V Praze po desetiletí zasedala takzvaná sadová komise, orgán, který měl primárně na starosti blaho městských sadů a po všech stránkách se o ně staral od jejich vzniku až po rozkvět a péči. Její zápisy jsou mimořádným svědectvím doby, důkazem osobní zodpovědnosti našich předků i nabídkou neodbytných paralel. Některé trable zůstávají totiž stále stejné. Taková „individua v okolí nádraží se potulující“ máme přece i dnes. Dokonce i v okolí téhož nádraží. Tehdy se jmenovalo po císaři Františku Josefovi, dnes je prostě „hlavní“. U něj byl založen v roce 1871 Velký městský sad, tehdejší pýcha Prahy. Právě léta na sklonku devatenáctého století poskytují v zápisech sadové komise nebývale barvité čtení. Vznikala Praha, jak ji v mnoha místech známe podnes. Sneseny byly hradby a místa po nich přebírala od c. k. vojenské správy do péče právě sadová komise.

Vedle obecních starších, tedy dnešním jazykem zastupitelů, v ní zasedali především sadoví komisaři a přítomen byl obvykle i městský zahradník, který měl pouze poradní hlas. V závěru 19. století bylo takových dozorců již třináct a měli plné ruce práce, jak lze usoudit právě ze zápisů sezení konaných pravidelně každý měsíc. Zejména v osmdesátých a devadesátých letech nejsou výjimkou zápisy mající deset patnáct i víc stran. Později, když se budovatelský ruch uklidní, omezí se činnost komise zejména na správu. Pánové si nebrali servítky a výjimkou nejsou ostré otevřené pře, ba i rezignace. Zápisy byly dále postupovány městské radě, která na doporučení sadové komise brala zřetel a přejímala její závěry. Krycím listem každého zápisu je prezenční listina. Zadní straně nechybí podací razítko. Všechna rozhodnutí jsou parafována zodpovědnými osobami. Sadová komise se též obrací na znalce a nechává porovnávat jejich vyjádření například ve věci sázení stromů na Václavské náměstí. Nákupy jsou činěny z různých zdrojů, aby se zabránilo „obchodním pletichám“. Výjimkou nebyly zahraniční nákupy, první sekačky se nakupovaly v Paříži. Hospodářští dozorci pak byli dva, pro levý a pro pravý břeh Vltavy. Zahradní dělníci v parcích museli nositi příslušný odznak, a to pod hrozbou pokuty. Za nepřístojnost bylo považováno „nářadí neočištěné v uschování po práci odevzdávat“ a při opakování byl takový člověk propuštěn.

Každý park měl také svého hlídače. Mimo jiné jeho starostí bylo, „aby dělníci a zřízenci v sadech sobě nenosili větší množství lihových nápojů, než jaké mají ku posilnění a stravování zapotřebí“. Řešen byl také případ sporu hlídače s městským strážníkem, který dlel na dětském rejdišti s ženštinami po setmění v zábavě. Oponoval hlídači, co mu má co rozkazovat, když on je strážník. Po mnoha tahanicích bylo výsledkem napomenutí. Komise ovšem v téhle záležitosti prokázala mimořádnou urputnost a stále věc vracela městské radě k projednání.

Jeden z hlídačů pro „povahu všeobecně krutou“ přišel o místo právě ve Velkém městském sadě. Smluvil se totiž s jistou Petržílkovou, že v bezinách utluče černého čápa, který se v parku zdržoval. Její druh, bývalý ptáčník, ho vycpe a následně ho za sedm zlatých prodá předsedovi sadové komise Dr. Kratochvílovi. Přičemž hlídači dá jako provizi zlatku. Několik zasedání komise je věnováno vyšetřování celé záležitosti, ba dokonce si komise zjišťuje, že černý vycpaný čáp obvykle stojí mezi deseti a dvaceti zlatými.

Nad některými zápisy ovšem člověku zatrne. Ročně bylo v pražských sadech odchyceno a předáno pohodnému téměř sedm set koček. Inu, ta doba se nemazlila s nikým.