KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola

Kdo cenzuruje zpravodajství z Gazy

KOMENTÁŘ Ondřeje Šmigola
Kdo cenzuruje zpravodajství z Gazy

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Poslední velkou zprávou z událostí v Gaze a Izraeli je informace, že izraelské letectvo srovnalo se zemí budovu, kde sídlily místní pobočky světových médií, hlavně televize Al-Džazíra a americké tiskové agentury Associated Press (AP). Izraelci tvrdí, že v budově kromě novinářů byly také kanceláře teroristického hnutí Hamás, které v Gaze vládne a momentálně střílí stovky raket denně na izraelské civilisty.

Agentura v prohlášení uvedla: „Kancelář agentury AP sídlí v této budově již 15 let. Neměli jsme žádné náznaky, že by se v budově nacházel Hamás nebo že by v ní byl aktivní. Tuto skutečnost aktivně prověřujeme, jak nejlépe umíme. Nikdy bychom naše novináře vědomě nevystavili riziku.“ Z bombardování prázdného baráku – všichni obyvatelé se včas evakuovali – se tak rázem stal příběh o umlčování tisku.

Podle toho, ke které straně se kloníte, tak zničení budovy je buď snahou Izraelců zabránit nezávislému reportování z Gazy tím, že zničili novinářské zázemí, nebo důkazem totální neschopnosti médií pokrývajících izraelsko-palestinský konflikt. Jestli izraelská armáda říká pravdu, tak AP buď lže, nebo předvedla neuvěřitelný příklad žurnalistické nemohoucnosti, když se jí za 15 let nepodařilo zjistit, že sdílí jeden dům s teroristy.

Vyřešit toto dilema možná pomohou dva články (The Atlantic a v The Tablet) od Mattiho Friedmana, bývalého novináře, který v letech 2006 až 2011 pracoval v jeruzalémské kanceláři AP. V roce 2014 vydal dva články, v nichž popisuje a silně kritizuje fungování mezinárodních médií a i AP v Izraeli a na palestinských územích.

Za prvé popisuje, jak vzniká mezi novináři zabývajícími se Izraelem stádní myšlení, kdy korespondenti přijedou do země a rychle zapadnou mezi své kolegy, od kterých získávají kontakty a zdroje. Výsledkem je, že všichni mají stejné informace a vytváří si stejný světonázor. Také se stírá předěl mezi aktivisty a novináři. Žurnalisté volně přecházejí pracovat pro neziskovky a opačně. „V těchto kruzích se podle mých zkušeností stal odpor k Izraeli něčím mezi přijatelným předsudkem a podmínkou vstupu. Nemám na mysli kritický přístup k izraelské politice nebo ke křečovité vládě, která je v současnosti v této zemi u moci, ale přesvědčení, že izraelští Židé jsou do jisté míry symbolem světových neduhů, zejména těch, které jsou spojeny s nacionalismem, militarismem, kolonialismem a rasismem – myšlenka, která se rychle stává jedním z hlavních prvků progresivního západního ducha a šíří se z evropské levice na americké univerzitní kampusy a mezi intelektuály včetně novinářů. V této sociální skupině se tento sentiment promítá do redakčních rozhodnutí jednotlivých reportérů a redaktorů píšících o Izraeli a to zase dává takovému myšlení prostředky k masové sebereplikaci,“ napsal Friedman.

Také uvádí spoustu příkladů, jak to funguje v praxi. Zatímco pro věnování se izraelské korupci vždy existoval prostor, rozsáhlá korupce palestinské samosprávy byla zamlčována. Přitom obyčejného Palestince trápí korupce jeho představitelů více než další nezdařený pokus o sjednání míru. Friedman popisuje, jak v roce 2009 jeho dva kolegové zjistili, že tehdejší izraelský premiér Ehud Olmert předložil Palestincům „významnou mírovou nabídku“, kterou však samospráva odmítla. AP nakonec o tom nereferovala, neboť by to odporovalo narativu, že „Palestinci byli umírnění a Izraelci nepoddajní a stále extrémnější“.

Pro momentální události je ale nejdůležitější jeho popis referování o Gaze. Většinu reálného sběru informací provádějí gazští prostředníci a reportéři. Ti mají dobré důvody zamlčovat o Hamásu kritické údaje. Buď protože se Hamásu bojí, nebo s ním přímo sympatizují. Západní novináři, kteří na základě těchto informací pak v Jeruzalémě píšou články, je dále cenzurují. Friedman přiznává, že osobně z jedné zprávy smazal klíčový údaj, že Hamás převléká své bojovníky do civilního oblečení a následně je počítá jako civilní oběti, protože se bál o bezpečnost svého reportéra v Gaze.

AP také například zamlčela, že jedno z raketových stanovišť Hamásu bylo hned vedle jejich kanceláří, a to i ve zprávě, kde popisovali izraelská tvrzení, že teroristé naschvál umisťují svá palebná postavení do civilních oblastí, aby ty sloužily jako živé štíty. Nereportovala ani o kauze, kdy bojovníci Hamásu vnikli do kanceláří AP a vyhrožovali jejím pracovníkům. Při převážení oběti do gazské nemocnice reportéři v tiché dohodě s Hamásem natáčeli civilisty, ale ve chvíli, kdy začali proudit zranění a mrtví teroristé, tak své kamery vypínali. Údaje o počtu obětí v Gaze nejčastěji pocházejí od tamějšího ministerstva zdravotnictví, které je kontrolováno Hamásem.

Od doby publikování Friedmanových článků se toho příliš nezměnilo. Hamás stále vládne Gaze a koneckonců i AP do předvčerejška pořád sídlila ve stejné budově. Na veškeré informace z Gazy je tak potřeba pohlížet s maximální mírou skepse. Pokud opravdu AP nevěděla, že sdílí jeden barák s teroristy, tak protože to raději ani vědět nechtěla. A pokud izraelské letectvo srovnalo kanceláře AP se zemí, protože je agentura štvala, nelze se jim tolik divit.

17. května 2021