Skutečně se to stalo. Partnerství nejpilnějšího tuzemského (možná nejen) televizního moderátora Jaromíra Soukupa a prezidenta Miloše Zemana je passé. Hlava státu už na TV Barrandov nebude čelit pronikavým Soukupovým otázkám, už mezi nimi nenastane to myšlenkové jiskření, které často hrozilo vyzkratovat televizní přijímače. V panu Soukupovi se, zdá se, navíc probudil jeho vnitřní sluníčkář, rozpravy se Zemanem snad má nahradit seriál o mladých lidech, kteří chtějí změnit svět k lepšímu. A co má jako být tohle?

Podle textů v různých médiích má ten smutný vývoj celkem pragmatické důvody. Twitter Jiřího Ovčáčka, kde se jindy dá najít množství květnatě formulovaných stanovisek, k věci zarytě mlčí. Spolu s tisíci dalších se cítím opuštěný a dezorientovaný, je nás takových víc. „Já nevím, co si mám v poslední době o panu Soukupovi myslet. Fakt nevím. Tři týdny Barrandov nesleduji, dala jsem si pauzu. Vlastně televizi vůbec nezapínám,“ svěřila se jedna uživatelka na zdi šéfa TV Barrandov. Pan Soukup na svém facebookovém účtu vysvětluje, že pro něj byla přelomová zjištění o publikační činnosti Heleny Válkové, přes to prostě vlak nejede. „Není v mých silách odpovědět každému. Ale vnímám ty z vás, kteří mi tu píšete, že jsem se změnil. Že obracím... Že jsem převlékl kabát. Není to pravda. Ale existují hranice, přes které prostě nejede vlak. Nebudu velebit premiéra země, který ponechá ve funkci vládní zmocněnkyně pro lidská práva ženu, která spolupracovala s Josefem Urválkem.“ Vzdávám čest této čerstvě projevené zásadovosti! Ne všichni však takový postoj sdílejí. V té tříšti názorů se dá s důvěrou shodnout snad jen s jedním uživatelským hlasem: „Já si myslím, že jsou tady většinou provokatéři. Ale na každého jednou dojde.“ Je to tak. Zároveň – podobný postřeh by se asi dal připsat do každé vyhrocenější debaty na sociálních sítích. A ano. Všichni jsme provokatéři a na každého jednou dojde, v tom je virtuální svět spravedlivý. Někdy mám dokonce pocit, že na mě už došlo, jenomže jsem si toho ve své netečnosti nějak nevšiml.

Lidé, kteří nepatří mezi nejoddanější fanoušky pokrokářské politiky, mohli se škodolibou radostí sledovat krvavou bitvu mezi přesvědčenými stoupenci dvou nejsilnějších progresivně levicových uchazečů o prezidentskou kandidaturu – senátorů Bernieho Sanderse a Elizabeth Warrenové. Důvodem byl údajný Sandersův výrok, že žena letošní prezidentské volby vyhrát nemůže. Warrenová ovšem tvrdí, že jí před rokem v soukromé konverzaci sdělil právě tohle. Po televizní debatě demokratických kandidátů se pak navzájem obvinili, že jeden z druhého dělá lháře v celostátním vysílání. Vzhledem k tomu, že Sanders i Warrenová mají každý svoje tvrdé jádro fanoušků, ochotných se bít za čest idolu až do poslední mozkové buňky, začaly se dít věci. Sandersovská mládež o stoupencích Warrenové i jejich kandidátce psala jako o hadech. Z opačné strany padala obvinění z mizogynie. A také pohoršená slova o tom, že i v dnešních časech může někdo naznačovat, že žena – jakákoli – třeba nemluví pravdu. Velmi razantně debatu uťala herečka a aktivistka Amber Tamblynová. Pod její obhajobu Warrenové rýpavý uživatel uvedl několik příkladů toho, kdy senátorka nemluvila pravdu. Dočkal se odpovědi: „Nelhala. Řekla SVOU pravdu.“ Těžko najít výstižnější ilustraci... teď přesně nevím, čeho všeho, ale je toho hodně. V podobném duchu se vyjádřila novinářka Julia Ioffeová, která vznesla řečnickou otázku: „Není poučení z MeToo a posledních několika let, že ženám se má věřit, a ne je obviňovat ze lži?“ Vážnost, s jakou někdo takovou otázku dokáže položit, mě zarazila. Navíc Julia Ioffeová je výborná novinářka, četl jsem pár jejích skvělých reportáží. Jednoho uživatele přivedl její status k obecnějšímu zamyšlení. „Proč se lidé na Twitteru snaží působit jako hloupější, než jsou?“ Jednou na to třeba někdo kápne. A dostane za to Nobelovu cenu.

Zatím se – tedy přinejmenším pro mě – ten americký volební zápas rýsuje jako střet dvou sil, z nichž člověk oběma upřímně přeje porážku. Je třeba myslet pozitivně, vidět spíš poloplnou než poloprázdnou sklenici a těšit se na to, že aspoň zčásti bude toto přání na sto procent vyplněno. Snažit se potlačit vědomí, že ty volby taky někdo vyhraje.