Mladý Pirát, který takovým věcem asi rozumí, hlasoval o doporučení pro státní ocenění a dal svůj hlas Karlu Sýsovi. To jméno předtím nejspíš nikdy neslyšel, že ho navrhují komunisté, mu asi nevadilo, a pokud si všiml, že se o něm ve stručné charakteristice píše, že je básník, tak si asi řekl, to je dobře, ten si to zaslouží, básníků není nikdy dost, nás Piráty to sice moc nezajímá, ale jsme free strana a poezie je nám tak nějak blízká. 

Jenže vzápětí se strhla menší mela. Existují přece jen lidé, kteří pořád vědí, kdo Karel Sýs je a čím byl – a protože to vědí, zdá se jim návrh na jeho vyznamenání jako obzvláště velké chucpe. A tak mladý Pirát když seznal, pro koho hlasoval, jal se to omlouvat, že měl málo času na přípravu a že „to jde za ním“, jak se vyjádřil. Této sebekritiky si je možné vážit a mít pochopení pro mladistvou nevědomost, proto tu pro zvláště mladé stručně vyložíme, proč Karel Sýs vzbuzuje tolik nepřejícné vášně.

Člověk si dobu nevybírá a Karel Sýs nemůže za to, že svých nejproduktivnějších dvacet let prožil za normalizace. Nemůže ani za ni, jenže uměl-li se v normalizačním prostředí někdo dokonale zahnízdit, by to Karel Sýs. Na začátku měl tento nesporně talentovaný mladík štěstí, ke kterému přispělo to, že jiní měli zase smůlu. Debutoval v roce 1969 svěží sbírkou Newton za neúrody jablek, ovšem právě v té době začala největší čistka v dějinách moderní české literatury, které padla za oběť skoro celá básnická generace předchozí: tedy, aby i mladý pirát porozuměl, čistka to nebyla fyzická, nýbrž ideová, básníci jako Gruša, Šrut, Wernisch, Brousek a další si už ani neškrtli. Za to Sýs samozřejmě také nemůže, jemu tehdy bylo něco přes dvacet a chtěl vydávat. 

A normalizovaná nakladatelství chtěla také vydávat, měla to v popisu práce, jenže staří – třeba jen o pár let starší než Sýs – autoři byli zakázaní. A tak přišla šance pro mladé a snaživé. A Karel Sýs ji chytil za pačesy a celých dvacet let nepustil. Vydával jednu básnickou sbírku za druhou, chrlil verše jak automat na metafory, psal o sto šest, jezdil do zahraničí, což nebylo jinak zvykem, když se mu chtělo, bydlel na Dobříši, což byl takový zámecký penzion pro disciplinované literáty, bral tvůrčí stipendia, užíval si života v Klubu spisovatelů. A zažíval krásný pocit, že je básník, a protože co chvíli vložil do verše nějakou vilnou představu, jež se mu rodily v hlavě, věřil, že je básník nonkonformní. Přitom ale vůbec nezanedbával stranické povinnosti, byl samozřejmě funkcionářem KSČ a kromě toho také milicionářem, připravený kulometem a svým tělem hájit redakci Československého spisovatele, kde vycházely nejen vlastní sbírky, ale výbory z básníků, kteří se v Čechách dobře prodávali, takže když si chtěl člověk koupit Holana nebo Nezvala, kupoval si nedobrovolně také Sýse, který za to měl honorář.

Koncem 80. let byl Karel Sýs tím neprofláklejším (Piráti tomu slovu budou rozumět) režimním básníkem střední generace. Ne že by byl tak čtený a oblíbený, to se nemohl měřit se souputníkem Jiřím Žáčkem, ale byl agilní, aktivní a šel za kariérou. V roce 1988 se stal šéfredaktorem literárního týdeníku Kmen, který byl jediným oficiálně vydávaným českým časopisem svého druhu. Jako jeho pečlivý čtenář netvrdím, že byl nezajímavý, protože v té době již nešlo dělat literární časopis – a nebýt zajímavý aspoň v tom, co v něm nemůže být a o čem se v něm nesmí psát. Karel Sýs v něm držel až do konce roli hardlinera, toho, kdo se hodí na špinavou práci: když bylo potřeba někoho pomluvit, někoho zesměšnit, byly jeho metafory vždy na skladě. Vzpomínám si na způsob, jak odstřelil Karla Pecku, vězně 50. let a v letech 1968–1959 zakázaného spisovatele – „ty věčný vzteku pecek, které nedorostou v stromy“. Pěkné, že? Karel Pecka se samozřejmě bránit nemohl.

Listopad ’89 byl pro Karla Sýse tragédie, zrada, ba zločin srovnatelný s Mnichovem ’38: tak o tom skutečně psal. O místo šéfredaktora přišel, titul zasloužilý umělec, který dostal v roce 1988 (stejně s Bohumilem Hrabalem!), mu k ničemu nebyl, výhody a slušné honoráře skončily. Karel Sýs se prohlásil za „spisovatele v likvidaci“, za proskribovaného umělce, za oběť hrůzných poměrů. Nikdo mu samozřejmě nezakazoval psát a publikovat, jen si pro to musel najít prostor. O což se také Karel Sýs snažil docela statečně, když na začátku 90. let chvíli vydával erotický (nikoli pornografický, jak napsala média) časopis Sextant, v němž konečně Sýsovo básnické střevo nalezlo své pravé vyústění. Bohužel Sextant byl brzy utlučen ostřejší produkcí. 

Karel Sýs od roku 1989 vydal mnoho veršovaných brožur a knížek různého druhu, napsal mnoho článků, které vycházely ve stranických tiskovinách. Nikdy se nesmířil se ztrátou privilegovaného postavení, a když jen mohl – a on mohl –, novým poměrům spílal. Někdy originálně (vzpomínám si na verš, jímž popsal demonstrace roku 1989: „Prsty hajlují do V – poloviční pizda.“) nebo monotónně polistopadovému režimu, který mu zajisté přinesl tolik utrpení. Jeho strana, jejíž příslušnost kdysi s typickým sýsovským vkusem přirovnal k židovskému obřezání předkožky (také ji už nelze přišít), mu teď chce zařídit symbolickou satisfakci.

Dojde-li k ní, lze to brát tak, že systém, který se přece jen stále ještě opíral alespoň ve vratkých základech o étos listopadu ’89, se omlouvá za svou existenci a za pravdu dává tomu, kdo ji permanentně pomlouvá, ba nenávidí. Čemu se ale divíme? Chápou to ti mladí?