Ani rostoucí ekonomika nám nestačí

Ani rostoucí ekonomika nám nestačí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Žijeme nad poměry a dluh za nás zaplatí příští generace. Při pohledu na návrh rozpočtu na rok 2019, který vláda před týdnem poslala do sněmovny, se opět ozývají obavy, jaké naposledy zazněly během krize před deseti lety. Rozpočet se nafukuje nejrychleji v dějinách České republiky, za rok o víc než osm procent, přitom nejvíc peněz jde na důchody a na platy státních zaměstnanců. Rozpočtové výdaje se zvyšují o poznání vyšším tempem než očekávaný hospodářský růst, který se bude držet u tří procent. Jednoduchá úvaha říká, že takový rozpočet není stabilní a že se může brzy propadnout do nezvladatelných dluhů. O tom, jaké nebezpečí hrozí v nejbližší době veřejným financím, diskutovali v Salonu Týdeníku Echo člen Národní rozpočtové rady Jan Pavel, hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská a její kolega ze společnosti Patria Finance Jan Bureš.  

Pavel: Spíš než narušení stability rozpočtu vidím nepříliš rozumnou rozpočtovou expanzi o 0,7 procenta HDP, která probíhá v situaci, kdy se ekonomika nachází poměrně výrazně nad potenciálním produktem. Tím jde rozpočet zároveň proti restriktivní měnové politice České národní banky a to znamená, že se tyto dva efekty začnou přetlačovat. Z mého pohledu není úplně racionální ani zdůvodňování schodku investicemi. Investice jsou samozřejmě potřebné, řadou těch investic se ale dohání zanedbaná údržba.

Myslíte opravu dálnic?

Pavel: Třeba. Investice jako taková by měla přinášet něco zcela nového, co zvýší potenciál ekonomiky. Druhým problémem je skutečnost, že velké navýšení investic naráží na situaci na makroekonomickém trhu zejména v odvětví stavebnictví, které je dnes na hranici produkčních možností. Do zadávacích řízení se pak hlásí strašně málo firem. Před třemi lety byl průměr pět, dnes jsme na dvou, což samozřejmě tlačí ceny nahoru. Takže se klidně může stát, i kdybychom předpokládali, že se podaří investice vyčerpat, že postavíte téměř to samé jako dřív, ale za podstatně vyšší ceny.

Horská: Vláda říká, že oficiálně jsou prioritou mzdy, pak zvýšení blahobytu lidí, aby měli pocit, že z růstu ekonomiky také něco mají, a jako třetí jsou uvedeny investice. Mám propočet investičního deficitu, který vychází z toho, že v roce 2009 byl podíl kapitálových výdajů na veřejných rozpočtech nějakých 13,6 procenta. Kdybychom měli ten podíl udržet, tak od roku 2009 narostl investiční deficit na 500 miliard korun. To, že to teď zvedne o nějakých 23 miliard, je nic, to nezalátáme ani každoroční díru. Navíc v situaci, kdy jenom spravujeme, kdy víme, jaký je problém se stavebním zákonem, kdy víme, že také mnoho firem nepřežilo tu tvrdou fiskální restrikci po vypuknutí globální finanční krize a že ty zbylé nestíhají zakázky. Státní rozpočet je opravdu nastaven megalomansky vzhledem k ekonomice a k její schopnosti absorbovat investice. Absorbovat spotřebu, to zvládne, ale projeví se to v nějaké nerovnováze. V české ekonomice to nebývá často ani v inflaci, ale především v růstu mezd a do budoucna to může být otázka obchodní bilance, to znamená v objemu zboží, které my do té české ekonomiky dovážíme. Dnes už to vidíme v realitách. Místo toho, aby státní rozpočet chladil ekonomiku a byl proti hospodářskému cyklu, máme další procyklický rozpočet, který jenom žhaví ekonomiku do větších obrátek. A to ještě v době, kdy ekonomika není schopná přijmout investice, kdy nám spotřeba roste a není třeba ji nafukovat, kdy firmy čelí otázce, že skončí levná práce. A hodně mně vadí, že ministerstvo v médiích přiznává, že snižuje schodek z velmi pasivní pozice.

Proč je ministerstvo financí pasivní?

Horská: Zvyšují se mzdy, proto má vyšší příjmy z daní, vyšší příjmy z odvodů na sociální a zdravotní pojištění, a přitom vůbec neuvažuje o nějaké kompenzaci, o tom, že sníží odvodové zatížení zaměstnanců. Mně opravdu silně vadí, že stát na rovinu přiznává, že teď má prostor snižovat deficit, protože ekonomika jede na růstu mezd. To mi opravdu připadá neuvěřitelné. Vidíte to na růstu minimální mzdy. Pokud by měla v příštím roce vyrůst o 1500 korun, tak zaměstnanec dostane tisíc korun čistého navíc, ale zaměstnavatel se všemi odvody zaplatí o 2010 korun víc. A kde skončí ten rozdíl? Ve státní kase. Ministerstvo financí jenom pasivně brzdí požadavky ministrů, ale totálně rezignuje na jakoukoli změnu a reformu.

Bureš: Časy nejsou dobré jenom díky hospodářskému cyklu, ale současně zažíváme demograficky velice dobré časy s velkým nárůstem počtu obyvatel i zaměstnanosti. Pokud teď zažíváme navyšování podílu mandatorních výdajů (výdajů na sociální dávky a platy státních zaměstnanců – pozn. red.) na HDP, tak si myslím, že to je opravdu něco nezdravého. Situace se přece zhorší cyklicky a nám se zhorší i demografický výhled. Buď bychom měli plánovat přebytkové rozpočty, anebo provádět některé zásadnější reformy. Souhlasím s tím, že máme vysoké daňové zatížení pracovníků na sociálním a zdravotním pojištění. Máme prostor, abychom s tím něco dělali, protože časy jsou dobré, ale když se dívám na plánované daňové změny, tak bohužel nevybočují z toho, co tady bylo dlouhou dobu praxí, jakoby lehce parametricky pozměnit daňový systém. To nepřinese zásadní změnu daňového zatížení, maximálně to přidělá podnikatelům práci s nastavením interních systémů.

Pavel: Nesouhlasím s tezí o vysokém daňovém zatížení práce. Když se na to díváme pohledem pojistného, tak se v porovnání s ostatními státy pohybujeme někde hodně vysoko. Když se podíváme na daň z příjmu, tak se pohybujeme hodně nízko. Daňové zatížení práce je obojí, a z celkového pohledu není situace až tak katastrofická.

Horská: Ale celkově jsme nad průměrem.

Pavel: Když se podíváte na domácnosti s dětmi, máme druhé nejnižší zatížení, protože tam jsou různé daňové bonusy. Také pokud bychom diskutovali o snižování čehokoli, tak z hlediska fiskální odpovědnosti musíme říct i další věc, kde dojde k redukci výdajů. Jakoby se předpokládá, že daně jsou někde na optimální úrovni, jen máme příliš nafouknuté výdaje. Pokud přijmeme tuto tezi, pak někde musíme čistě teoreticky mít „vatu“ v rozsahu zhruba 70 miliard, vedle čtyřicetimiliardového schodku zhruba 25 miliard cyklických příjmů. A v diskusích o snižování pojistného nebo DPH nikde nevidím, kde to vzít. Když chceme rozpočty vyrovnat, tak musíme daně zvýšit, nebo musíme najít ve výdajích „vatu“ v řádu desítek miliard. Když dnes vláda říká, že máme dobré časy, ale přesto máme 40 miliard deficit, tak trochu balamutí lidi. Přece není správně, když poskytuje na dluh důchody, dávky a služby, i když jsou dobré časy. Debata by se měla posunout a hledat mezery, kde je „vata“. Jenom v provozních výdajích, anebo musíme projít jednotlivé výdajové tituly a říct si, jestli je chceme? To samozřejmě bolí.

Neměli bychom nakonec výdaje zvyšovat ještě víc? Typicky ve zdravotnictví, kde dělá problémy mzdová konkurence z Německa, stejné je to na obraně, kde ve výdajích neplníme závazky k NATO.

Pavel: Jenom v obraně, kdybychom chtěli výdaje dostat na slíbená dvě procenta HDP, tak to je 40 miliard korun. A existují i další věci. Když konvergujeme k úrovni vyspělých zemí, tak u nich je daňová kvóta podstatně vyšší. Do zdravotnictví, sociálních věcí a do školství dávají systematicky víc. Rád bych otevřel debatu o výši daní a o tom, jestli jsme při současných daních schopni financovat, co chceme.

Horská: Ale měl by tam fungovat politický konsenzus, protože my jako společnost musíme definovat, co je pro nás standard a co jsme ochotni ušetřit. Ale zatím se jen sbírají požadavky jednotlivých ministerstev, které budou vždycky z principu žádat víc, i když je to dobře nebo špatně, a podle nich se píše rozpočet. Vezměte si, jak nejde a nefunguje digitalizace státní správy. Firmy propouštějí, mizí střední úroveň manažerů, protože díky digitalizaci dokážou efektivně řídit i s menším počtem lidí na manažerských stupních. Ale stát to dělá naopak. Dal do digitalizace přes třicet tisíc lidí za několik let a podnikatelé říkají, že se styk se státní správou komplikuje. Omlouvám se, že to zase budu říkat, jako zásadní vidím totální revizi státní správy a institucí jako takových, protože se navzájem významně překrývají. Každé ministerstvo žádá vyšší financování svých potřeb, ale přitom se často setkávají na stejných agendách, na kterých ani nejsou schopna se dohodnout. Jako jsme nemohli čekat od sociálních demokratů, že budou vyhazovat své voliče, tak to nečekáme ani teď. Fakt postrádám ambici cokoli dělat. Ekonomika roste už řadu let nad potenciálem, přesto máme deficit, tak už by měla na ministerstvu svítit červená kontrolka, pozor, ani rostoucí ekonomika nám nestačí. V rozpočtu musí být díry, které potřebujeme zalátat, aby nám nepropadávaly peníze.

Bureš: Synonymem rozpočtu jsou opravdu malé ambice. K velkým reformám jsem skeptický, nicméně teď žijeme v časech, kdy nám dvouciferným tempem narůstají daňové příjmy, tak část z toho využít, aby se nějak ulevilo zaměstnancům. Je co vylepšovat, protože v nejvyšších daňových skupinách jsme na tom s náklady na práci hůř než Německo. Souhlasím, že primárně je třeba se soustředit na výdaje, ale pokud nemáte ambici předložit zásadní reformu na výdajové straně, tak alespoň nějak využít příznivého období.

Horská: Chlubíme se nízkým dluhem, ale když si připočteme stárnutí obyvatelstva, s tím související dopad do penzijního a zdravotnického systému, tak dluhy odkládáme do budoucna. Zvyšujeme dluh, přestože ho zatím nemusíme financovat. Dnes to není potřeba, ale víme, že bude.

Měli bychom tedy vytvořit penzijní fondy typu Švédska, kde bychom ukládali peníze na budoucnost?

Pavel: Když máme dneska čtyřicet miliard deficit a chtěli bychom – čistě teoreticky – snižovat daně, tak z čeho budete tvořit rezervu? To nedává moc smysl.

Bureš: Mohlo by se alespoň počítat s tím, že tak rychle neporostou mandatorní výdaje.

Nebo bychom nemuseli za miliardy opravovat regionální železnice a dotovat zemědělské koncerny…

Pavel: Dobře, to je debata, která právě měla probíhat. Jen bych se vrátil k těm mandatorním výdajům. Co tvoří dominantní část výdajů na mzdy veřejného sektoru? Učitelé, vojáci, policisté. Takže chceme zlepšovat kvalitu školství a určitě se shodneme, že musíme učitele zaplatit.

Bureš: Není to jenom o učitelích.

Pavel: Není, ale pokud chcete na mzdách ušetřit velké peníze, tak tohle vás bohužel silně limituje. Celé je to dnes o malých krocích, pokud člověk nechce udělat něco fundamentálního typu sáhnout do národních dotací na zemědělství, nebo třeba – dovolím si svatokrádežnou větu – na sport.

Bavíme se o riziku v delší perspektivě. Nemůže nás teď zaskočit nějaká ekonomická krize?

Bureš: Krize může přijít vždycky.

Horská: V předpovědi na rok 2019 ještě máme růst nad potenciálem, ale už v roce 2021 máme stagnaci americké ekonomiky a téměř stagnaci eurozóny. Předpovědi ve fiskálním plánu vlády pro léta 2020 a 2021 jsou proto z našeho pohledu relativně optimistické. Opravdu máme signály na citelné, nechci říkat prudké, ochlazení ekonomiky.

Bureš: Existuje spousta věcí, kterou finanční trhy v této chvíli perfektně ignorují, protože jejich horizont je tři, pět, šest měsíců dopředu. A ve chvíli, kdy se změní počasí, tak se výrazně změní i přísnost, s jakou trhy jednotlivé země hodnotí. Argentina mohla ještě před rokem emitovat stoletý dluhopis a letos už musela požádat Mezinárodní měnový fond o pomoc. Vlády mohou dlouhou dobu žít v pohodě, ale změnou vnějších podmínek může dojít k poměrně rychlému přehodnocení situace.

Nemůže být letošní rozpočet prevencí proti takové krizi? Zdroje tu jsou, proto se mohou zvednout důchody a mzdy, s nimi poroste spotřeba a právě vyšší spotřeba nás zachrání před příští krizí.

Horská: Stát nikdy neumí převálcovat ekonomický trend, i když dává práci víc než třetině zaměstnanců. A hlavně: zdroje dojdou! To ukázala i recese 2009, kdy jsme měli plány, jak budeme plnit rozpočet na další rok, a ze dne na den přestaly chodit peníze do státního rozpočtu. Firmy pak začnou šetřit a lidé budou rychle ztrácet práci, obzvlášť dnes, když jsme ještě vytáhli nahoru mzdy. Nejde říkat, že to stát ustojí. Fiskální kapacita našeho státu na to není dostatečná.

Pavel: Dnes se argumentuje pro nárůst důchodů a mezd s tím, že ekonomice se daří, a tak by se na tom měli všichni podílet. To není nic proti důchodcům nebo státním zaměstnancům, ale když tu logiku převrátím, tak bych musel říct, že v období recese by se i oni měli podílet na té recesi. To je z hlediska fiskální politiky nesmysl. Fiskální politika jako taková by měla být velký tanker, který setrvačně jede a umožňuje částečně absorbovat výkyvy, byť nikdy to nebude umět stoprocentně. A k tomu potřebuji mít prostor v rozpočtu. Když se ekonomice nedaří, můžu stimulovat spotřebu tím, že nebudu škrtat důchody a nebudu snižovat platy. To se během poslední velké recese u nás nedařilo. Když dnes vypustíme rybník, který v rozpočtu zatím máme, tak se nám může stát, že až něco přijde, a netuším, kdy to bude, tak najednou prostor v rozpočtu zase mít nebudeme.

Bureš: To je iluze, že stát je schopen nějakým způsobem udržet ekonomiku. Měl by fungovat jako vyrovnávač, i když nebude dokonalý. Samozřejmě je absurdní chtít po důchodcích, aby si ve špatných časech škrtali penzi. To by postihlo i ostatní, protože by se tím ekonomika zase cyklicky nakopla do toho špatného směru. Teď stát ekonomiku uměle přehřívá dál, než se přehřívá sama, ale zakonzervovat ji v růstu schopen není. Krize na nás dopadají pravidelně zvenku a my máme jedinou šanci, být na ně dobře připraveni v rozpočtové oblasti a přitom uvolňovat měnovou politiku. V měnové oblasti se to v tuhle chvíli děje správně, ve fiskální se to bohužel neděje.