Celý svět nevnímá Ukrajinu tak jako my

Ztracené umění budování koalic

Celý svět nevnímá Ukrajinu tak jako my
Ztracené umění budování koalic

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Americký novinář Fred Kaplan vydal v roce 2020 knihu o historii americké jaderné strategie. Popisuje v ní epizodu z posledních let Obamovy administrativy, jež dnes nabývá nečekané zajímavosti. Národněbezpečnostní kruhy tehdy byly obeznámeny s novou ruskou doktrínou „eskalace k deeskalaci“, jež počítala s použitím taktických jaderných zbraní i s rozvědnými informacemi, že Rusko tyto zbraně inovuje. Zástupkyně ředitele CIA Avril Hainesová tehdy zorganizovala strategickou hru, jíž se zúčastnily „dvojky“ z Rady národní bezpečnosti, Pentagonu, ozbrojených sil a dalších resortů. Scénář byl následující: Rusko napadne baltské země, NATO je úspěšně brání, načež Rusko použije taktickou jadernou zbraň – buď na vojska NATO, nebo na základnu v Německu. Jak USA zareagují?

Generálové začali diskutovat o tom, jakými jadernými údery odpovědět. Ale pak, popisuje Kaplan, „zvedl ruku Colin Kahl. Národněbezpečnostní poradce viceprezidenta Bidena. Kahl nebyl specialista na jaderné otázky (…), ale připadalo mu, že generálové nevnímají celkový pohled. Ve chvíli, kdy by Rusové použili jadernou bombu, bychom byli tváří v tvář přelomovému okamžiku pro celý svět, vysvětloval. Poprvé od roku 1945 by byla použita jaderná bomba. Byla by to příležitost sjednotit celý svět proti Rusku. Kdybychom omezili svou reakci na konvenční válku a diplomatické aktivity, mohli bychom izolovat ruské vedení, vojenské síly a jejich politiku. Ale kdybychom reagovali odpálením nějakých našich bomb, tuto výhodu bychom promrhali a navíc bychom normalizovali používání jaderných zbraní“.

Většina účastníků se nakonec přiklonila k tomu, že USA v tu chvíli nemají jadernou odvetu použít.

Hra se pak hrála ještě jednou na úrovni šéfů. Kahlovy argumenty tam vznesl náměstek ministra financí (který zastupoval šéfa). „Mohli bychom získat proti Rusům celý svět – s využitím sankcí, obchodních blokád, zákazů cestování –, dopad by byl drtivější než výměna jaderných úderů.“ Tato strategická hra ovšem dopadla ve prospěch jaderné výměny.

Když se výsledek dozvěděla Hainesová, nadhodila prý, že by někdo měl natisknout trička s nápisem „Dvojky by měly řídit svět“. Ona a její spojenci byli zjevně Kaplanovými zdroji a kniha je psána z jejich pohledu: jaderné zbraně špatné, jejich první použití chybné, snaha o jaderné odzbrojení vznešená, vzrušovat se ruskými taktickými jadernými zbraněmi chybné, generálové v zajetí starého myšlení, Obama moudrý a vznešený, ale bohužel musí dělat kompromisy v zabedněném světě, který ho ještě nedorostl. Teď, po dvou letech, působí Kaplanovy texty velmi hloupě.

Ale Hainesová je dnes zástupkyní národního ředitele rozvědek a Kahl náměstkem ministra obrany. Mají teď příležitost pokusit se sjednotit svět proti Rusku hrozícímu „eskalací k deeskalaci“. Jak jim to jde?

Rusko rozhodně nelze považovat za mezinárodně izolované. Dvě rezoluce OSN odsuzující Rusko, jedna na počátku března a druhá minulý týden, byly schváleny většinou 141, respektive 140 hlasů ze 193. S Ruskem hlasovala jen hrstka zemí typu Severní Koreje nebo Sýrie. Jenže země, které se zdržely hlasování, mezi nimi Čína a Indie, dohromady představují téměř polovinu obyvatel zeměkoule. Sláva termínu BRICS sice poněkud povadla, nicméně lze zaznamenat, že z pětice těchto zemí, jež finanční trhy druhdy s očekáváním sledovaly, hlasovala proti Rusku jen Brazílie.

Za odsouzení OSN toho ovšem moc nepořídíte. Když se podíváme na sankce, je to úplně jiný příběh. Ty na Rusko uvalily jen země EU, NATO bez Turecka a „anglosféra“ – Austrálie a Nový Zéland. Západ. A to k decimaci Ruska nestačí. A rozhodně to nestačí pro dlouhý úporný zápas, jaký Joe Biden načrtl ve svém projevu ve Varšavě.

Jsou tu taky problémy se sankcemi v éře globalizovaného trhu. Za studené války mohly Sovětský svaz a Západ státy, o jejichž přízeň se ucházely, obdarovávat strategickým zbožím. Západ na to byl bohatý dost a Sověti byli ochotní držet své lidi v chudobě. Dnes jednak každý vidí, že Západ je zadlužený a jediný, kdo si může dovolit rozdávat, je Čína. A jednak na globalizovaném trhu sankce způsobí paseku. Pokud se Západ rozhodne izolovat nějakého dodavatele ropy a plynu, jako třeba Írán, anebo se sám odpoutat od ruských dodávek, vytvoří to tlak nové poptávky na zbývající zdroje, a tudíž zdražení pro všechny, ať už si ho zvolili, či ne. Včetně Západu samotného. V USA je benzin nejdražší v dějinách a prezidentu Bidenovi chvíli trvalo, než se odhodlal k zastavení dovozu ruských paliv. To, že Severní Amerika díky technologickému pokroku těží dnes mnohem víc než před dvaceti lety, bezprostředně neznamená žádný rozdíl – trh a ceny jsou globální.

Něco podobného se odehrává v potravinách. Rusko i Ukrajina se v posledních letech staly významnými vývozci obilí (nějak k tomu došlo navzdory tomu, že Západ má tendenci obě země považovat za neschopné a ruský ekonomický vývoj za podvázaný sankcemi). Třeba pro Afriku se staly obilnicemi. Je tam asi patnáct zemí závislých na dovozu obilí z Ruska a Ukrajiny z více než 50 procent. Zpravidla je to víc ruské obilí, například u Egypta, Súdánu, Tanzanie či Konga skoro úplně či úplně ruské. Když člověk čte hlasy odtamtud, připomene mu to výrok majitele firmy Brano a někdejšího poslance ANO Pavla Juříčka, že „Česká republika má povinnost dodávek v autoprůmyslu“. Rusko a Ukrajina mají zřejmě povinnost dodávek obilí. Pro ty africké země je jedno, kdo za to může, a ještě sankcionovat Rusko jim přijde padlé na hlavu.

Své riziko nesou i finanční sankce. Teoreticky je jasné, že čím víc Západ tuto mocnou zbraň používá, tím víc se blíží bod, kdy se najde dohromady skupina zemí dost odhodlaných a schopných na to, aby se z americké dominance nad finančním světem vymkly. Zatím se nenašly. Zatím platí to, co před pár lety řekl americký ekonom Larry Summers, když vypočítával, že dolar by musel přijít o svou pozici globální rezervní měny ve prospěch něčeho jiného – jenže „Evropa je muzeum, Japonsko je domov důchodců, Čína je věznice a bitcoin je experiment“. Zatím.

Z toho, že Západ teď nahání Rusko do čínské náruče, se už stal jakýsi refrén. Jenže Čína si asi potřebuje nejdřív srovnat myšlenky. Čínské firmy se do nových strategických příležitostí či pomoci Rusku zatím nehrnou. A kdyby se hrnout začaly, byl by to projekt na mnoho let, než by plně nahradily stávající ruské technologické napojení na Západ.

Čína je dnes podle nového amerického konsenzu hlavní americký strategický soupeř a skrumáž v Evropě některým zvlášť razantním exponentům tohoto přístupu připadá jako nežádoucí rozptýlení. Ale přinejmenším se ukazuje, že americké strategie proti Rusku a Číně by měly být propojené. Z tohoto hlediska muselo Američany zaujmout, že mezi těmi, kdo se v OSN zdrželi, byl i Vietnam a Indie, dvě země, s nimiž napevno počítají ve své strategii zadržování Číny.

Přetáhnout na svou stranu Indii, zemi, jež měla za studené války k SSSR blízko, ale dnes vnímá Čínu jako hlavní nebezpečí, by se zdál být logický úkol pro americkou demokracii. Vykročila k tomu za vlády George W. Bushe, ale za Obamy se ta cesta zastavila. Protože Američané se rozhodli, že indický premiér Modi je populista, jakýsi indický Orbán, a vůči takovým se musejí vymezovat. To se trochu korigovalo za Trumpa, ale ne dost. Indie koneckonců má nakoupeno spoustu ruských zbraní a to je vztah, který vytváří setrvačnost.

Což nás přivádí k velkému problému, který si Západ vytváří při budování koalic. My jsme si v Evropě zvykli, že národní stát ustupuje, evropské záležitosti jsou národní záležitosti a zároveň evropské země si navzájem komentují a kontrolují svou domácí politiku. Amerika zase směřuje k témuž svou orientací na export demokracie a známkování stavu lidských práv. Historicky tak státy nefungovaly a nikdy tak úplně fungovat nebudou. Přesvědčení, že předmětem zahraniční politiky jsou primárně vztahy mezi státy, a ne zasahování do jejich vnitřní politiky, zůstává ve většině světa v platnosti. Američané to sami dobře vědí (ale nechtějí na to myslet), když léta udržují dobré vztahy s islámskými despociemi v Perském zálivu. Když chce někdo budovat co nejširší koalice, musí tohle pochopit. Stále víc států se bude chovat jako Izrael – apelovat na hluboké civilizační vazby, když se to hodí, a jednat úplně pragmaticky, když nehodí. Západní frazeologie v některých oblastech světa taky nikdy neměla tu rezonanci jako na Západě za studené války a nedávná americká vojenská dobrodružství na Blízkém východě této podezíravosti dala nový život. Americká diplomacie musí hledat skromnější, univerzálně platnější rétoriku.

I my si toho musíme být jasně vědomi. Spousta lidí se třeba dívá mylně na spolupráci v rámci V4 – nechtějí být asociováni s tím či oním divným výrokem či vnitřní politikou nějakého tamního předáka. Nevidí, že tady jde o budování dlouhodobých vztahů na ochranu společných zájmů vůči okolí. Protože vlády a politické módy se mění rychle, ale vnější zájmy států mnohem pomaleji. Z téhož důvodu ovšem není místo pro jednotný postup tam, kde my a Poláci vnímáme maďarské zájmy v ukrajinské válce jako povážlivě odlišné.

1. dubna 2022