Ideologie, která se stala institucionální praxí diktatur

Jak se po sto letech daří českému komunismu?

Ideologie, která se stala institucionální praxí diktatur
Jak se po sto letech daří českému komunismu?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V květnu 1921, právě před sto lety, byla v pražském Karlíně na svém ustavujícím sjezdu založena Komunistická strana Československa, jedna z nejpočetnějších a vůbec nejsilnějších komunistických partají na světě. S dědictvím čtyřiceti let její vlády se země někdejšího Československa vypořádávají ještě dnes.

V českém parlamentu i třicet let po revoluci zasedají komunističtí poslanci, jejichž hlasy v posledních rocích držely u moci vládu Andreje Babiše. KSČM tak dosáhla svého porevolučního vrcholu, růst popularity jí to ale nepřineslo, průzkumy nasvědčují opaku, po příštích volbách by se podle nich komunisté nemuseli dostat do Poslanecké sněmovny. I tak má ale zdejší komunistická strana o hodně tužší kořínek, než by před třiceti lety mnozí předpokládali. O důvodech vedl Týdeník Echo debatu s historiky Vítězslavem Sommerem a Jaroslavem Cuhrou, novinářem a spoluautorem (s Adamem Drdou) knihy o porevoluční české komunistické straně Kdo ve stínu čeká na moc Petrem Dudkem a politologem a významným představitelem české radikální levice Ondřejem Slačálkem.

V jaké kondici se ten stoletý český komunismus dnes vynachází? Je živ? A pokud ano, je i zdráv?

Cuhra: Záleží na tom, jestli komunismus bereme jako myšlenku, která dnes může sama sebe hledat, anebo jako instituci, politickou stranu. V tom druhém případě dnešní KSČM nemá s komunismem, jak byl chápán v roce 1921, vůbec nic společného. Vlastně je to podnikatelská strana.

Dudek: Naprosto souhlasím. Četl jsem nedávno paměti Zdeňka Kalisty, předního českého katolického intelektuála dvacátého století, básníka a historika, který prožil devět let v komunistickém kriminále. V mládí ho ale komunistická idea přitahovala, podobně jako velkou část české intelektuální elity. Vzpomíná, jak sedával v kavárně Union s mladými soudruhy, debatovali, pak táhli Prahou a mávali vlajkami, v bohnickém lese si zazpívali Internacionálu. V tomhle ohledu se dnešní KSČM komunistické straně v době jejích počátků vůbec nepodobá.

Sommer: A liší se i v tom druhém, tehdy velice podstatném ohledu. Nejenomže k sobě nepřitahuje intelektuály jako po svém založení nebo po válce či v roce 1968. Postrádá i tu masovou podporu, již měla původní KSČ v Česku mezi dělníky a na Slovensku mezi chudými rolníky. Nevymyká se tím tradičním stranám evropské levice obecně, v posledních třiceti letech výrazně ztrácejí vliv.

Slačálek: Se vším řečeným souhlasím. Komunistická strana je koule na noze české levice. K tomu označení „podnikatelská strana“ bych dodal ještě jeden přívlastek, který pro komunisty musí být urážlivý. Je to konzervativní strana. A také autoritářská. Zároveň, nemůžu si pomoct, je něco až obdivuhodného na tom, že tu KSČM pořád je. Třicet let se přitom předpovídá její zánik, vymření, teď se očekává její zmizení z parlamentu po sněmovních volbách, ale kdoví. To, že se KSČM nijak nepodobá původní KSČ, není moc překvapivé, o české komunistické straně se vlastně dá mluvit jako o několika stranách v závislosti na různých historických obdobích. To, jak se porevoluční KSČM dokázala konzervovat, vydržet, je ale až fascinující.

Nesouvisí to s tím, že na rozdíl třeba od Polska či Maďarska ten poválečný sovětský komunismus v Československu nebyl jenom ideologický import? Že tu existuje komunistická tradice, která může být živá bez ohledu na to, jak se zrovna komunistické straně daří nebo nedaří?

Cuhra: Neztotožňoval bych s komunismem tradici české levice, která je v téhle zemi od devatenáctého století silná a levice je také pro společnost potřebná. S touhle tradicí dnešní KSČM nijak nesouvisí.

Dudek: Zase bych se vrátil k tomu intelektuálnímu vlivu komunistické strany. K tomu vnímání komunistické strany jako něčeho v českém prostředí nikoli cizorodého jistě velice přispělo to, že ke komunismu se hlásilo mnoho z nejlepších českých spisovatelů dvacátého století, třeba Ivan Olbracht nebo Vladislav Vančura. Takovou věc společnost ze svého kolektivního vědomí nemůže vytrhnout. Velké množství významných českých myslitelů zažilo nějakou komunistickou epizodu nebo té ideologii podlehlo celoživotně.

Cuhra: Ale kdo z těch skutečně velkých umělců a myslitelů jako komunista taky dožil?

Dudek: Třeba Vítězslav Nezval nebo Vilém Závada. Jako komunista zemřel Konstantin Biebl. Komunista po většinu života byl i František Halas, jehož básně se učí ve školách a dál se učit budou, což je naprosto v pořádku.

Cuhra: Jenomže Bieblova sebevražda souvisela s jeho deziluzí z komunismu. František Halas se s tou ideologií taky radikálně rozešel, přijal sice po roce 1945 funkci, kterou ale nenáviděl. Mnoho z těch komunistických intelektuálů KSČ vyloučila už v roce 1929.

Sommer: Československo není zdaleka jediná země, v níž měl komunismus velké intelektuální zázemí, jedině tím se přetrvávající vliv komunistické strany vysvětlit nedá. Třeba v Maďarsku byli komunisté často označovaní za protinárodně smýšlející židovské intelektuály. Mnoho intelektuálů měla ve svých řadách třeba britská komunistická strana, k dosažení reálného vlivu jí to ale nepomohlo. Myslím, že ve zdejších podmínkách byl skutečně rozhodující ten masivní společenský příklon k levici. Když si k prvorepublikové KSČ přidáme českou a německou sociální demokracii a národní socialisty, kteří by se dali počítat k levému středu, vznikne obraz až levicové republiky, levicové tendence by se ostatně daly najít i u agrárníků. V prvních svobodných volbách po roce 1989 dostala komunistická strana 900 tisíc hlasů, byla druhá nejsilnější v parlamentě. Schopnost české komunistické strany udržet se je skutečně pozoruhodná. I vzhledem k tomu, že po roce 1990 komunismus, v podobě, jak byl známý ve 20. století, jako vlivný myšlenkový a politický směr v evropském kontextu, v podstatě přestal existovat, pohlíželo se na něj jako na relikt studené války.

Dalo by se říct, že komunistická strana je v Česku „trvale udržitelný“ politický projekt.

Slačálek: Mluvit o nějaké přetrvávající komunistické tradici je obtížné taky proto, že českým komunistům se ve čtyřicátých letech povedlo spojit víc tradic. Představoval touhu po modernizaci a zároveň, díky Zdeňkovi Nejedlému, byl v čase stalinismu komunismus naroubovaný i na národní smýšlení, na ten, řekl bych, trapný pozdně romantický nacionalismus ve stylu Aloise Jiráska. Tohle spojení protichůdných tradic, myslím, komunismus v delší perspektivě poškodilo. Nejedlý, slovy Václava Bělohradského, spojil komunismus s tradicí, která byla archaická už v době onoho spojení.

Právě to, jak říkáte, archaické komunistické národovectví, nejedlovský nacionalismus, je z české komunistické tradice dnes ve veřejném povědomí nejživější. A ve zdejší veřejné debatě dost silně zaznívá, nejenom od členů komunistické strany. Kolikrát jenom člověk na sociálních sítích narazí na věty – sdílené s nadšeným ohlasem –, které národní umělec Miloš Václav Kratochvíl vložil do úst Jana Husa ve scénáři k filmu národního umělce Otakara Vávry.

Sommer: Československý komunismus v některých obdobích navazoval na prvorepublikovou představu československého státu jako útvaru, jehož smysl přesahuje jeho hranice, není jím pouhá jeho existence. Masarykovská republika měla ambici být vzorovou demokracií ve střední Evropě, poválečná republika se vnímala jako most mezi Východem a Západem. V době pražského jara českoslovenští komunisté věřili, že pracují na experimentu, který bude významný pro celý svět. Představa národního poslání vymizela s normalizací, nakrátko ožila kolem roku 1989 a je těžké si představit, že by někdo něco podobného očekával od současného Česka. Obraz Československa jako země, která něco ukazuje ostatním, něco hledá, nám dnes může připadat naivní a velikášský. Zmizení této ambice ale má také negativní důsledky.

Dudek: Můžeme se bavit o tom, že komunismus sem nebyl jenom importován, má v téhle zemi nějakou tradici, která je třeba silnější než jinde, o způsobu, jakým na té tradici zapracoval Zdeněk Nejedlý. Jenomže ten komunistický režim stál a vydržel díky podpoře zvenku, díky nějakému importu. V základu českého komunismu po roce 1945 a vlastně i před ním je kolaborantství. A je zajímavé, že zrovna tuhle tradici ctí i dnešní KSČM, svou podlézavostí Moskvě a moci vůbec, tu si čeští komunisté vypěstovali velmi silnou a drží ji až dodneška.

Cuhra: Nástup poválečné totality úzce souvisí s odsunem Němců. A ta podlézavost vůči Moskvě souvisí také s tím komunistickým nacionalismem. Komunistům se vždycky dařilo prezentovat Moskvu jako jedinou záruku, že se Němci nevrátí. A stejnou zavilost dávají najevo i dnes.

Dudek: Na tom postoji k Němcům a jejich vyhnání by se dala ilustrovat míra, v níž se na úspěchu a porevolučním přežití zdejší komunistické strany podílela ta demokratická část české politiky. Komunisté jistě byli důležitými iniciátory a spoluorganizátory vyhnání, demokraté s nimi ale na tom spolupracovali. Podobně by se dalo říct, že čeští demokraté se velice zasloužili o přežití komunistické strany v porevolučních časech. Dlouholetý poslanec ODS Marek Benda mi třeba jednou vysvětloval, jak se demokratické strany po revoluci rozhodly, že KSČM nezakážou, že komunisty v parlamentu zavřou do takové „ohrádky“, ve které se jistě sami požerou. Ve skutečnosti v té ohrádce ještě po třiceti letech docela vesele žijí.

Vnímání komunistické strany se v porevolučních letech také měnilo. Dnes může být levicovými intelektuály považována za kouli na noze české levice. Před volbami v roce 2013 byla v české intelektuální levici velice živá idea vládní koalice sociálních demokratů a komunistů, skončila na tom, že volby neumožnily levicovou většinu a Bohuslav Sobotka pak dal dohromady koalici s ANO a lidovci. Komunistická strana dneska v žádné ohrádce není. Dlouho existovala představa, že dát KSČM podíl na moci je nebezpečná a potenciálně přelomová věc. Dnes ta strana podíl na moci má a je příznačné, že v celkovém kontextu zdejší politické situace to nepůsobí jako ten úplně největší problém.

Sommer: Snahy komunistické strany změnit porevoluční systém byly podle mě dost přeceňovány. Komunisté se v českém parlamentu chovají jako strana prosystémová. Demokratické strany s nimi také spolupracují, když se jim to hodí. Václav Klaus je přijal na Hradě potom, co mu pomohli stát se prezidentem, Jiří Paroubek a Miroslav Kalousek domluvili projekt vlády s podporou komunistů. Nakonec ani v jiných zemích to není moc odlišné. V Polsku postkomunisté vyhráli volby, směřování země se tím ale nějak výrazně nezměnilo. Jistý alarmismus je v politice potřebný, jenomže kvůli morální panice kolem KSČM české veřejnosti unikly jiné věci – v každé parlamentní straně dnes existuje něco jako nacionalistická, šovinistická frakce. Zároveň ale. Jsem levicový volič, představa komunistů jako vládní strany je pro mě ale odpudivá. Kvůli nechutnému vystupování komunistů v době uprchlické krize, poklonkování Moskvě a Pekingu a dalším věcem.

Cuhra: Stručně to vyjádřil v roce 1968 jeden pozdější český exulant: komunisty bych nevolil, ani kdyby měli tu lidskou tvář i na pr…

Někteří čeští intelektuálové mluví o čtyřiceti letech komunismu nejenom jako o době diktatury nějaké ideologie, ale také jako o době rusifikace, nikoli ve smyslu nějakého odnárodňování. Ale přejímaní stylu politiky a řízení společnosti, který je nejenom komunistický, ale také velice a tradičně ruský ve smyslu přesahujícím těch sedmdesát let Sovětského svazu.

Cuhra: Existoval třeba krátkodobý a také neúspěšný pokus zavést propustky pro cestování mezi kraji. To je ruské až na půdu. Podobně byla Moskvou zásadně ovlivněna práce s kádry, posuzování každého podle třídního původu. Anebo způsob, jakým komunistický režim potíral náboženství, dělali to po ruském způsobu bez ohledu na to, že třeba na Slovensku kvůli tomu měli problémy.

Sommer: Zároveň se dá říct, že po roce 1968 normalizační komunistická strana a sovětské tanky zasadily smrtelnou ránu českému rusofilství. To přitom bylo od devatenáctého století velmi silné, ještě posílilo po roce 1945 opět hlavně v českých zemích. Ale okupace, normalizační kolaborantství a vynucovaná oddanost Sovětskému svazu to české rusofilství zlikvidovaly. Mluví se sice dnes o jistě existujícím ruském vlivu v politice, ale česká společnost většinově vůbec rusofilní není.

Slačálek: Jako „imprintu“ té doby by se dalo mluvit o autoritářství, představě silného vůdce, který pro lidi dole všechno zařídí, kterou těch čtyřicet let vlády komunistické strany posílilo. Když se na politické scéně objevil Andrej Babiš, byl jsem velice naivní. Říkal jsem si: Proč by měl tenhle člověk uspět? Lidi přece nechtějí, aby na ně někdo takhle hloupě řval jako nerudný šéf. Ukázalo se, že to nějaké procento lidí chce. Ale nevím, jestli je na tomhle typu autoritářství něco specificky ruského. Ani česká demokratická politická kultura není a nebyla tak silná, jak bychom si někdy rádi představovali. Historik Jan Tesař velice zajímavě píše o tom, jak byla česká demokratická kultura vždycky spojená s nekritičností vůči vůdcům, ať už se jmenovali Palacký, Masaryk, Beneš, nebo jinak. A to pak vytváří slabou schopnost rezistence vůči autoritářství.

Dudek: Těch čtyřicet let komunistického režimu vytvořilo v nezanedbatelné části české společnosti jakýsi návyk na život v autoritářském režimu. A v tomhle smyslu považuji za dědice komunismu některé porevoluční politiky, kteří se nikdy za komunisty neoznačovali, naopak. Je to vidět třeba na obdivu Václava Klause k Vladimíru Putinovi, snad až závisti Andreje Babiše vůči Viktoru Orbánovi. Komunistickým autoritářstvím jsou ovlivněni lidé, kteří by to nikdy nepřipustili a asi si to ani neuvědomují. Vyrostli v centrálně řízené komunistické společnosti, tak proč si něco takového nezařídit zas, místo aby se jim do vládnutí pletly demokratické instituce a procedury, nezávislé soudy a tak dále.

Sommer: Vidím to podobně. Jenom bych dodal, že kromě toho sklonu přijímat autoritu v české společnosti existuje také v něčem opačná tendence – skepse vůči všem autoritám, které člověku říkají, co si má myslet a co má dělat. Ta skepse může mít i negativní projevy, ale stejně je škoda, že z ní nevznikl nějaký demokratičtější diskurz, než je ten, který v Česku poslední dobou převládá.

Cuhra: Když se bavíme o tom, jaké je dědictví komunismu. Pamatuji se, jak jsem před mnoha lety připomínal studentům, že ti docenti a profesoři, kteří je na fakultách učí, jsou často bývalí straníci, kteří na vedoucích postech nahradili jiné straníky. Revoluce je zastihla ve věku, kdy si začínali budovat kariéru, rádi tu stranu opustili, ale jakési mentální nastavení jim vydrželo. Teď jsou starší a na vrcholu, ale ta mentalita lidí, kteří v sedmdesátých a osmdesátých letech bez jakýchkoli skrupulí vstoupili do komunistické strany, v nich zůstala. A takových lidí je všude hodně, včetně nejvyšší politiky. A nemůžu si pomoct, to, že někdo v časech pozdního komunismu a okupace vstoupí do strany, považuji za charakterové selhání.

Slačálek: A to měli všichni ti lidé umřít, aby ve svobodných časech nepřekáželi? Lidi se přece můžou změnit. Pro mě je tím nejdelším dědictvím právě tohle stereotypní myšlení. V posledních dekádách je ve veřejné debatě silně slyšet, že hlavní problém někoho je, jestli byl ve straně. O Babišovi se mluvilo tak, že hlavní jeho problém je, že měl podepsat spolupráci s StB. A i díky tomu jsme nedokázali pojmenovat, že problém s Babišem je někde hodně jinde.

Máte pravdu v tom, že lidé se mohou změnit. Ale neznamená to, že se vždycky změní všichni. Někomu může Babišova politika přijít jako politika charakteristická pro kariéristy v zahraničním obchodu v čase pozdního komunismu, kteří třeba ještě podepsali spolupráci StB, vidí mezi minulostí a přítomností v tomhle ohledu zjevnou kontinuitu.

Slačálek: To je možné, ale hlavní problém Andreje Babiše přece spočívá v tom, že se v jeho rukách soustředila obrovská ekonomická, politická a mediální moc. Místo toho, aby se diskutovalo o tom, jak k tomuhle mohlo dojít, se ad nauseam (ad nauseam usque = až do omrzení – pozn. red.) probírá, jestli podepsal spolupráci, nebo ne. Nevím, co o něm vypovídá jeho údajné estébáctví, jeden by třeba mohl i připustit, že v instituci typu podniku zahraničního obchodu by tajná služba jakéhokoli státu mohla mít nějaké svoje legitimní zájmy, třeba aby tam nedocházelo ke korupci. Téma Babišova estébáctví ale ta důležitější témata zakrylo.

Nemám pocit, že by je zakrylo. O koncentraci moci a historii Babišova podnikání se hojně píše po celou dobu, debata o něm nebyla takhle monotónní. A z té spolupráce s StB udělal velké téma sám Babiš svou vehementní snahou dokázat, že s StB nespolupracoval. Přiznám se, že mně to jeho nasazení udivovalo, přišlo mi to jaksi nepragmatické, taky proto, že jeho voličům spolupráce s StB zjevně nevadí.

Sommer: Český problém s dědictvím komunismu je, že ho společnost uzávorkovala. V parlamentě byla KSČM, jak řekl Petr Dudek, zavřená do jakési ohrádky, vedla se velmi selektivní debata o tom, jestli někdo byl, nebo nebyl ve straně. U některých lidí to stranictví nevadilo. A třeba to, že někdo byl vysokým funkcionářem SSM na nějaké hodně prokádrované fakultě, taky nemusel být problém. Vedly se moralizující řeči o tom, že komunismus se nesmí vrátit. A moc se neřešilo to, nač narážel Jaroslav Cuhra. Že komunismus nebyla jenom ideologie, byla to taky institucionální praxe diktatury, ve které se v časech pozdního socialismu spousta lidí naučila dobře fungovat a návyky z té doby si přenášela dál do nového zřízení.

 

27. května 2021