Pavla Horáková je originálním zjevem současné české literatury: vzdělaná, vtipná, sofistikovaná… a přitom jaksi tajemná. Přesně jako její román Teorie podivnosti, který v minulém Echu byl nazván nejchytřejší českou prózou desetiletí.

Když váš román Teorie podivnosti někomu doporučuji, tak zjišťuji, že vás hodně lidí zná z Facebooku. Jenže vaše hrdinka Ada Sabová, jinak řekl bych velmi moderní žena, na sociálních sítích není nebo je prostě nepoužívá. Vlastně je to svět bez Facebooku. Nechybí tam? Nebo jste tu knihu napsala před Facebookem?

Ne, je to psané předloni, tedy během roku 2017. Ale materiál jsem sbírala strašně dlouho. Plán napsat román s inteligentní vypravěčkou jsem nosila v hlavě řadu let. Původně jsem napsala asi šedesát stránek ve třetí osobě, ale pak jsem zjistila, že lepší bude ich-forma. Třeba sny se lépe vyprávějí v první osobě. Máte pravdu, že Ada Facebook nepoužívá, nebo možná ano, ale my o tom nevíme. Nehodil se mi tam, navíc se bojím, že tyhle reálie rychle stárnou. Já ale na Facebooku jsem. 

Ta první osoba přirozeně svádí k otázce, do jaké míry je vypravěčka totožná s autorkou.

Právě proto jsem to chtěla psát v třetí osobě, aby se mě různí chytráci neptali, jestli jsem to já. Pak jsem si řekla, že to musím vydržet.

Tak já se jako chytrák zeptám, jestli Ada Sabová jste vy?

Tak samozřejmě, když jsem ji napsala, tak to jsem já. Ale potom taky pes Bubáček jsem já, její otec jsem já, bristolská stupnice stolice jsem já…

To myslím, že nejste. Ale intelektuálka středního věku žijící v Praze a bytost s tajemným vnitřním životem, která zkoumavým pohledem pozoruje svět jako ta Ada…

Ano, tam bych možná nějakou podobnost našla.

Ada třeba zkoumavě pohlíží na vlasatost bezdomovců nebo na tvary lebek našinců. Taky to děláte?

Když jsem o tom psala, tak samozřejmě. Všechno jsou to mé nápady. U těch bezdomovců je možné, že se nám to zdá, protože jsou často zarostlí nebo rozcuchaní, což vytváří dojem vlasatosti. Ale co když třeba gen, který podmiňuje růst vlasů, má zároveň nějakou souvislost se sklonem k asociálnímu chování? Neříkejte mi, že jste si toho nevšiml. Všechny tyhle úvahy vkládám do úst své vypravěčce, a myju si tak nad nimi ruce. Já myslím, že nejzajímavější jsou takové ty běžné záhady, kterých si moc nevšímáme.

Konzultovala jste to s nějakým antropologem?

Ne, obávala jsem se, že by mou teorii rozmetali. 

Kdy jste přišla na to, že jste chytrá?

Když mě přivezli z porodnice a babička na mě pohlédla a pravila: To bude ale chytrá holčička!

To jste jí už rozuměla?

Ne, ona mi to vyprávěla, když mi byly asi čtyři roky.

To jste byla tak dlouho v porodnici?

Hm, to nebude jednoduchý rozhovor. Pochopitelně že mi po letech řekla, co mi říkala při pohledu na povijan.

Byla jste ve škole premiantka?

Ano, ale taková ta bez úsilí, což lidé nevidí rádi.

Chodila jste do venkovské školy?

Ne, proč? Chodila jsem do pražské sídlištní školy.

A proč jste se narodila v Plzni?

Protože z Plzně je máma a tehdy tam ještě studovala, než se přestěhovala za tátou do Prahy.

Byli jste intelektuálská rodina?

Spíš normální. Máma lékařka, otec inženýr.

Jsou podobni rodičům v Teorii podivnosti?

Ne, vůbec. Tam je otec lékař; a s mým skutečným otcem má málo společného. Matka tam pracuje v rozhlase a je to taková odtažitá intelektuálka. Moje máma je naproti tomu vřelá, laskavá, milující bytost. Je fakt, že jsem si některé historky od nich vypůjčila a použila. Ten román je amalgám všeho možného kolem mě, jsou tam stopy různých lidí, které znám, ale v podobě, kdy o nich rozhodně nelze říct, že to jsou oni nebo jejich portréty.

Je hlavní hrdinka Ada šťastná, nebo nešťastná?

Hm… Já myslím, že se svými pocity subjektivního štěstí nijak nevymyká běžné populaci. Jsou tam momenty, kdy je bláznivě zamilovaná, ale jindy má zase propady a pláče, jeden večer propaří a pak se zase stáhne do svého klidu. My ji vlastně sledujeme jen tři měsíce, kdy je po rozchodu, takže poněkud rozhozená, ale pomalu se z toho sbírá a hledá nějaký nový obsah, který, zdá se, nalezne. Zároveň chodí do práce, která ji moc neuspokojuje, ale zase jí poskytuje dost času na vlastní výzkumy.

Pracovala jste někdy v něčem podobném románovému Ústavu mezioborových studií člověka?

Ten ústav je samozřejmě vymyšlený, ale pracovala jsem v Českém rozhlase a to je velká instituce a takové instituce mají vždycky něco společného: je tam kniha příchodů a odchodů, je tam šéf, je tam zbytečná byrokracie… Obecně se asi dá říct, že víc úsilí se tam věnuje udržování systému v chodu než skutečné náplni instituce. 

Ale v knize jste fiktivní ústav umístila na konkrétní místo v Legerově ulici.

Ano, možná ten dům znáte, visí na něm portréty Toufara a Palacha, kteří tam zemřeli. Je to dům, kde donedávna sídlilo několik detašovaných pracovišť Fakulty humanitních studií a také Nakladatelství Academia. Já jsem tam byla několikrát jako reportérka Českého rozhlasu a zaujalo mě, co se tam zkoumá. Třeba tam měli několik mluvících papoušků šedých a zkoumali jejich komunikaci. Nebo tam dávali ženám očichávat zpocená mužská trička a sledovali, co na to budou říkat. Mužům zas ukazovali fotografie žen v různé fázi menstruačního cyklu a zkoumali, které se jim zdály nejpřitažlivější. Já jsem tam chodila dělat rozhovory s těmi výzkumníky a přišlo mi to hodně zajímavé, takže když jsem se rozhodla, že Ada bude vědkyně, hned mi bylo jasné, kde bude pracovat. Patří k tomu i fakt, že je to mimořádně hnusné místo a prostředí.

Ano, Ada si velmi často všímá, jak je to často u nás hnusné. Máte na to vy nějaké vysvětlení?  

Asi nemáme moc vkus. A nejsme tak pořádní a čistotní, jak si o sobě myslíme. Myslím, že už to nejde svádět jen na komunismus. Prostě na to nemáme vlohy a bordel a špína nám nevadí, i když si to neradi přiznáváme. A taky nám chybí ten vkus. Teď jsem byla v Uměleckoprůmyslovém museu na výstavě Hany Podolské a bylo zajímavé sledovat ty paní, které tam přišly a jistě upřímně obdivovaly elegantní modely a distingovanou módu první republiky. Ovšem všechny ty paní měly na sobě seprané džíny, vytahané svetry, na nohou sportovní boty a na hlavě květák. A myslím, že si ani neuvědomovaly ten rozpor.

Není to tím, že prostě na lepší oblečení nemají peníze?

Myslím, že jenom tím to není.

Já na to mám teorii, že Češi jsou z venkova, a když už se dostali do města, tak se pořád chystají, kdyby se museli rychle vrátit na pole nebo do lesa.

Hm, na tom možná něco bude. Asi to má něco společného i s východní Evropou. Byla jsem loni tři měsíce na literárním stipendiu v Budapešti, bez toho bych vlastně ten román nedodělala. A trochu jsem pozorovala místní obyvatelstvo a měla pocit, že jsme si dost podobní, tedy aspoň vizuálně: obyčejný Maďar také není žádný elegán. Ale třeba Srbové vypadají lépe.

Ty jste měla možnost poznat, že?

Ano, začátkem devadesátých let jsme žili v Bělehradě, otec tam byl služebně jako zástupce ČSA. Já tam chodila na gymnázium, takže jsem se naučila srbsky. Pak začala válka a my jsme se s mámou po roce vrátily do Prahy, otec ještě nějakou dobu pracoval v Záhřebu. Já jsem pak srbštinu studovala v Praze na UK. Přibrala jsem si ji k angličtině poté, co jsem nechala francouzštiny. 

Jak vzpomínáte na ty časy v Bělehradě?

Mně bylo šestnáct sedmnáct, takže jsem hlavně chodila do školy. Večer jsme v televizi sledovali hodinové zpravodajství o tom, jak se rozvíjí válka.

Fandila jste tehdy někomu?

Jelikož jsme žili v Bělehradě, viděli jsme to ze srbské strany. A nepřipadalo nám v pořádku, že mezinárodní společenství se okamžitě rozhodlo, kde je zlo a kde je dobro. Tedy že dobro jsou katoličtí a latinkou píšící Chorvaté a zlo pravoslavní a cyrilicí píšící Srbové. Tohle bylo Srby vnímáno jako velká křivda a napáchalo to hodně zla. Když jsme tam přijeli, Srbové mi připadali jako velmi otevření, srdeční a velkorysí lidé. Když jsem se tam pak po šesti letech vrátila, byli jako vyměnění: zatrpklí, nedůvěřiví, věřili různým konspiračním teoriím, jak se proti nim celý svět, tedy hlavně Západ, spikl. Bombardování v roce 1999 tomu ještě nasadilo korunu.

Co jste dělala po návratu do Čech?

Studovala, pak jsem chvíli dělala doktorát na serbistice, to mě nijak zvlášť nenaplňovalo, a potom jsem si všimla inzerátu, že Český rozhlas hledá redaktory anglického vysílání do zahraničí. Konkurz se konal 11. září 2001. Na to místo jsem se dostala, a tak jsem šest let pracovala v Rozhlase.

Poslouchá někdo české zahraniční vysílání?

Když jsme ještě vysílali na krátkých vlnách, byli to hlavně radioamatéři na Dálném východě, v Británii a v Americe. A také potomci českých vystěhovalců. V románě parafrázuji dopisy některých těch posluchačů a jsou to občas pozoruhodní podivíni. Ona ta redakce je trochu zvláštní, vlastně je to pozůstatek mnichovské doby a pak také studené války a nikdo v Rozhlase si s ní neví moc rady. Navíc je financovaná ministerstvem zahraničních věcí, takže má vlastně dva šéfy. Pro mě to ale byla zajímavá zkušenost. Díky tomu, že nás bylo v redakci pár, jsem se dostala k tématům a lidem, ke kterým bych se jako elév třeba na Radiožurnálu jen tak nedostala. Vlastně jsem tam měla dost volnou ruku, psala a nahrávala jsem si reportáže v angličtině o tom, co mě zajímalo. Tak jsem se také dostala k vědcům, protože většina z nich mluví dobře anglicky, takže jsem s nimi ráda dělala rozhovory.

Jak jste přišla k dokonalé angličtině?

Po různých kurzech a taky poslechem BBC a sledováním MTV.

Z klipů?

Ono se tam občas taky povídalo. 

Po těch letech v zahraničním vysílání jste šla na volnou nohu?

Ano, překládala jsem, ale externě jsem s Rozhlasem dál spolupracovala. Začala jsem psát pro Vltavu, pro Víkendovou přílohu Jiřího Kamena, pravidelné přehledy kulturního dění v zahraničí, hlavně v Británii a USA. 

Tak horkou aktualitu. Co říkáte současnému dění na Vltavě, tedy neprodloužení smlouvy dosavadnímu šéfredaktorovi Vltavy Petru Fischerovi?

Rozhlas je médium, které prochází velkou změnou a hledá svoji novou podobu. Neznám snad nikoho, kdo poslouchá rozhlas takovým tím způsobem, jak jsem to ještě před pár lety dělala já: tedy že jsem rádio zapnula a nechala zapnuté. Ještě tak snad v autě. Ale mladší lidé si už většinou aktivně vybírají, co budou poslouchat z internetu. A to je věc, která se bude prohlubovat a rozhlas na to musí najít nějakou odpověď. Zatím se dost složitě hledá a různé turbulence jsou vedlejším produktem té fáze přerodu.  

Myslíte si, že za tím Fischerovým odchodem je nějaká politika? Občas někteří lidé mluví o nějaké neonormalizaci.

Cosi jako neonormalizaci v naší společnosti pociťuji. Lidé se bojí o některých věcech mluvit, mají strach, že přijdou o práci. Nechávají si líbit utahování šroubů.

Myslíte si, že na Západě, kde normalizaci nezažili, se o práci nebojí?

To máte pravdu. Asi se taky bojí. Mně jde spíš o ten pocit, že je lepší být konformní, příliš nevyčnívat. Často slýchám, že lidé se víc zabývají formálními věcmi než samotnou prací, že tráví zbytečné hodiny vyplňováním nějakých výkazů a vypracováváním plánů činnosti, což je nesmyslné a každý to ví, a přitom se raději ohne, aby neměl průšvih. I proto jsem raději na volné noze, i když není snadné se uživit.

Během těch let jste napsala románovou trilogii o Hrobařících. Co vás k tomu přivedlo?

Psát jsem chtěla vždycky a doufala jsem, že se k tomu jednou dostanu, i když to nějakou dobu trvalo. Pak jsem tedy odešla na volnou nohu a už jsem neměla výmluvu. Přestěhovala jsem se na Vinohrady a tehdy jsem často chodila a Olšanské hřbitovy a objevila jejich kouzlo. Začala jsem si zapisovat dojmy odtamtud a najednou mi to rostlo pod rukama. Vyvinul se z toho příběh, který byl trochu naučný a didaktický, tak jsem ho obsadila dětmi a udělala z něj román pro mládež. První díl vyšel v Olympii, mezitím jsem napsala druhý, kde hrdinům už bylo dvacet, ale paní redaktorka v nakladatelství mi řekla, že by to chtělo něco mezi tím, a poradila mi, ať je pošlu mimo Prahu, takže prostřední díl se odehrává v Opočně, odkud pochází můj otec a já tam jezdila na prázdniny.

Nechtěl to někdo zfilmovat?

Zatím se nikdo nepřihlásil. Taky se trochu divím. Asi to není dost přitažlivé.

Co může být přitažlivější než hřbitovy?

Taky si myslím. 

A pak jste taky spolu s Jiřím Kamenem vydala dva svazky deníků a dopisů českých vojáků z první světové války. Kdo by to do vás řekl…

K tomu jsem se dostala tak, že se blížilo výročí vypuknutí první světové války a já jsem měla doma válečné paměti dvou svých pradědečků. Říkala jsem si, že by to bylo zajímavé téma a že v rodinách jistě bude takových materiálů plno, což se opravdu potvrdilo. Zmínila jsem se o tom Jiřímu Kamenovi a on vymyslel koncept pořadu Polní pošta. Tak jsme několik let strávili čtením válečné korespondence, deníků a pamětí. Vznikl z toho sedmadvacetidílný rozhlasový seriál a dvě knížky. 

Vypozorovala jste z toho něco? Existovalo něco jako české válečné nadšení?

To myslím vůbec. V naprosté většině vojáci popisovali válku jako nutné zlo. Jako něco, k čemu byli donuceni. Je ale pravda, že paměti psali až po válce, tedy za první republiky, a nelze asi moc předpokládat, že by se Čech svěřoval, s jakým nadšením sloužil císařpánovi.

A když jsme u té tvůrčí biografie, tak jste před rokem vydaly se Zuzanou Dostálovou a Alenou Scheinostovou román Johana. Jak se taková věc píše ve třech?

To je štafetový román, každou třetinu napsala jedna autorka. Já jsem se se Zuzanou a Alenou seznámila na Facebooku, nějakou dobu jsme kolem sebe kroužily, oťukávaly se a zjišťovaly, že nás zajímají podobné věci a máme na ně podobný názor. Tak jsme se nějak propojily. No a důležité je, že Zuzana má na Facebooku projekt nazvaný Povídky ze zdi, který spočívá v tom, že několik autorů, obvykle tak pět, píše v určeném pořadí vždy jednu povídku. Ráno si daný autor přečte, co napsal jeho kolega, a pokračuje dál. Je to docela zajímavé, protože ne každý autor má dost disciplíny a je schopen dodržovat pravidla. Jde o to, že člověk nesmí moc exhibovat, musí mít schopnost respektovat druhého, který bude psát po něm, snažit se mu nenamydlit schody. Je zajímavé, že víc ohledů a schopnosti to dodržovat mají ženy. Takhle Zuzana Dostálová zjistila, že se jí s námi dobře spolupracuje, a přizvala nás k Johaně.

Jste docela atraktivní trojka...

No jo, to k tomu patří. Snažíme se.

Je lepší být žena, nebo muž?

Myslím, že být mužem je jednodušší. Aspoň na některé věci. Já bych v mužské verzi byla nejspíš alfa samec, takže bych z toho určitě měla prospěch. Jako žena se můžu spolehnout jen na sebe. Ale nestěžuji si.