Sestavování žebříčků je činnost mediálně velice vděčná, klikací. Čtenář se z nich většinou ale nic podstatného nedozví, nevypovídají toho moc o skutečnosti, již není možné nacpat do jedné „výsledkové listiny“. Někdy ale mohou člověku připomenout důležitou věc, kterou sice tak nějak ví, ale nikdy ho nenapadlo se nad ní zamyslet, nebo ji aspoň shledat zajímavou. Včera se mi cosi takového přihodilo.

Znuděně jsem rozklikl zprávu (ano, ve snaze vyhnout se plnění povinností pracovníka v pracovním procesu člověk může klesnout až ke znuděnému rozklikávání zpráv) o tom, že dosluhující předseda vlády Andrej Babiš se stal skoro rekordmanem. Dostal se na druhé místo žebříčku podle doby strávené v úřadě. Přeskočil Miloše Zemana, který byl premiérem 1459 dní, a v čele vlády stojí už 1461 dní. Nedostižným pro něj ale zůstává první premiér samostatného Česka Václav Klaus. Pět a čtvrt roku.

Od některých z těch krátce sloužících českých premiérů se přitom čekalo, že zdejší scénu zválcují a na dlouhou dobu ovládnou (třeba od Jiřího Paroubka a svým způsobem i od Stanislava Grosse). Andrej Babiš za čtyři roky v premiérském křesle stihl hodně, až moc, a jeho postavení se zdálo neotřesitelné. Jenomže nebylo. Jistě neplatí, že čím déle politik ve funkci vydrží, tím je taky lepší. Kdybychom vzali ty skutečně dlouho sloužící evropské premiéry, byla by to taky rozporná sestava. Ta rychlá doba expirace vrcholných českých politiků ale dokládá, že skutečných politických talentů je v téhle zemi pomálu, vlastně neexistují vůbec anebo skoro vůbec. Výjimkou je – měřeno počtem vítězství –, nedá se nic dělat, Miloš Zeman, který skončil jako premiér, protože se tak sám rozhodl.

Nějaký podíl na tom má volební zákon, poměrný systém, v němž jsou výsledky často těsné, mohou na jejich základě vznikat nepevné koalice a ani tuzemské politické strany nejsou vnitřně zrovna soudržné (výjimkou v tom ohledu je ANO, jehož smyslem existence je být servisní organizací jednoho konkrétního muže a také jí je). To, že předsedové českých vlád nevládnou moc dlouho, ale asi souvisí i s jakousi roztěkaností zdejšího elektorátu, jehož nemalá část je schopna se pro někoho rychle nadchnout a pak zase rychle zklamat a upnout svoje naděje k někomu jinému. Je roztěkaná a také často skeptická vůči těm, kdo mají ambici vést, moc je nehledá a není divu, že je nenachází, snadno vezme zavděk náhražkou určenou k rychlé spotřebě.