Jaké všeobecné dopuštění byl začátek války na Ukrajině, se ukazuje co chvíli v dalších rovinách. Ukrajina a Rusko dohromady vyvážejí téměř 30 procent pšenice a desítky procent dalších zemědělských komodit. Rusko od začátku války blokuje Ukrajinu z moře, ta tedy může vyvážet jen omezeně po železnici a po silnicích. Ukrajina nemá dobrou dopravní infrastrukturu a podle odhadu agentury OSN tak v zemi cestou do světa uvízlo 25 milionů tun obilovin. Vinou války letos Ukrajina nezaseje v rozsahu, na který je u ní svět zvyklý.

Ruský prezident Vladimir Putin sice letos počítá s rekordními žněmi, zaprvé ale není jasné, kolik z jeho odhadu bude ukradeno z Ukrajiny, zadruhé před dvěma měsíci v reakci na západní sankce zakázal vývoz ruské pšenice, jehož konce zatím nevidět.

Není to jediný důvod, spíš poslední, ale hodně velká kapka, která některé z chudších částí planety vede na pokraj hladových bouří, jimž zpravidla předchází inflace. Někde už nepokoje začaly. Například Irák bez větší pozornosti světa zažil divoké demonstrace proti růstu cen před dvěma měsíci. Předminulý týden jsme zaregistrovali nepokoje na Srí Lance. Ty nepokoje byly ve skutečnosti rozsáhlé a prudké, demonstranti během nich cíleně napadali domy politiků, hned v prvních dnech přišel o život jeden poslanec. Demonstrace, vyprovokované zřejmě zdražováním základních životních potřeb, jsou hlášeny z Íránu.

Další milník na cestě k potravinové panice na světových trzích za nás urazila Indie, jejíž vláda minulý pátek vývoz pšenice až na výjimky zakázala. Indové udávají kromě Ukrajiny a Ruska i lokální důvod – vlny veder, které poničily úrodu. Indie je sedmý až osmý největší vývozce pšenice na světě, hned po Ukrajině (první až do války bylo Rusko). Ale hlavně mají strach, aby jejich pěstitelé úrodu neprodávali ven, když jsou ve světě tak vysoké ceny, načež se může snadno stát, že v zemi žádná nebude. Protekcionismus ve jménu zabezpečení potravinové bezpečnosti může fungovat jako nákaza. U české inflace se cena potravin s meziročním zvýšením 35 procent a obilovin o 50 procent stává vskutku hybnou silou. Ovšemže se naši prodejci obilí a olejnin odvolávají na světový trh.

Zlověstně působí graf Indexu světových cen potravin, zkratkou FFPI. Od jara 2020 (první lockdowny) nabral strmý vzestup a už počátkem letošního roku předhonil hodnotu, jež v roce 2010 předcházela arabskému jaru. Za tehdejším nedostatkem potravin bylo vícero důvodů, vedle sucha byl nezanedbatelným nástup biopaliv a tomu odpovídající vytlačování klasických obilnin a rýže. I díky oné 10-12 let staré zkušenosti bychom v Evropě měli vědět, že globální nedostatky potravin vedou k destabilizaci chudých částí světa a například v severní Africe způsobí nejprve strádání a hned potom migrační vlnu do Evropy.

V tak vypjaté situaci by si člověk myslel, že na to v Evropě nějak zareagujeme a budeme se snažit riziko hladu ve světě svým dílem řešit. Teprve několik měsíců v EU platí záměr reformy zemědělství Farm to fork (do češtiny překládáno jako Od vidlí po vidličku). Farm to fork výslovně stanoví cíle EU do roku 2030, mezi nimi potlačení umělých hnojiv a pesticidů o pětinu a naopak ztrojnásobení půdy v tzv. ekologickém režimu na cílových 25 procent, téměř třikrát oproti současnému stavu.

Ke zmíněným bouřím na Srí Lance nějak, asi dost podstatně, přispěl zákaz umělých hnojiv vydaný tamní vládou loni. Ještě před covidem kvůli zákazům pesticidů a umělého hnojiva zemědělci v Holandsku či v Německu s těžkou technikou blokovali dálnice a příjezdy do hlavních měst. Bezúspěšně, politici by si patrně všimli až hladových bouří. K nim má Evropa pořád daleko – lidsky naštěstí, politicky naneštěstí. Neboť lpěním na svých dogmatech EU akorát přispěje ke globální bídě. Univerzita v německém Kielu před rokem propočítala, k čemu uvedení Farm to fork do života povede. U hovězího masa a obilnin se EU stane z vývozce dovozcem. Sice bude dál, byť v omezené míře, vyvážet vepřové maso a mléko, zato významně posílí dovoz olejnatých semen.

Stejně jako se po válce na Ukrajině v Evropě ještě nezformovalo žádné hnutí za přehodnocení klimatické politiky a politici jen asistují prudkému zdražování energií, ani hrozba hladových bouří ve světě zatím nepřiměla evropský mainstream přehodnotit sny o bezemisním zemědělství. Otázka je, jak velká část toho mainstreamu představu, že obyvatelstvo spotřebuje méně masa a propálí méně elektřiny, ve skutečnosti vítá.