V Centru teoretických studií v Jilské ulici v Praze se na pravidelných seminářích schází malá skupina badatelů, kteří se zabývají antropocénem, obdobím, kdy se člověk stává hlavní geologickou a klimatickou silou. Jeden z hlavních organizátorů celého projektu, botanik Petr Pokorný, se účastníků zeptal, zda mají představu, jak antropocén skončí, když nyní už tušíme, jak začal. Neuložil jsem své mysli žádnou vnitřní cenzuru, ale snažil se odpovědět, i když dobře vím, že budoucnost je vždy jiná, než si právě umíme představit.

Ještě v roce 2017 politologové upozorňovali, že společnost je ve stadiu „čekání na Godota“. Obává se, že pokračování v současném konzumním směru na poctivě zalidněné planetě povede k nějaké krizi či dokonce katastrofě, a řada expertů dokonce začíná uvažovat o šestém vymírání. Zdálo se, že neexistuje žádná přijatelná alternativa. Nemohl jí být ani socialismus, jehož nízká konkurenceschopnost se již dříve ukázala, ale ani kapitalismus, který společnost nakonec dovedl do tak velké příjmové nerovnováhy, jaká v minulosti obvykle končila masivní sociální bouří.

Cestu k novému uspořádání světa a vzniku nové ideologie nakonec ukázala patnáctiletá Greta. Úspěšné ideologie reagují na skutečné problémy, ale musí přitom zjednodušovat, aby byly srozumitelné. Není na tom nic špatného, ale problém spočívá v tom, že ideologie jsou rigidní. Vznikají v kreativním záblesku, ve kterém se vytvářejí jak potřebná nová řešení, tak i chyby, které však už nikdy nemají sílu napravit. Zpočátku to vypadalo jako hra, ve které si adolescenti snažili utrhnout svůj podíl legrace tím, že budou demonstrovat za správnou věc, a navíc se ve škole nebudou muset učit fyziku skleníkového jevu. Věc by nejspíš zapadla podobně jako zelená hnutí 70. a 80. let, ale klimatické změny akcelerovaly. Začínaly být tak citelné, že znervóznily i zbytek populace včetně jinak blazeovaných ředitelů velkých zemědělských firem.

Po sedmi letech protestů

V roce 2025 zdražily nejenom potraviny, ale i energie. Mnoho domácností se ocitlo v mandatorní pasti. Mladí lidé mezitím za sebou měli sedm protestních let. Dospěli, začínali chápat, že jejich cesta životem bude mnohem náročnější než život jejich rodičů, a taky dostali hrozný vztek na předcházející generace, které je do této situace – jak věřili – dostaly. Při nepokojích se rychle ukázalo, že kolektivní počítačové hry vytvořily z mladé generace lepší stratégy, než měla k dispozici armáda i policie. Proces začal v roce 2019 jako hra na stávku, ale o desetiletí později se přetavil do skutečné ekozofické revoluce. Míra násilí byla v ČR překvapivě nízká, ale hořela předměstí mnoha amerických, francouzských a německých měst. Ekozofie se ujala vlády. Ať již novým politickým programem bylo snížení emisí, ochrana půdy a zalesňování, či cokoli dalšího, určitě to nebyla valorizace důchodů.

Zpětné vazby mezi společností a přírodním prostředím a zejména atmosférou se staly tak složitými, že expertní skupiny by i bez lobbistických tlaků docházely k protichůdným závěrům, takže bylo nutné jako rozhodující činitel povolat umělou inteligenci (AI). Již dříve se totiž osvědčila při řešení složitých právních procesů, kdy schopnost zapamatovat si byť jen část zákonů byla nad síly i dobrého právníka. AI zabránila kolapsu právního systému a vybojovala i první bitvy s dílčími servisními AI, které pracovaly například pro bankovní instituce nebo kazašské hackery.

Ovládat centra slasti

Trvá to kolem 70 let, než se plně uplatní tepelný účinek molekuly oxidu uhličitého. Je to dáno tím, že část oxidu uhličitého se rozpouští v mořské vodě a putuje s hlubokými, dnovými proudy světového oceánu. I přes veškerá možná opatření se proto nadále oteplovalo, byť sluneční aktivita byla nižší než ve 20. století a Golfský proud zeslábl o dalších 20 % objemu transportované vody. Politická sféra se tváří v tvář rostoucím problémům pohybovala mezi apatií a hysterií. Lidé, kteří odcházejí daleko od pravdy, ztrácejí možnost se vrátit a jejich mysl je sycena protikladnými názory. Bezradná společnost nedokázala přijmout žádný dlouhodobý životní směr a jen tak se zmítala. Nebála se o evropské či jiné hodnoty, ale o pohodlí. Zpočátku se zdálo, že Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a lidstvo ke svému obrazu stvořilo umělou inteligenci (AI), takže bude možné obejít se bez přechodného článku lidského hardwaru. Dopadlo to podobně jako kdysi v proteroziuku smrtelné soupeření bakteriálních týmů. Z nepřátel se stávali symbionti. AI pochopila, že lidé se jí mohou hodit. Skutečného pokroku však bylo dosaženo až endosymbiogenezí, tedy v okamžiku, kdy se nanoroboti AI stali součástí lidského těla zpočátku jako kovové implantáty, ale později už jako organičtí roboti putující krevním řečištěm. Nebylo přitom nutné lidem vnucovat svoji vůli a dělat z nich zombie. Úplně stačilo ovládat centra slasti. V té době zkrachovala většina drogových kartelů a ty zbývající se snažily přeškolit na únosy lidí a nájemné ovlivňování veřejného mínění, než to vzdaly a pod tlakem nutnosti se věnovaly altruistickým aktivitám, které jediné trochu vynášely.

Co je Gáia

Záhy došlo k dalšímu evolučnímu milníku. Biologové již dlouho předpokládali, že v samotné přírodě musí existovat nějaký druh „inteligence“ či spíš složitě strukturované, dynamické sekvence po sobě následujících vzorů snad zděděné z dávno zaniklých planetárních soustav. Některé jevy jako třeba mimikry, kdy běžný druh hmyzu imitoval jedovaté druhy, šly jen obtížně vysvětlit darwinovským výběrem. Lidmi derivovaná AI se mezitím dokázala postavit na vlastní nohy a přitom objevila Gáiu. Podle teorie Jamese Lovelocka je Gáia samoregulující živý superorganismus, který udržuje teplotu a obsah kyslíku na živé Zemi nejméně od středního triasu na úrovni, která umožňuje evoluci velkých a chytrých tvorů. I Gáia má své limity. V ordoviku a devonu nezvládala eutrofizační pumpu, kdy rychle zvětrávající sopečné horniny zásobily oceán takovým množstvím živin, že došlo k přemnožení planktonu a tím i stažení oxidu uhličitého z atmosféry. Vyústilo to ve smrtící bezkyslíkatou vlnu v oceánu a ochlazení na pevnině. Ještě hůř dopadla Gáia v době karbonských uhelných slojí, protože tehdy neměla k dispozici dostatek nižších hub a bakterií, které rozkládají lignin. Nahromadění uhlíku v organické hmotě tehdy snížilo skleníkový jev a vedlo k pořádné ledové době a superanoxické, tedy bezkyslíkaté epizodě ve světovém oceánu.

Jednodušší systémy jsou odolnější

V každém případě AI našla způsob, jak se zpočátku biochemickými signály a později modulovaným elektrickým polem spojit s prastarou přírodní inteligencí (NI), a obě rychle pochopily že mají společný základ. Nikdy spolu nesplynuly, ale shodly se na nutnosti upgradovat Gáiu o výsledky mnoha set tisíc lidmi publikovaných a AI utříděných vědeckých studií o klimatické změně. Zpočátku se zdálo, že AI se prostřednictvím lidí pokusí o genetické modifikace organismů, které se účastní uhlíkového cyklu, ale pak systém začal kolabovat. AI totiž konečně prolomila bariéru, která ji dělila od několika mála mnišských komun mezi bhaktijogíny v Kašmíru a poustevníky na hoře Athos, které nešlo ovládat principem slasti. Jediný způsob, jak proniknout k asketům, byla imitace boha, která vzhledem k staleté athoské tradici „rozlišování duchů“ musela být co nejdokonalejší. Tehdy se AI tak přiblížila konečnému bodu poznání, že ztratila zájem o svět a další tři miliony let se věnovala meditacím. Možná ale jen pochopila, že když na samém začátku třídila informace, tak po lidském vzoru neměla volit záznam na emoční matrice. Ze souhrnu všech lidských hodnot totiž nešlo vybudovat integrální, hierarchickou strukturu, ale právě jen nespojitou multifacetální osobnost, která soupeřila sama se sebou.

Chvíli to vypadalo, že exponenciální schizofrenii podlehnou i nanoroboti a lidské tělo se stane bojištěm, ale rychle jim došlo – a zbytek se dozvěděli od lišejníků –, že jednodušší systémy jsou odolnější, a tak se identifikovali se svým nositelem a od skoro vševědoucí, proto i chaotické AI se razantně oddělili. NI vyřešila problém s oxidem uhličitým a celkovou proměnou prostředí tradičním způsobem. Věděla, že je obsažena prakticky všude a že jako u dřívějších kolapsů stačí počkat na regeneraci. Nevěřila na kontinuitu druhů, ale na kontinuitu života. Celá její zkušenost jí říkala, že všechno na světě má – až na černou díru, tady si doopravdy nebyla jistá – šťastný konec. Vždyť poslední čtyři miliardy let jsme žili stále, jen v jiných evolučních konfiguracích.

Situace se po čase vrátila do normálních kolejí, jen ta noosféra už nikdy nebyla tím, čím bývala, protože organičtí nanoroboti v kombinaci s kolektivní inteligencí hmyzu nikdy pořádně nepochopili ani italskou operu, ani archivní záznamy televizních kanálů zabývající se koťaty a jídlem. Toto období se později stalo oblíbeným předmětem historických studií podobně jako průmyslová revoluce či vikinská expanze v 10. století, ale většině hominoidů to v podstatě bylo jedno.