrem pana Ovčáčka. Zároveň ale myslím - ne že bych zrovna na tyhle věci byl expert –, že právě o tohle v podobných okamžicích, jako je společná modlitba v kostele, také jde. Uvědomit si nějaké pouto k lidem, kteří nás z toho či onoho důvodu monumentálně štvou a ten vztah je třeba vzájemný. Protože před tváří toho, k němuž se ty modlitby obracejí, nemusí být lidská rozdělení a averze zas až tak významné. Pan Šarapatka zveřejněním snímku dal taky najevo, že se mu právě v tuhle chvíli chtělo fotit - ano, Jiří Ovčáček se v kostelích modlí, což by u katolického konvertity nemělo nijak šokovat. A vypadá přitom plus minus stejně jako kdokoli jiný v téhle intimní chvíli, za jeho výrazem každý může číst ta citová hnutí, jaká má sklon tam vnímat vždycky. Je to fotka, jež vlastně nesděluje nic. Zdeněk Šarapatka její publikace vysvětlil v textu na Foru 24 - odkazem na Ovčáčkovu pochybnou politickou praxi a vůbec pochybností o tom, co mluvčí a jeho šéf v české politice reprezentují, a na přinejmenším spornou politickou linii kardinála Duky. Na tom všem může něco být, třeba i hodně. Jenomže to pořád nevysvětluje nutnost ten obrázek publikovat. Často se připomíná známé heslo listopadové revoluce „Nejsme jako oni“. Skandovalo se tenkrát dost snadno, stejně jako se snadno říká a píše. Vyjadřuje ale záměr, jehož naplnění je obtížné, možná až nadlidsky. Nemusí jít jenom o to, nepodobat se estébákům a stranickým tajemníkům. Vyjadřuje taky odhodlání nedělat věci, které se člověku udělat hodně chce, a dokonce si myslí, že pro to existuje i dobrý důvod.