S prudkým zdržováním a pádem životní úrovně se do veřejné debaty dostávají slova, která v klidných časech prosperity, stabilních cen a hladce fungujících trhů zajímala jen finančníky a ekonomy. Tím nejčastěji zmiňovaným v poslední době je marže. Rozdíl mezi částkou, za niž dokázala firma zboží nebo službu vyrobit či nakoupit, a částkou, za kolik ji prodala zákazníkovi. Marže je to, co dokázala k ceně přirazit, vydělat.

Právě teď se ukazuje, že éra vysoké inflace, jakou právě Evropa a vyspělý svět prožívají, je ideální doba, jak si přirazit k ceně. Když se všude zdražuje, vytváří to všeobecnou atmosféru, že ceny jdou nahoru. Že to prostě tak je, protože firmám se zvyšují náklady. A nezbývá jim nic jiného než to promítnout do cen pro zákazníka. Jenže když už se zdražuje, cena se zpravidla nezvedne jen o vyšší náklady, ale přirazí se ještě o něco víc. Ve víře, že se to schová za inflační štít všeobecného zdražování. Že se to ztratí v inflačním chaosu. Klasicky to bylo vidět ještě na jaře v Česku, když už začaly prudce růst ceny, ale lidé v atmosféře „utrať, co můžeš, dokud to nezdraží“, navzdory těm stoupajícím cenám stále víc nakupovali. Obchodníci si to přečetli tak, že jsou peněženky otevřené, a zdražili o výrazně víc než o své vyšší náklady. Klasicky to bylo vidět na některém globálním spotřebním zboží, jako jsou oděvy, obuv nebo vybavení domácností. Tytéž věci zdražovaly v Česku i násobným tempem ve srovnání s jinými zeměmi.

Výrazně to bylo vidět také na cenách potravin. Ty zdražovaly podstatně rychleji, než zemědělcům, výrobcům a obchodníkům, celému tomu agrárnímu řetězu, rostly náklady. Nejvyšší vzestup byl vidět u základních potravin. Věcí, které jsou nezbytné. Lidé si prostě mléko, máslo, vejce nebo chleba nakonec musejí koupit bez ohledu na cenu. Naopak zbytnější potraviny, jako jsou různé lahůdky, které si mohou odříct, když potřebují ušetřit, zdražovaly méně.

Podobným příkladem byl benzin a nafta. Ropa je drahá, ale stejně vysoko jako během letošního jara a léta se její cena pohybovala i v roce 2014. Benzin u pump stál tehdy skoro o deset korun na litr méně než teď. Rafinerie a čerpací stanice, které jim často přímo patří, viděly, že si to mohou dovolit. Přestože šly ceny prudce vzhůru, lidé netankovali méně. Neomezili cestování autem. Takže obchodníkům nic nebránilo držet ceny vysoko. Marže byly rekordní. O jejich snižování by začali uvažovat až ve chvíli, kdy by lidé začali méně nakupovat. Pak by obchodníci pečlivě počítali, jestli se jim vyplatí držet cenu vysoko a prodat méně, nebo se vzdát části marže, zlevnit a prodat více.

U základních potřeb, jako jsou potraviny nebo energie, které si lidé prostě koupit musejí, se poptávka podle ceny mění je velmi málo. To jsou branže, kde štít vysoké inflace s atmosférou všeobecného zdražování prudce zvedá ceny výrazně víc, než rostou náklady.

Členové bankovní rady České národní banky opakovaně varovali, že jestli bude něco skutečně nebezpečným signálem, že se roztáčí inflační spirála, bude to růst platů. Ty zatím podle posledních dostupných dat nijak dramaticky nerostou. Stoupají pomaleji než inflace. To, co se ale zjevně roztáčí, je spirála vysokých marží u nezbytného zboží a služeb. Elektřina a plyn jsou speciální kapitola. Výrazně je to vidět ale především u potravin. Některé z nich už jsou dnes v Česku dražší než v bohatších zemích. Mnozí to mohli vidět při letních cestách do zahraničí.

Nejsme žádná výjimka. Tento trend je vidět ve všech vyspělých zemích. Ve Spojených státech se firemní marže zvedly na nejvyšší hodnotu od roku 1950. Na amerických datech je krásně vidět, jak firemní marže vždy stoupají v časech inflace. Za velké inflace sedmdesátých let byly násobně vyšší než v následujících třech dekádách prosperity, kdy si naopak firmy přirážely nejméně od roku 1950. Právě vysoké marže pak dál přispívají k inflaci a celá spirála se dál roztáčí. Je to další připomínka, jak je inflace společensky nebezpečná. A jak je nejvyšší prioritou srazit ji co nejrychleji i za cenu krátké rychlé recese. Nic jiného zdražovací infekci nezastaví. Sama neskončí.