Proč nám ceny bydlení i jídla rostou skoro nejrychleji v Evropě

Přichází éra zdražování

Proč nám ceny bydlení i jídla rostou skoro nejrychleji v Evropě
Přichází éra zdražování

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tak rychle a dlouho platy v historii České republiky ještě nikdy nerostly. Země má za sebou rekordně dlouhou a silnou éru prosperity, která se tentokrát vůbec poprvé projevila i velmi silným růstem platů. Nejnižší nezaměstnanost ze všech zemí Evropy a nedostatek lidí přinutily firmy přetahovat se o ně nabídkami čím dál vyšších platů. Od chvíle, kdy se země v roce 2013 dostala z recese a ekonomika začala rychle růst, se platy zvedly o 36 procent. Na začátku roku 2013 si průměrný Čech vydělal 23 895 korun hrubého měsíčně. Ve druhém čtvrtletí letošního roku, za které jsou poslední dostupná data, to bylo 34 105 korun.

Prudký růst platů se zároveň odrážel i v rychlém vzestupu životní úrovně. Ceny totiž stoupaly jen velmi mírně. Jedinou výjimkou byly domy a byty, které začaly především ve velkých městech jako Praha a Brno zdražovat hned po konci recese v roce 2013. Na drahém bydlení neměla přímý vliv jen dobrá kondice ekonomiky, ale hlavně kritický nedostatek bytů ve velkých městech, kam se za prosperity stěhovalo za pracovními příležitostmi čím dál víc lidí. A stát nebyl schopný vytvořit podmínky, aby se mohlo stavět tak rychle, jak je to běžné ve vyspělých západních zemích. Získání stavebního povolení je v Česku nejnáročnější ze všech zemí Evropské unie. Podle studie Světové banky Doing Business k tomu potřebujete 21 razítek a možnost stavět získáte v průměru za  438 dní.

Rekordy v životní úrovni

Celkově ale Česko za časů rekordní prosperity od roku 2013 patřilo k zemím, kde se zdražovalo vůbec nejpomaleji z celé Evropské unie. Za těch necelých sedm let se ceny zvedly o pouhých 8,6 procenta. Zdražovalo se tady pomaleji než ve výrazně bohatším sousedním Německu, kde ekonomika také prosperovala, ale platy tam rostly podstatně pomaleji než u nás. Reálná životní úroveň průměrného Čecha se zvedla o 27,4 procenta. To je vůbec největší a nejdelší vzestup v historii České republiky.

Byly to roky ideální symbiózy. Rekordně nízká nezaměstnanost a nabídka pracovních příležitostí. Rekordně rychlý růst platů a reálné životní úrovně. Rekordně nízký růst cen. S tou výše citovanou výjimkou prudkého zdražování domů a bytů. Navzdory vyostřené atmosféře v Evropě po migrační krizi roku 2015 a napětí v české společnosti po nástupu Andreje Babiše do vlády a Miloše Zemana na Pražský hrad, které se v roce 2013 přímo protínají se začátkem nejsilnější prosperity, lidé v různých průzkumech tvrdí, že jsou se svou aktuální životní úrovní velmi spokojeni. Má to i hlubší vliv. Díky této ekonomicky ideální konstelaci tady vyrostla mladá generace, která se vůbec nebojí toho, že by si někdy nebyla schopná najít práci. Ukázal to nedávný průzkum agentury Median pro studentský spolek Svobodný listopad. Jen deset procent lidí z generace 18 až 30 let má obavy, by mohli skončit jako nezaměstnaní (viz Týdeník Echo č. 39/2019). To je zásadní obrat vnímání obav o práci. U starších generací je strach o místo jedna z věcí, z nichž cítí vůbec největší stres a úzkost (hned po ztrátě blízkého člověka).

Ta ekonomicky téměř ideální atmosféra přirozeně přinesla lidem chuť utrácet. Češi jsou ve své podstatě spíš opatrní a spořiví než hédonici, kteří by vyšší příjmy naplno tady a hned utráceli. Míra úspor, což je částka, kterou lidé dokážou ze svých příjmů ušetřit, se v Česku dlouhodobě pohybuje kolem 10 procent disponibilních příjmů. Je na úrovni průměru Evropské unie. V bohatších zemích mají lidé úspory vyšší. V Německu kolem 17 a ve Francii kolem 15 procent příjmů. Češi mají ale zároveň výrazně menší soukromé dluhy než většina Evropanů.

Sklony ke spořivosti ani zadlužování se příliš nezměnily. Lidé ale měli najednou díky vyšším platům výrazně víc peněz a díky optimismu, který v ideální ekonomické konstelaci s obrovskou nabídkou práce cítili, se nebáli utrácet. Výdaje v obchodech za zboží a služby začaly postupně růst. Nedostaly se nikdy na rekordy z poslední éry prosperity mezi lety 2004 a 2007. Nikdy od roku 2013 nestoupaly v srovnání s předchozím rokem dvouciferným tempem. Výraznou roli přitom ale hrálo právě to, že vzestup cen byl na rozdíl od rychlého růstu platů jen velmi mírný.

Tato rovnováha ale nemohla trvat věčně. Bylo zřejmé, že dřív nebo později se rekordní růst platů do vyšších cen promítne. Když obchodníci vidí, že zákazníci se nebojí budoucnosti, mají stále víc peněz a chuť utrácet, ceny zvednou. Zkusí to jednou, když se to neprojeví v poklesu zájmu, testují dál strop, kam až mohou jít. Ekonomika je psychologie neustálého testování. Lidé zkoušejí, jestli jim šéf přidá. Obchodník zkouší, kam až je zákazník ochoten ve svém zájmu o jeho zboží jít.

Česká národní banka považuje za cenovou stabilitu, která je cílem celého jejího snažení, když celkově ceny nerostou, ani nestoupají o víc než dvě procenta. Stabilní ceny se dařilo v éře rekordní prosperity držet zhruba do poloviny roku 2017. Od té chvíle se dostaly nad laťku dvou procent a navzdory vzestupu úrokových sazeb, které by měly omezit chuť utrácet, se v Česku zdražuje stále rychleji.

Byty skoro dvakrát dražší než v Berlíně

Podle posledních dat o růstu cen za srpen letošního roku byla Česká republika mezi první pětkou zemí Evropské unie, kde se nejvíc zdražovalo. Ceny celkově rostly o 2,9 procenta. Před námi byli jen Rumuni s růstem cen o 3,9 procenta. Litevci se 3,2 a Maďaři s 3,1 procenta. Stejně rychle jako u nás se zdražuje ještě v Bulharsku a Polsku. Všude jinde ve vyspělých zemích Západu rostou ceny ceny pomaleji.

Detailnější pohled na to, co nejvíc zdražuje, ukazuje, že jsou to jak základní životní potřeby (bydlení, energie a jídlo), tak výdaje za to, co si lidé dovolují, když se cítí dobře. Výdaje za cestování nebo návštěvy restaurací. Klesají naopak ceny spotřebního zboží, jako je oblečení, boty, elektronika a vybavení domácností. To je trend typický pro vyspělé země, kde jsou dnes navzdory výrazně vyšším platům ceny spotřebního zboží nižší.

Samotnou kapitolou, kterou jsme v Týdeníku Echo opakovaně popisovali, je prudký růst cen domů a bytů. Ceny nemovitostí vzrostly v Česku od roku 2013 nejrychleji za všech zemí Evropské unie. Za těch necelých sedm let zdražily domy a byty v průměru téměř o čtyřicet procent. Bydlení je dnes v Česku nejméně dostupné z celé Evropské unie. Platí to nejen pro koupi bytu, ale i pro jeho nájem. Podle aktuální studie Property Index 2019 poradenské firmy Deloitte, srovnávající ceny nemovitostí ve všech zemích Evropské unie, rostou od roku 2013 v Česku ceny domů a bytů nejrychleji ze všech. Jen v posledním roce se před nás dostalo Maďarsko.

Na koupi průměrného bytu o rozloze 70 metrů čtverečních potřeboval loni Čech 11,2 průměrného ročního platu. To je evropský unikát. Za námi je Lotyšsko s 10,4 procenty ročního platu a Velká Británie, proslulá vysokými cenami nemovitostí, protože se tam stahují za byznysem bohatí lidé z celého světa. Londýn je navzdory brexitu stále nejžádanějším finančním centrem. Polák potřebuje na pořízení stejného bytu 7,5 ročního platu. Maďar 7,1. Němec na něj bude vydělávat jen 5,1 roku.

Ještě drsněji je vidět realitní krize, o které se roky mluví, ale pro jejíž vyřešení současná vláda vůbec nic neudělala, na vzestupu cen nájmů v Praze. Ty se v roce 2018 zvýšily o 22,2 procenta. Následuje Paříž s 20,7 procenta a Lisabon s 15,9 procenta. V Berlíně, kde už Němcům dochází trpělivost s drahým bydlením a tamní levicová městská vláda se neumí ubránit pokušení vyvlastňovat, rostly ve stejné době nájmy o 8,8 procenta. Dvaapůlkrát pomaleji než v Praze.

Nájemné v Praze je skoro dvakrát dražší než v citovaném Berlíně. Metr čtvereční tady v průměru přijde na 348 korun. V německém hlavním městě na 192 korun. Zatímco ten výše citovaný průměrný byt o sedmdesáti metrech čtverečních si člověk v Praze pronajme za 24 360 korun, v Berlíně bude stát 13 440 korun. Levnější než Praha není zdaleka jen Berlín. Výrazně nižší nájemné než v Praze je v tak výrazně bohatších městech jako Lyon, Brusel, Vídeň, Mnichov, Milán a Hamburk. Vysvětlení je roky stále totéž, ale nic se neděje. Málo bytů, hodně zájemců. Stavby se zatím nijak neurychlily, takže zlepšení se nedá čekat ani v nejbližších letech.

Česko zároveň patří k zemím, kde nejrychleji v celé Evropě v poslední době rostou i ceny služeb souvisejících s bydlením. Vody, plynu, elektřiny. Ceny bydlení ale netíží celou společnost. Je to problém především lidí ve dvou největších městech Praze a Brně a pak nejmladší generace, která musí na velmi vyšponovaném trhu bydlení hledat.

Pro většinu domácností v ostatních regionech jsou naopak účty za bydlení nejmenší zátěží od roku 2005. Od poslední éry prosperity. Překvapivě to ukazují aktuální čísla statistického úřadu Evropské unie Eurostat. Ten každý rok dává dohromady přehled, kolik lidí tíží nadměrné náklady na bydlení. V Česku to loni bylo 7,8 procenta rodin, což je nejméně přinejmenším od roku 2005, od kdy Eurostat pro Česko tato data zjišťuje.

Nadměrnou cenu bydlení platí podle Eurostatu rodina, kdy její náklady na bydlení překročí 40 procent čistého příjmu včetně sociálních dávek. Do výpočtu se ale nezahrnuje případný státní příspěvek na bydlení pro sociálně slabé. Podobnou hranici, 45 procent čistých příjmů vydaných na splátky hypotéky, považuje za únosnou i Česká národní banka. Komerční banky by podle jejích pravidel neměly nikomu půjčit na dům nebo byt částku, na niž by musel splácet víc.

Nejvíc rodin tížily nadměrné náklady na bydlení v roce 2008, kdy začala finanční krize. Bylo to 12,8 procenta všech domácností. Ještě ve chvíli, kdy se země v roce 2013 probírala z recese do současné éry prosperity, to bylo 11,7 procenta rodin. Od té doby jich stále ubývá. To znamená, že i když ceny bydlení rostou, čistý příjem domácností, zejména těch nízkopříjmových, roste ještě rychleji. S výjimkou zmíněného roku 2013 bylo v Česku vždy méně rodin s nadměrnými náklady na bydlení, než je průměr Evropské unie i zemí eurozóny. To je další potvrzení, že krize bydlení se týká jen velkých měst. Bohužel právě ta nejvíc prosperují a táhnou celou ekonomiku.

Past levné země s drahým jídlem

Dalším důležitým trendem je rychlé zdražování jídla. Statistici v Evropě sledující nejen celkový vývoj cen a to, jak zdražují byty, ale také to, jak kde stoupají ceny potravin. Říká se tomu inflace jídla a Česko tady – stejně jako v celkovém zdražování – patří do první desítky zemí, kde se nejrychleji zdražují potraviny z celé Evropské unie. Podle posledních dat ze srpna rostly v Česku ceny potravin proti předchozímu roku o 3,9 procenta. V červenci to bylo dokonce 4,1 procenta. To je tempo dvakrát vyšší, než považuje centrální banka za cenovou stabilitu. Před námi byli z Unie jen Poláci s inflací jídla 7,2 procenta, Maďaři s 5,3, Bulhaři s 5,2, Litevci s 5,1, Lotyši se 4,6 a Nizozemci s 4,8 procenty. V Německu ve stejné době potraviny zdražovaly jen o 2,3 procenta. Na rozdíl od snadného vysvětlení prudkého růstu cen nemovitostí neschopností státu rychle povolovat nové stavby tady jasné vysvětlení chybí. Výraznou roli ale může hrát malá konkurence a velká koncentrace trhu s potravinami do několika velkých kolosů, jako je Agrofert Andreje Babiše.

Sílící zdražování se často vysvětluje jako reakce na rychlý růst platů. Tak jednoduché to ale není. Část přidané hodnoty, která se v Česku rozděluje na platech, je i po tom výrazném vzestupu podstatně nižší než v bohatých zemích Evropské unie. Naše zaostávání v platech je stále mnohem větší než zaostávání v produktivitě. Míra zisků firem je tady stále téměř nejvyšší z Evropské unie. Nesrovnatelně vyšší než v sousedním Německu. Problém je jinde. V tom, čím se živíme. Přestože nám rostou platy, statistiky ukazují, že klesají ceny, za něž jsme schopni do zahraničí vyvážet. To je ta klíčová slabina. Ten, kdo se živí tím, že především dodává součástky pro druhé, jako my pro Němce, a sám moc neobchoduje a nevymýšlí, není pánem toho, kolik si bude vydělávat. Přes prudký vzestup platů trčíme v pasti levné ekonomiky. Teď se k ní přidává ještě zdražování.

 

 

2. října 2019