Americká gymnastka Simone Bilesová, držitelka deseti olympijských medailí, jež měla šanci stát se nejúspěšnější olympioničkou všech dob, v Tokiu odstoupila ze soutěže. Rozhodla se odstoupit ze soutěže družstev a pak i ze soutěže jednotlivců. Necítí se psychicky dobře, ten tlak, aby naplnila očekávání celé Ameriky, na ni byl příliš.

Do toho se asi každý z nás umí vžít a pochopit to. Bilesová si evidentně jen něco nevymýšlela, všichni znalci si všimli, že se jí některé prvky nedařily tak, jak měly, že ztrácela orientaci ve vzduchu. Na druhou stranu tu tíhu očekávání, aby uspěl na vrcholné soutěži, jistě pociťuje téměř každý olympionik a většina z nich to nějak zvládá. I sportovní analfabet ví, že toto není neznámý a nepředvídatelný problém, že na ladění formy se musí pracovat a že v tom důležitou roli hrají trenéři.

Zkrátka se dá čekat, že fanoušci budou vyjadřovat sportovkyni pochopení, ale i při veškeré empatii bude hlavní emocí zklamání. Jak by to mohlo být jinak?

Takto byl nastaven elitní narativ a každý, kdo se od něj odchýlil třeba na sociálních sítích, byl okřiknut. Zjevně se stalo důležitým veřejně stvrdit, že prohra je víc než výhra.

Uvnitř té argumentace je přitom paradox. Vyžadoval-li si její krok odvahu, pak asi šlo o odvahu čelit negativním reakcím. Ale když jsou negativní reakce zakázané a předepsán je obdiv, tak k čemu pak odvaha?

Ale šlo i o jinou odvahu. „Musím se soustředit na své duševní zdraví. Musíme chránit své duše a svá těla, a ne jen dělat to, co po nás svět chce,“ řekla mimo jiné Bilesová. Taky mluvila o tom, jaký nesmírný tlak představuje „být největší sportovkyní všech dob“. Pokud vám přijde, že takto mluvit je trochu egoistické, tak jste vyrostli v jiné době. Nejde ani tak o samotnou Bilesovou, která není filozofka, ale sportovkyně a mluví tak, jak to slyší kolem sebe – ostatně z jiných jejích projevů je jasné, že vyhrává docela ráda a že tu „odvahu“ prožívají za ni spíš jiní. Ale nezvládat tlak, pochlubit se svým třesoucím se já a očekávat za to respekt, to je dnes v módě. Protože nároky světa jsou dílem patriarchátu, kapitalismu, hegemonie, bílé civilizace nebo něčeho takového špatného. Odvaha není snažit se jim i ze znevýhodněné pozice dostát. Odvaha je pochlubit se, že nemůžete.

Seznamme se s dokumentem na první pohled z jiné kulturní oblasti, jenž patří bez nadsázky k nejpozoruhodnějším dokumentům současnosti. Je to webová stránka s titulem „Najměte si čtenáře senzitivity“. Provozuje ji jakási mladá Američanka z Brooklynu aktivní v oblasti literatury pro dospívající čtenáře. Obsahuje seznam osob, které jsou profesionálně k dispozici jako „čtenáři senzitivity“. Jejich profese vznikla v reakci na to, že subkultura tohoto literárního žánru se stala obětí nákazy woke ideologie. A její reprezentanti shledali, že převážná většina literárních děl žánru nevěnuje dostatečnou a správnou pozornost tématům, jako je rasa, gender, tělesné postižení, duševní nemoc a další fenomény v intersekcionální síti privilegií. Ti lidé si nehrají – jsou schopni nátlakovými akcemi autorovi, který se psaním snaží živit, zničit kariéru. „Moc hezký rukopis tu máte, byla by strašná škoda, kdyby se mu mělo něco stát,“ abychom parafrázovali legendární chicagskou hlášku.

A tak je řešením najmout si experta, který vám text zkoukne z hlediska intersekcionality. Může se stát i vaším redaktorem, korektorem nebo spoluautorem. A jaká je kvalifikace těchto expertů, odkud se bere jejich autorita? Pod každým jménem čteme zpravidla nejprve jejich osobní zájmena a pak úvodní charakteristiku, vypočítávající životní zkušenosti. „Jsem tělesně postižená nebinární židovská queer osoba s ADHD,“ říká o sobě jeden. „Genderfluid bisexuál, Mexičan se světlou kůží, sám jsem si diagnostikoval autismus, depresi a úzkost a EDS“ (což jsou zřejmě jakési záchvaty nesnesitelného chování na veřejnosti), uvádí další. „Arabská, jemenská, muslimská žena, nositelka hidžábu, muslimská Američanka, sociální úzkost, úzkost,“ zní další. „Černá Haiti-Američanka, Afro-Latinx, chronické migrény, nedoslýchavá, fyzická rehabilitace, přežila jsem přírodní katastrofu, rodinný příslušník s duševními a emocionálními poruchami,“ kasá se jiná. A další: „Karibská, černá, biraciální, vícerasové domácnosti, rasismus, mikroagrese, rasističtí členové rodiny, queer / LGBTQIA+ vztahy a kultura, lesbické reprezentace, depresivní porucha, všeobecná úzkostná porucha, sociální úzkost, obsedantně-kompulzivní porucha, ADHD, poruchy příjmu potravy, konzervativní křesťanství, ateismus, odcizení od rodiny, sociální práce (s jedinci trpícími bezdomovectvím). Vychovala mě matka trpící hraniční poruchou osobnosti.“ A tak to pokračuje. Tyto životopisné charakteristiky nejsou výjimečné, ale typické. Výjimečné jsou ty bez duševních poruch.

Kdysi se takhle psaly humoristické povídky. Dnes se takto píše profesní životopis, takto se prokazuje kvalifikace pro výdělečnou práci. Diagnóza je cesta ke kariérnímu vzestupu. Každému, kdo by se chtěl nad tím ušklíbnout s tím, že se jedná o bizarní literární subkulturu, je třeba připomenout zkušenost posledních pěti let: bizarní subkultury se znaky kolektivní psychózy, jež inkubovaly na neznámých internetových fórech, nakonec přeskočily do mainstreamu. Jsou respektovány v největších firmách světa a ve vládních úřadech nejmocnější země na světě. Již jsem psal o náborové kampani CIA, v níž je vystavována na odiv analytička chlubící se, že jí byla diagnostikována úzkostná porucha, a gay zaměstnanci, kterému se ulevilo, že bude moci v práci do omrzení žvanit o svém soukromém životě. Od té doby se termín „rodící osoby“ pro ženy prosadil do oficiálních dokumentů Bidenova úřadu pro rozpočet.

Skrz tyto firmy a skrz politické síly, jako jsou Piráti, jsou nyní v procesu etablování i u nás. Pět let je krátká doba.

Vrátíme-li se k olympioničce Bilesové, je zajímavé, že americkým liberálům unikl symbolický moment celé story: kvůli odstoupení Bilesové favorizovaný americký tým porazily Rusky. Doma si můžete hrát hry s vašimi novými ideologiemi. Ale na mezinárodní scéně vám na to nikdo neskočí. Tam stále platí legendární výrok fotbalového trenéra Reda Sanderse „Vyhrát není všechno. Je to to jediné“. Na olympiádě, v ekonomickém soupeření, v diplomacii, na bojišti. Přinejmenším Rusové ani Číňané nejsou bláhoví.