Co mají společného filmy Chlast a Corpus Christi

Evropští muži na útěku před sebou samými

Co mají společného filmy Chlast a Corpus Christi
Evropští muži na útěku před sebou samými

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Koncem roku se on-line rozdávaly Evropské filmové ceny, za nejlepší evropské filmové dílo akademici označili dánský snímek Chlast režiséra Thomase Vinterberga, naprázdno kvůli tomu vyšel rovněž hojně nominovaný polský film Corpus Christi Jana Komasy. K oběma snímkům, které se v uvolněnějších časech promítaly ve zdejších kinech, má význam se vracet – nejenom proto, že byly akademií vyzdviženy. Mají také cosi společného. Ani jeden z nich například nepopisuje téma, které by bylo momentálně považované za aktuální a prosazované, zabývají se otázkami odvěkými. Jejich hrdinové – jakkoli odlišní prakticky ve všech ohledech – jsou muži na útěku, toužící znovu stvořit sami sebe, začít žít nový život. ChlastCorpus Christi navíc jsou filmy podobných kvalit, oba vlastně dobré, pár kroků jim ale chybí ke skutečné velikosti, k síle schopné divákem otřást.

Thomas Vinterberg je uznávaný evropský tvůrce střední generace, začínal jako stoupenec hnutí Dogma, v jeho duchu taky natočil svůj první mezinárodně úspěšný film Rodinná oslava (1998). Postupem doby se z něho stal vyhledávaný režisér filmů zařaditelných do ambicióznějšího mainstreamu a na tom poli dosahuje úspěchů, řekněme, střídavých (aspoň tedy podle mne). Jeho nejoceňovanější snímek z posledních let je drama Hon s dánskou superstar Madsem Mikkelsenem v roli učitele mateřské školy neprávem obviněného ze zneužívání dětí. Chlast se tomu snímku v něčem podobá, jeho protagonistou je opět Mikkelsen a opět v roli pedagoga (tentokrát středoškolského), opět v krizi, teď jsou ale její důvody jaksi vnitřní.

Martin je profesor dějepisu na střední škole na malém městě, nemá v životě moc radosti. Jeho práce ho už moc nebaví, studenti s ním nejsou spokojeni a dávají mu to najevo. I jeho rodinný život je velice chladný, manželka, lékařka Annika (Maria Bonnevie), po nocích pracuje, s Martinem se sotva vidí a ani ty jejich krátké společné chvíle nejsou nijak vřelé. Přitom bývali zamlada krásný pár, k němuž ostatní vzhlíželi. Na oslavě narozenin se sejde se třemi kolegy a kamarády, učiteli tělocviku, hudební výchovy a psychologie, každý z nich v životě prochází nějakou podobnou krizí. Řeč přijde na teorii jakéhosi norského psychiatra, podle níž člověku ke šťastnému životu chybí půl promile alkoholu v krvi. Kamarádi se rozhodnou ověřit pravdivost té teorie, říkají tomu „psychologický experiment“. A v následujících dnech skutečně podle dohodnutých pravidel udržují hladinku – pijí jen v pracovní době a ve všední dny. A zpočátku to má na jejich životy veskrze pozitivní vliv, práce je víc baví, stávají se oblíbenějšími, i Martinův rodinný život se výrazně zlepší, hrdina jako kdyby zase byl tím charismatickým mladým klukem, jímž býval kdysi. Úspěch „experimentu“ logicky vede účastníky ke zvyšování laťky, respektive hladiny. Vede to k předvídatelným a neblahým důsledkům, každému ze čtveřice hrdinů se pití nějakým způsobem vymkne a on na to doplatí, někdo jen trochu, jiný cenou nejvyšší.

Shrnutí děje může působit dojmem, že Chlast je osvětová moralita, která publikum poučí, že alkohol se může zdát dobrým sluhou, nakonec se z něj ale vždycky vyklube zlý pán. Tak přímočarý ale Vinterbergův snímek není, jakkoli destruktivní účinky nadměrného pití ukazuje. Alkohol jako kdyby byl pro postavy především prostředkem k úniku z nějaké existenciální pasti – a svým způsobem účinný. Může život udělat snesitelnějším a třeba i úspěšnějším a pak ho třeba zničí, ale i ta destrukce je aspoň nějaká změna. Vinterbergovi hrdinové jsou muži, kteří se ženou za nedosažitelným – nalezením té ideální „hladinky“, úniku, ztraceného mládí. Samozřejmě je ta jejich snaha beznadějná, někdy možná legrační (Chlast ale rozhodně není komedie, i když se v tom filmu pár opilecky úsměvných momentů najít dá). Snímek uvádí citát dánského filozofa Sørena Kierkegaarda, jeho myšlenky se pak rozebírají ještě v jedné školní scéně. Může to působit jako snaha dodat filmu závažnost, signalizovat hloubku, kterou Vinterbergův film v takové míře skutečně nemá. V nejlepších pasážích je to dobře realizovaná imprese, která dokáže zpřítomnit euforii i dezorientaci opilosti, melancholii hrdinů i jejich marné snahy vymknout se životu, v němž jsou uvězněni. Výrazná je v tom ohledu závěrečná scéna, v níž Martin v Mikkelsenově podání tančí jakýsi vítězný tanec, aniž je jasné, jestli jím oslavuje, že se jeho život po krizi zase obrací k lepšímu, nebo dává najevo rezignaci na ten život a odhodlání ho odhodit, dál jít jen od sklenice ke sklenici, podlehnout iluzi, že vše ztracené se může vrátit.

Jan Komasa a scenárista Mateusz Paczewicz při psaní filmu Corpus Christi vycházeli ze skutečné události – příběhu mladíka jménem Patryk, který se na polském maloměstě vydával za kněze a do jeho odhalení s ním prý farníci byli velice spokojeni. Filmaři se tou story inspirovali velice volně, jejich hrdina je na rozdíl od svého předobrazu kriminálník a vesnice, v níž působí, je poznamenaná velkou tragédií. Komasa patří mezi známé polské režiséry mladší generace, proslavil ho film Místnost sebevrahů, později natočil také válečné drama Město 44, pro ty filmy je charakteristická hodně odbržděná emocionalita či spíš afektovanost a tomu jistým způsobem odpovídající přepjatě efektní forma. Corpus Christi představuje v režisérově filmografii výrazný krok k lepšímu. Je to uměřený až strohý snímek, usilující o přesnost vyjádření, nikoli o ždímání emocí za každou cenu, hudba je tady používána velmi střídmě, obraz (kamera Piotr Sobocinski mladší) usiluje o neefektní přesnost, momenty, v nichž by měl získat nějakou symbolickou váhu, nejsou podány s nějakým okázalým akcentem. Hrdinou filmu je Daniel (výborný Bartosz Bielenia), mladý kluk zavřený v pasťáku, kde rád dělá ministranta sympatickému knězi Tomaszovi (Lukasz Simlat), nebrání mu to ale v zapojování se do násilných střetů mezi mladými vězni. Po propuštění odjede na venkov, kde má domluvenou práci. Představa, že by tam měl roky dřít, ho nijak neláká, netuší, co si s životem počít. V nedaleké vesnici o sobě jedné dívce impulzivně řekne, že je kněz, a té lži se pak už musí držet, shodou (možná křiklavou) náhod se v tamním kostele uvolní místo a Daniel se farnosti ujme. Ve svém novém poslání nejdřív dost plave, pak se ale do jeho naplňování skutečně položí, navíc často dost nekonvenčním způsobem, v kněžství se najde. Dostává se tím do konfliktu s místní honorací, snaží se totiž napravit křivdu, k níž ve vesnici nedávno došlo, a taky napomoci zhojení ran, které v místních zůstaly po nedávné tragédii. Lidé z Danielovy minulosti na něj ale nezapomněli, mají s ním nevyřízené krvavé účty…

Současné Polsko je ostře rozdělené také v pohledu na úlohu, jakou by v jeho životě měla hrát katolická církev a její věrouka. Komasův film ale jako kdyby stál mimo tuhle „kulturní válku“, může být přijatelný pro publikum z obou jejích stran (velice se v tom liší od kontroverzního a populárního filmu Klérus Wojciecha Smarzowského z roku 2018). Cenou za přijatelnost nebo otevřenost různým interpretacím je ale jistá vyhýbavost, nebo snad dokonce pohodlnost. Jistě, Bartosz Bielenia v hlavní roli je přesvědčivý a intenzivní, mechanismus jeho příběhu ale místy funguje trochu moc hladce, všechno v něm klape jako na drátkách. Násilnický mladík se snadno přerodí v muže s posláním, který nejenom cosi prožívá, ale svoje prožitky je schopen slovně vyjádřit. Daniel není v pravém slova smyslu „falešný“ kněz, svoje poslání bere vážně a chce je naplnit. Co je to ale za poslání? Ve vztahu k farníkům působí víc jako psychoterapeut než kněz. Film zaujatě sleduje svého protagonistu, neptá se ale moc po povaze jeho víry, anebo i víry vůbec. Ke komu se Daniel obrací? K Bohu? Existuje někdo takový? Netvrdím, že by měl film na tyhle otázky nutně a s jistotou odpovídat. Corpus Christi je ale ani nevznese, nebo je nezpřítomní, drží se od nich dál. Příběh o kněžích, pravých i falešných, ale může jen těžko „přeskočit“ Boha – ať už ho pojednává jako jednající sílu, nebo jako absenci, prázdno, k němuž směřuje marné volání.

Daniel z Komasova Corpusu Christi i Martin z Vinterbergova Chlastu jsou muži, kteří se nějak pokoušejí překročit sami sebe, vykolejit svoje životy, jejichž směřování se jim nechce přijímat. Konce příběhů jich obou jsou podobně otevřené – ukazují je na útěku. Zatímco ale Martin jako kdyby se zoufale snažil vrátit do ztracených či vysněných časů své síly, štvaný Daniel běží vstříc budoucnosti, která může být krajně nejistá, ale je tam a on se jí vrhá (nebo jí je štvaný) vstříc. Evropští akademici dali nakonec přednost Vinterbergovu hrdinovi, jistě, každý ze svých důvodů. Mohl mezi nimi být i ten, že tápající nostalgik Martin je duchu současné Evropy bližší.

 

9. ledna 2021