Evropská unie je ostrov stability, demokracie a vlády zákona, říkalo se. Jenže místo toho, aby se z něj stávalo gravitační jádro, k němuž se budou jiné země svým uspořádáním přibližovat, děje se opak. Zóny nestability se povážlivě přibližují.

Dřív to byl Irák a Sýrie. Loni válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem, což je podle některých definic geograficky v Evropě. Evropské země ji usilovně ignorovaly. Nyní, s aktem vzdušného pirátství provedeného běloruským státem, se zóna nestability přiblížila přímo dovnitř – při letu z jednoho hlavního města členské země EU do druhého se ocitáte v zóně nepřátelských bojových operací.

Má i svou geopolitickou dimenzi. Tvrdit, že je za tím Putin, se může zdát siláckým gestem dobrým pro zviditelnění na sociálních sítích. Je nicméně fakt, že běloruská a ruská protivzdušná obrana jsou integrované, a Bělorusové by tudíž nemohli vyslat proti letu Ryanairu stíhačku bez vědomí Rusů.

Lze bez přehánění říci, že širší evropské publikum Bělorusko nezajímá. Pohled na zpravodajství západních médií i záběry ze západoevropských ulic ukazují, že na mentálních mapách veřejnosti je Palestina daleko blíž než Bělorusko. To zajímá hlavně Polsko a baltské země.

Pro profesionály zabývající se východní Evropou představovalo Bělorusko jistý oříšek. Nešlo je úplně snadno naroubovat na konflikt Východ–Západ, pokrok–zpátečnictví, jak si na něj zvykli třeba na Ukrajině nebo i v Rusku. Na fotografiích z běloruských demonstrací jste marně hledali vlajky EU. Postavení žen ani LGBT se neřešily. Žádné běloruské Pussy Riot tancující v kostele. Těm lidem šlo opravdu o zfalšované volby a státní násilí. Geopolitické ambice neměli; tušili, že jakékoli náznaky „barevné revoluce“ jen posílí Putinovu pozici. A oni se nechtěli ani stát součástí Ruska, ani druhou Ukrajinou. Brutalita režimu ovšem je nebývalá. Ramanu Pratasevičovi hrozí trest patnácti let vězení – trest, jaký se u nás dává za brutální vraždu – za organizování zpravodajství na internetu.

Pro Západ je v tuto chvíli asi největším problémem, že neví, co má dělat. Filozofii strkání hlavy do písku v čisté podobě předvedla v neděli večer na Twitteru eurokomisařka pro dopravu Adina Valeanová, když měla „dobrou zprávu“ – údajně „pro všechny, zejména pro rodiny a přátele lidí na palubě“.

Ale ani ten, kdo není obdařen takovou mírou tuposti, není ve snadné pozici. Nejrozpolcenější pozici má samozřejmě Německo, jež na jedné straně je s východoevropskými členskými zeměmi EU nejvíc v kontaktu a o jejich pohledu ví. Na druhé straně je v Evropě nejdůležitějším ruským obchodním partnerem. Bidenova administrativa je zjevně rozhodnuta vést své evropské vztahy skrz Německo a svůj „reset“ zahájila tím, že rezignovala na tlak proti plynovodu Nord Stream 2. Je to důležitý krok ke zvýšení závislosti Německa na Rusku a zároveň k oslabení Ukrajiny. Proč by mu teď mělo záležet na Bělorusku?

Ovšem i ten, kdo chce Bělorusům pomoci, stojí před úkolem, jak zatlačit na Lukašenka, a přitom ho nevehnat do náruče Putinovi.

Od našeho státu nemusíme žádat žádná velká gesta, ani není jisté, jaká by přesně měla být a zda by je tato státní garnitura dokázala smysluplně provést. To, co můžeme žádat, je podat pomocnou ruku Bělorusům, kteří jsou u nás. Nekomplikovat povolení k pobytu, poskytovat azyl, podporovat jejich studium na našich školách. Umožnit jim pocítit, že nejsou ignorováni, je minimum.