„Zavolali nám tehdy úplně neznámí lidé, že od nás chtějí navrhnout dům. Sami od sebe si nás vyhledali, protože někde viděli náš sklep. To pro nás byla naprosto nová zkušenost.“

Tak popisují mladí architekti ze znojemského studia ORA cestu k návrhu rodinného domu v malé jihomoravské vesnici Božice. Zmíněným „sklepem“ mají přitom na mysli svoji vůbec první realizaci, rekonstrukci vinného sklepa Modrák nedaleko Znojma, kterou si ihned vydobyli pozornost celé architektonické scény. Už tento projekt přitom jasně naznačil, jakým směrem se nově založené studio chce vydat – navazovat na tradiční postupy, lokální kontext a práci s polozapomenutým řemeslem. Ne nadarmo také zkratka ORA zastupuje slovní spojení „originální regionální architektura“.

Lízat ulici

Zadání „úplně neznámých lidí“ znělo jasně. Architekti jim měli navrhnout současný vesnický dům. Aby pochopili, jak má takový dům vypadat a především poznali to, co mají staré vesnické domy společného, porozhlédli se architekti po malých moravských obcích. Narazili přitom na spoustu (odstrašujících) nových domů, které zcela ignorují své okolí. Takové příklady známe ostatně všichni, jde o celorepublikový problém. Ve většině případů novostaveb totiž vítězí touha po odlišení od zbytku a po demonstraci „my jsme tady noví“. Dochází proto k rozbití původní (logické) struktury zástavby a ulic a zničení půvabného celku, který většina lidí obdivuje.

Architekti Barbora Hora, Jan Hora a Jan Veisser si proto určili základní pravidla klasických vesnických domů. Jde především o práci s terénem a umístění domu na pozemku. I proto dávají vesnický dům například do protikladu s městskou vilou, a to v tom ohledu, že vila stojí hrdě uprostřed parcely, kterou po obvodu uzavírá vysoký plot, čímž si celkově drží odstup od svého okolí, zatímco klasický vesnický dům na Moravě vrůstá do země, „líže“ ulici, a tvoří tak do jisté míry součást veřejného prostoru.

Dům na okraji Božic proto architekti umístili co nejblíž hraně úzkého svažitého pozemku, aby jej neizolovali od okolí. Museli přitom samozřejmě respektovat legislativní odstupové normy od sousedního pozemku, podle svých slov by ale nejraději stavěli na samotné hranici parcely – nevznikají tak totiž zbytkové pruhy, které nemají prakticky žádné využití. Investoři požadovali jednopodlažní dům, který nechali autoři vzhledem ke svahu postupně zapustit do terénu tak, aby podle nich „zbytečně netrčel“. Naproti otevření domu do ulice ale nezapomněli na vytvoření dostatečného soukromí dvora, což je také důležitý rys vesnických hospodářských staveb (oplocení parcely se připravuje).

Jeden malý detail

Architekti se při návrhu inspirovali také velikostmi a poměry délky k šířce původních domů v okolí. Novostavba se jim přibližuje i celkovým vzhledem. Jednoduchá červená sedlová střecha a bílé stěny jsou prostě nestárnoucí (i když v poslední době přehlížená) kombinace. Jediný prvek, který upoutá pozornost všech kolemjdoucích, tak představuje výrazný arkýř ve štítové straně domu. Jeho výsledná podoba vznikla kombinací hned několika záměrů. Architekti totiž už od začátku chtěli do štítu umístit velké okno, aby podpořili – podle jejich názoru na vesnici důležitý – kontakt domu s ulicí. Záměrem také bylo to, aby v něm uvnitř domu mohli majitelé sedět a dívat se do krajiny. Proto muselo dojít k lehkému (a tvarem až sochařskému) vysunutí arkýře. „Nakonec jsme chtěli aspoň jeden malý detail, kde se projeví tradiční štukatérské řemeslo,“ zdůvodňuje podobu Jan Hora. Koneckonců i na mnoha obyčejných domech na vesnicích najdeme drobné zdobné motivy.

Vstup do domu vede přes zápraží, které propojuje pokoje s venkem. Dispozice jsou uspořádané tak, aby měl každý pokoj přístup ven. Společenská část domu s kuchyní, jídelnou a obývákem zaujímá nejvelkorysejší prostor domu převýšený do krovu u strany s arkýřem. Podkroví s otevřeným prostorem pracovny (nebo jak architekti říkají, „zašívárny“) propojují mlynářské schody.