KOMENTÁŘ

Istanbulská úmluva: A co takhle ne?

KOMENTÁŘ
Istanbulská úmluva: A co takhle ne?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Istanbulská úmluva, plným názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, je horký brambor. Jak rychle vláda v pátek zařadila její ratifikaci na program svého jednání, tak rychle ji z něj pondělí odstranila. Proč právě toto a teď, není jasné, ale obecně to jasné je. Z Istanbulské úmluvy se stal politický test.

Na jedné straně její ratifikaci urguje Evropský parlament, na druhé straně si z ní udělala téma Trikolóra a stalo se z ní živé téma na sociálních sítích. V posledních měsících z ní vycouvalo či couvá Slovensko, Maďarsko Polsko a Turecko. Což je zase na opačné straně vnímáno jako zlověstná nákaza a důkaz toho, co jsou odpůrci dohody zač.

Na první pohled to vypadá, že zdejším zastáncům úmluvy neschází energie a přesvědčení. Ale jsou zde důvody se domnívat, že inteligentnější člověk zavlečený logikou postavení a událostí do jejího obhajování musí zažívat nepříjemné chvilky. Musí tušit, že ať už nakonec dosáhne taktické prohry, nebo vítězství (ratifikace), strategicky to bude prohra. A za co?

Mezi argumenty zastánců smlouvy narážíme nápadně často na argumenty hloupé, vnitřně rozporné, zoufalé. Nezbývá jim než odpůrce zesměšňovat, a přitom se dostávat na tenký led.

Jak lze například zároveň argumentovat, že úmluva nepřinese žádné radikální dopady, a přitom je zásadně nezbytná? Prakticky všechny nežádoucí aktivity úmluvou identifikované jsou již postihovány českým trestním právem (můžeme diskutovat o tom, že je trestný nucený sňatek, a ne už jeho příprava). Anebo jsou už zohledňovány nějakým jiným platným mezinárodním paktem, třeba pokud jde o migraci. V takových případech je třeba se ptát: Když úmluva nepřináší nic přelomového, proč je tedy tak nezbytná?

Ovšem samotný argumentář Rady Evropy, jejž tato instituce zveřejnila letos i v češtině, obsahuje sekci „Průlomové aspekty úmluvy“. A tam nalezneme i tvrzení, že „je to první mezinárodní smlouva obsahující definici pohlaví. Znamená to, že pro ženy a muže platí nejen biologické rozlišení mužského a ženského pohlaví, ale existuje rovněž společensky konstruovaná kategorie pohlaví, jež ženám a mužům určuje specifickou roli a chování“.

Takže když odpůrci smlouvy tvrdí, že úmluva zavádí „genderovou ideologii“, a zastánci se jim kvůli tomu vysmívají, jsou za hlupáky. Rada Evropy je usvědčuje ze lži.

To proto, že zastánci úmluvy (v centru, ne u nás) zvolili strategii: apelovat na progresivisty, tedy na ty, pro které jsou „průlomové aspekty“ tím hlavním. Opozici nepřesvědčovat, ale převálcovat tak, že ji označí za reakcionáře a primitivy (nikdo vám nezruší Velikonoce, hlupáčci).

Takže zastánci úmluvy nemohou seriózně diskutovat. Musí například každého, kdo je proti úmluvě, mít za člověka, který doma vše řeší fackou. To je zvláštní obsese některých komentátorů, usoudili, že lidé s odlišnými politickými preferencemi než oni kdovíproč lpějí zrovna na domácím fackování. Posloucháš Jordana Petersona? Fackuješ. Jsi proti Istanbulské úmluvě? Fackuješ.

Pirátský poslanec Tomáš Martínek předvedl „epidemiologickou“ teorii boje, když na Twitteru napsal: „Turecko zvažuje odstoupení od Istanbulské úmluvy proti násilí na ženách i mužích i s odůvodněním, že ji nejsou schopny ratifikovat evropské země jako Maďarsko. Odmítání přijetí Istanbulské úmluvy tak paradoxně vede k šíření ortodoxního islámu ve světě…“

To vyžaduje mnoho předpokladů. Zejména že radikální islám v islámských zemích je šířen mezinárodními úmluvami a přijetí Istanbulské úmluvy by toto šíření zbrzdilo. Že turecký prezident Erdogan nemá žádné vlastní nápady a nikdy se neodvažuje jednat doma ani na mezinárodní scéně unilaterálně, ale zásadně čeká, co udělá Maďarsko. Pokud tomu věříte, tak uvěříte čemukoliv. Ale k ovlivňování mezinárodní politiky by vás neměli pouštět.

Dalším legračním argumentem je, že populistické vlády nyní úmluvu odmítají navzdory nárůstu domácího násilí v koronavirové pandemii. V pandemii se děje spousta dalších věcí a soustředění na domácí násilí má svůj původ hlavně v tom, že tu existuje vrstva lidí, kteří mají v počítači šablonu „(Aktuální jev X) dopadá nejvýrazněji na ženy“ a jejich práce spočívá v tom, že vyhlížejí jevy, které mohou do šablony doplnit a vyslat novou tiskovou zprávu do světa. S pandemií jim to dalo trochu práce vzhledem k tomu, že nemoc dopadá výrazněji na muže, ale ne že by se nesnažili. A úmluva se připravuje od roku 2011, to přišel zásadní argument pro její přijetí až s pandemií o devět let později?

Pro odmítání úmluvy vůbec není třeba být vysazený na genderovou ideologii, v uvozovkách či bez nich. Už v době projednávání úmluvy ve vládě v roce 2015 ji kritizovalo Nejvyšší státní zastupitelství i Nejvyšší soud. Ale genderová ideologie v úmluvě je, jak jsme viděli. A to je zrovna teď pro zastánce úmluvy velké břemeno. Protože se posunula ze sféry, kdy se o ni zajímali jen profesionální aktivisté, ideologové a političtí kutilové, do zorného pole normálních lidí. Když se něco přihodí patrně nejznámější žijící spisovatelce na světě, tak už to nelze zahnat zpátky do pařeniště facebookových skupin a řetězových e-mailů. Agrese, která se snesla na J. K. Rowlingovou, když odmítla akceptovat „společensky konstruovanou kategorii pohlaví“, abychom se drželi dikce úmluvy, spoustě lidí otevřela oči. Troufám si tvrdit, že to v soukromí zaregistrovala i řada těch, kteří se normálně považují za moderní, proevropské lidi jdoucí s dobou. Ale veřejně se jim do tohoto tratoliště zacházet nechce. Ale role se přehouply. Lepším kandidátem na roli nebezpečného demagoga dnes není ten, kdo varuje před „LGBTQ ideologií“, ale ten, kdo prosazuje společensky konstruovanou kategorii pohlaví.

Ale nakonec není nezbytně nutné jít na věc ideologicky. Není nutné zabřednout do sporů, zda chceme být jako Orbán či Duda, zda jsme zajedno s Klausem ml. nebo s Piťhou. Stačí jednoduše říci, že žádná další mezinárodní úmluva rozpracovávající lidská práva není potřeba. Břemeno má být na těch, kdo ji prosazují, aby ukázali její nezbytnost, a ne na odpůrcích, aby ukázali její nepřijatelnost.

Existuje pohled, že lidská svoboda se prosazuje zakotvováním práv v zákonech. A to nejen domácími, ale hlavně mezinárodními dohodami. Že práva deklarovaná mezinárodní dohodou jsou nějak lepší, oprávněnější a lépe zajištěna než jen práva domácí. Pro některé je to víc než jen pohled, ale i politický program, dokonce hlavní politický program. Má to svůj ideologický důvod, a ten nikdy většinu veřejnosti nepřesvědčil. A má to svůj praktický důvod – vrstvu lidí, jejichž pracovní a kariérní náplň je konstruována tak, že víc předpisů je pro ně vždy líp než míň předpisů. Ani ti nejsou většina. Jde o to, nebát se jít proti nim.

30. července 2020