KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Faktor jménem hromadný hrob

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Faktor jménem hromadný hrob

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od chvíle, co začala válka na Ukrajině, se český intelektuální disent, ale snad i celá společnost rozdělily na tři části. Jednu proruskou, druhou protiruskou a pak tu třetí, která různými formami říká: „Mně je jedno, co se tam děje, hlavně chci levný plyn.“ Což o to, to je celkem očekávatelný důsledek pluralismu názorů, který v České republice panuje. Tento jev samotný by snad ani za sloupek nestál – i když zpřetrhané vztahy, které jsou jeho důsledkem, reálně bolí. Jako by skutečná válka o tisíc kilometrů dál vyvolala i milion virtuálních mikroválek v zemích, kde je mír.

Nejčastějším tématem v těchto hořkých debatách bývá právě elektřina a plyn, méně častým pak situace na bojišti: kdo koho poráží a co může ten porážený udělat, aby situaci zvrátil. Co ale skoro úplně chybí, je zamyšlení nad otázkou, jak se bude vyvíjet naše vnímání války, hlavně z hlediska toho, jaké diplomatické kroky pak budou a nebudou možné.

Válka je totiž ten druh dějinného fenoménu, který vnímáme hlavně podle toho, jak vypadal jeho konec. Ne začátek nebo nějaká střední fáze, ale konec. A jeden z faktorů, který v tom konečném vnímání hraje zásadní roli, je faktor jménem hromadný hrob. Protože hromadné hroby se obvykle otevírají až v koncové fázi války a po ní.

Jedním z prvních celosvětových dopadů nedávné ofenzivy v Charkovské oblasti byla skutečnost, že ustupující Rusové po sobě ve městě Izjum zanechali nejenom opuštěné tanky a munici, ale i mučírny, klece na lidi a provizorní hřbitov v lese, na kterém odpočívá odhadem 500 lidí. Část z nich se stala obětí bombardování, což by se ještě dalo označit za klasické válečné škody, kterým se při vedení bojů nevyhne nikdo. Ale některá exhumovaná těla nesou stopy mučení a poprav – jinými slovy válečných zločinů. Podobně jako svého času v Buči na předměstí Kyjeva, ale teď už se nedá říci, že v té Buči šlo o izolovaný incident. Spíš to vypadá jako metoda zděděná už od Ivana Hrozného nebo od sovětských eskader smrti zvaných SMERŠ, které byly stalinským vojenským ekvivalentem německého gestapa.

Izjum je přitom poměrně malé město. Za ruskými liniemi se nacházejí i daleko větší města, jako jsou Cherson a Mariupol, kde přitom probíhá nějaká partyzánská aktivita. A to znamená, že tam ze strany okupačních úřadů a armády probíhá i represe. Jak ta represe vypadá, jaké prostředky se při ní používají? Co všechno vyjde najevo, až (jestli) jednoho dne Ukrajinci tato města dobydou zpátky a začnou pátrat po tom, co se tam v mezičase dělo?

To je docela důležitá otázka. Protože pokud tam těch hromadných hrobů bude víc, zařadí se ruská invaze na Ukrajinu do stejné kategorie jako řádění Islámského státu a to bude mít vliv na ochotu lidí a států uzavírat jakékoliv budoucí smlouvy a vztahy s ruskou vládou. Od určité úrovně zvěrstev a nechutnosti to už prostě nebude možné, zvlášť když se odehrály přímo na území Evropy a byly důkladně zdokumentovány.

Rusové to samozřejmě vědí, proto tolik tlačí svá alternativní vysvětlení o tom, že jde o velký podvod a divadlo s podvrženými těly, zorganizované Západem, nebo dokonce o těla Rusů zmasakrovaných Ukrajinci. (Stejným druhem lží se Stalinův režim snažil zbavit zodpovědnosti za masakr polských důstojníků v Katyni, objevený následně nacisty při operaci Barbarossa; trvalo padesát let, než Moskva přiznala, jak to vlastně bylo.) Tomu ale většina západních národů neuvěří. Toho se bude držet jen ta samá menšina, která si myslí, že žádný holokaust nebyl a přistání na Měsíci bylo natočeno ve studiu.

Mezinárodní politika je spojena s určitou měrou pokrytectví. Proto se i nadále vybavujeme s Mohammedem bin Salmánem, který nechal rozpustit protirežimního novináře Chášukdžího v kyselině, a proto seděl kdysi v Norimberku mezi prokurátory i zástupce Sovětského svazu, státu, který si s třetí říší nijak nezadal. Ale to neznamená, že při nějakém budoucím rozhodování půjde „faktor hromadného hrobu“ ignorovat. Je moc viscerální, připomíná ty nejbolestivější okamžiky z historie lidstva.

Možná si nějaký pragmatik představuje, že jednoho dne nastane mír a všichni spolu zase zasednou k jednacímu stolu a budou se čistě ekonomicky dohadovat o platbách, dodávkách, kapacitě plynovodů a mechanismech údržby. Tak jednoduché to nebude. Jak říkal Remarque v jednom ze svých válečných románů, mír není houba, se kterou by se krví pocákaná tabule dala prostě utřít dosucha. Některé věci se nedají odestát.