Slovensko se stává pro Čechy čas od času vzorem. Začalo to už na přelomu tisíciletí liberálními reformami premiéra Mikuláše Dzurindy. Někteří obdivovali, jak obratně dokáže jeho nástupce Robert Fico manévrovat mezi nacionalismem a nadšením pro Evropu, jiní oslavili volbu sympatické a světu otevřené prezidentky Zuzany Čaputové. V únoru proběhnou u sousedů parlamentní volby, proto budou Češi se zájmem sledovat, jak v Bratislavě překonají roztříštěnost politické scény, na kterou u nás nedokážeme najít žádný lék.

Přitom první pohled za řeku Moravu spíše vyděsí. „Ať je rok 2020 rokem naplněných příležitostí. Zvládneme to,“ prohlásila v novoročním projevu prezidentka Zuzana Čaputová a opravdu budou mít Slováci dost práce. Pražský parlament má devět parlamentních klubů a o slučování se vedou nejvýš platonické úvahy, ovšem podle posledního průzkumu, který na Slovensku publikovala společnost Polis, se do bratislavské sněmovny v únoru dostane jedenáct stran. Nevadí, že vstup omezuje stejně jako v Česku pětiprocentní kvorum.

Takřka se zdá, že bývalí federální bratři chtějí dotáhnout absurditu tuzemských poměrů k dokonalosti. Také oni se chtějí definitivně zbavit autoritářského vládce, ovšem namísto toho, aby se opoziční liberálové a konzervativci spojili, dělí se na stále menší a menší strany. Vlastní stranu má současná prezidentka i její předchůdce Andrej Kiska, stejně silná je partaj opozičního vůdce v současném parlamentu Igora Matoviče, účast v příští sněmovně slibuje Polis křesťanským demokratům, pravicovým liberálům a dvěma maďarským stranám. Mezi nemilé důsledky patří, že s dvaceti procenty dominuje slovenským preferencím i nadále veterán Fico a na druhé místo postoupil s dvanácti procenty ultranacionalista Marian Kotleba, proti kterému je tuzemský Tomio Okamura salonní pravičák.

Dost šílené, aby to vyšlo

Takové je tedy slovenské řešení. Když se roztříštěnost řeší dalším dělením, vypadá na první pohled opravdu šíleně. Přesto nejde vyloučit, že útěk dopředu vyjde. Podařilo se to už předloni v zemi, kterou málokdo v Evropě dokáže od Slovenska odlišit. Slovinské volby pustily do tamního parlamentu devět stran, proti suverénnímu vítězi, konzervativnímu vůdci Janezi Janšovi, se spojilo šest středolevých partají a premiérem se stal bývalý televizní komik Marian Šarec, jehož strana obsadila se ziskem 12,6 procenta druhé místo. Od té doby se stal Šarec nejpopulárnějším politikem a jeho spojenci na místech vicepremiérů míří do zapomnění. Parlamentní volby vyhrál levý střed a sami voliči pro něj zároveň vybrali nejvhodnějšího lídra.

Na Slovensku mohou volby proběhnout podobným způsobem, jen je škoda, že pro Čechy nemohou být přímou inspirací. U sousedů jde prostě o to, aby se strana dostala do parlamentu, a pak získá zhruba takový počet mandátů, aby to odpovídalo získaným hlasům. Zdejší d’Hondtův systém přepočítávání hlasů však znevýhodňuje pětiprocentní strany proti desetiprocentním, ty zase proti dvacetiprocentním atd. Proto malé strany nikdy tu velkou neporazí. Pro rozumné stranické vůdce by to ovšem byl jenom technický problém, protože své kandidáty mohou snadno umístit pod střechu jedné volební strany třeba po vzoru Itálie. Přitom je možné předem domluvit pravidla, jak po případném vítězství vybrat premiéra. Kdekoli, také v Česku, je návrat do minulosti takřka vyloučen. Utéci se dá jenom dopředu.