Jakmile dnes nějaký idiot povalí nebo posprejuje nějakou sochu, je za to odpovědná ta socha, neboť k tomu měl vandal nějaký oprávněný důvod, třeba by to byl jen vítr.

Tak když na Petříně před pár dny kdosi, nebo možná vítr, shodil sochu Jana Nerudy, sice u toho žádný vzkaz nenechal, ale hned se objeví úvaha, že za to může Neruda, protože byl antisemita.

Většině lidí je bohužel Neruda již dosti lhostejný, ale že byl antisemita, se k nim už nějak doneslo. Neruda se sice probírá nějak ve škole, v paměti uvízly Povídky malostranské, povědomost je o pár básních, ale to postupně vytlačuje sdělení, že Neruda byl antisemita. Brzo přijde doba, kdy už se nebude ani v těch školách probírat jako spisovatel, ale jako zavrženíhodný příklad – antisemity.

Ve vyspělém západním světě se to už pomalu děje, takže nejspíš i u nás hlavním tématem předmětu česká literatury bude, jaký měl kdo poměr k menšinám a zda se v díle nebo názorech toho kterého nešťastníka neprojevila nějaká forma rasismu nebo koloniálního myšlení, bílé nadřazenosti či tak nějak: což bude při probírání české literatury 19. století, vzhledem k situaci Čechů, Němců i Židů, dosti složité na výklad. Ale ideologové si poradí, první náznaky už existují.

Ale zpět k Nerudovi. Není pochyb, že Neruda, tento demokraticky a sociálně cítící autor a člověk, byl antisemita. Píše třeba: „Co se mé osobnosti dotýče, k nenávisti k Židům nemohu se právě tak přiznat, jako musím se přiznat k politickému a národnímu, ale mužnému nepřátelství k nim.“ Až na úplné výjimky neproniká však jeho antisemitismus do jeho literárního díla, ale je celý a najednou vyjádřený asi v „nejslavnějším“ antisemitském textu české klasiky, v traktátu Pro strach židovský.

Jako série pěti fejetonů vycházel v Národních listech v létě 1869. Neruda, v té době již uznávaný novinář a básník, jej podepsal známým trojúhelníkem, ale o jeho autorství nebylo pochyb. Následujícího roku jej vydal v malé brožuře, v roce 1876 jej zařadil do knihy Studie krátké a kratší. Nešlo tedy o žádný exces, nýbrž o text, který považoval za relevantní a důležitý. I dnes, když jej čteme, cítíme slovesnou sílu skutečného mistra, jeho erudici, vzdělanost a rozhled, kterým jeho spisek vysoko ční nad texty, které „druhově“ náleží do podobné kategorie. Zároveň není pochyb: „Vaše tepny nebijí, jen počítají, vaše srdce je sobeckou cizotou vypáleno na uhel a ten nehřeje, jen třísní.“

Z hlediska spíše smutných dějin vztahu Židů k národům ve střední Evropě samozřejmě nejde o jev nijak výjimečný. Zapadá do zvláštního mezidobí mezi tradičním náboženským protižidovstvím a zrodem moderního antisemitismu, který se pak stane tématem politických stran a hnutí. Kromě tradičního křesťanského antijudaismu (i název Pro strach židovský je původu biblického) měl Neruda svůj vzor v „moderních“ textech Richarda Wagnera (Židovství v hudbě), Karla Marxe (Židovská otázka) a jiných ideových setbách vznikajícího antisemitismu, který však své jméno dostane až o deset let později, kdy je v roce 1879 „vynalezne“ německý publicista Wilhelm Marr.

Moderní antisemitismus již nevyčítá Židům, že „ukřižovali Krista“, ale jejich údajné sobectví a chamtivost, kterými rozkládají společnost. Náboženství už nehraje roli, tu přebírá etnický původ a nakonec biologie. Na konci této cesty je „konečné řešení“. Tady jsme však na začátku a je přípustné se ptát, zda taková cesta byla nutná a předem determinovaná.

V Čechách v těch letech dochází k oživení politického života, který se rychle radikalizuje a nacionálně vyhraňuje. Židé v tom prostředí mají nevděčnou roli jakéhosi nárazníku mezi německými a českými politickými snahami, přičemž většina z nich se – už prostě jen z důvodů kulturních – přiklonila na stranu německou. Čeští nacionalisté v té době rozpoznávají, že jejich představy, že se Židé promění v loajální a neodlišující se příslušníky českého národa, selhaly. Nejsou to podle nich oni, Češi, kdo jsou vinni za zostřující se vztahy. Ty přerůstají periodicky v protižidovské výtržnosti, které jsou pro německý liberální tisk, v němž nebyl podíl redaktorů židovského původu právě malý, důkazem české zaostalosti a reakčnosti.

Z českého pohledu jsou ale na vině Židé, kteří se stávají zosobněním liberálního kapitalismu v jeho dravé podobě. Neruda prochází podobným vývojem zklamání a vystřízlivění. Měl k tomu snad i své osobní důvody, literární historici vědí o jeho nepřátelském vztahu k liberálnímu německému novináři židovského původu Davidu Kuhovi (1818–1879), jehož často ostře a výsměšně protičeské texty v Tagesbote aus Böhmen rozpalovaly české vlastenecké kruhy, včetně Nerudy. Kuh byl první, kdo poskytl noviny k článkům zpochybňujícím pravost Rukopisů. Tento krok výrazně zhoršil vztahy mezi oběma národními společnostmi, resp. jejich elitami – a jako rozdmýchávač tohoto sváru byl rozpoznán: Žid.

O to zajímavější je ale Nerudův vztah k jinému židovskému rodákovi z Čech, Siegfriedu Kapperovi (1820–1879), básníku a lékaři. Kapper je pozoruhodným a ve své době spíše výjimečným příkladem Žida, který se rozhodl pro českou stranu. Na začátku jeho umělecké dráhy, stejně jako na jejím konci, stojí dva texty nejvýznamnějších českých autorů své doby, Karla Havlíčka Borovského – a Nerudy. Jde přitom o paradoxní případ: Havlíček v roce 1846 odmítl, přímo odmrštil Kapperovu básnickou sbírku České listy. V podstatě mu dal najevo, že se jako Žid nemá plést do českých věcí, tedy do české poezie, a má jako Žid pěstovat kulturu vlastní. Žid se nikdy nemůže stát Čechem a ani se o to nemá pokoušet – Kapper již dále psal především německy. Havlíček přitom nebyl antisemita, měl k Židům ambivalentní postoj. Neruda se v nekrologu, deset let po uveřejnění svého pamfletu, loučil s Židem Kapperem dojemnými slovy, jako s „prvním synem českého Židovstva, jenž zasedl na slovanský Parnas“. Zase ty paradoxy.