KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA

Slavný historik Ferguson je zneklidněn

KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA
Slavný historik Ferguson je zneklidněn

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jako vzpoura, která nebyla, vypadal se zpožděním pouhých několika hodin dopis 30 členů amerického Kongresu za Demokratickou stranu. Po prezidentu Bidenovi „naléhavě žádali“ změnu kurzu ohledně rusko-ukrajinské války – totiž aby pokračující masivní dodávky Ukrajině byly doprovozeny diplomatickými snahami, tedy jednáním s Vladimirem Putinem.

Následoval předvídatelný shitstorm a po něm nejprve částečné zacouvání a pak úplné stažení dopisu – s pozoruhodným vysvětlením, že znění dopisu je vlastně několik měsíců starý koncept, který teď byl vypuštěn chybou nepozorného personálu. Politováníhodná je ta chyba i proto, že se stala nedlouho poté, co předák republikánů ve Sněmovně reprezentantů Kevin McCarthy naznačil, že vypisování šeků na pomoc Ukrajině po očekávaném vítězství republikánů ve volbách do obou komor parlamentu za dva týdny skončí, nebo se aspoň omezí.

Tato epizoda z americké politiky dosti jasně ukazuje, že válka jen tak neskončí. Nechce ji skončit Rusko, které žije v pocitu existenčního ohrožení ze strany Západu, konkrétně NATO a nejkonkrétněji USA, a ze kterého tato válečná příležitost udělala zloděje území. A nechce ji skončit hlavní sponzor prezidenta Zelenského, jeho kolega v Bílém domě. Argument, že o konci bojů si musejí rozhodnout sami Ukrajinci, zní hezky, než si vzpomeneme na příhodu z přelomu března a dubna, kdy Boris Johnson přiletěl do Kyjeva Zelenskému od Bidena vyřídit, že dohodu Kyjev–Moskva, která se tehdy rýsovala, Západ nepodpoří, a když bude na druhé straně stolu Putin, bezpečnostní záruky Ukrajině nedá. Takže se válčilo dál a dál se válčit bude.

Od začátku dubna Ukrajina přišla určitě o desítky tisíc vojáků, nikdo ale neví, o kolik přesně. Drasticky jí padá hospodářství a úměrně tomu pomoc, ve kterou Kyjev ne že doufá, on ji mezitím se samozřejmostí od Západu vyžaduje. Generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu Kristalina Georgijeva vyčíslila nutnou pomoc na tři až pět miliard dolarů měsíčně, v podstatě stejnou sumu ve stejnou dobu nastřelila předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová. EU podle Leyenové může pokrýt asi třetinu částky, z čehož plyne, že zbylé dvě až dvě a půl miliardy dolarů měsíčně pošlou Spojené státy.

Jsou lidé, kterým se představa války až do hořkého, ech, spravedlivého konce líbí, naše Markéta Pekarová Adamová včera na sjezdu Mezinárodní krymské platformy v Chorvatsku oznámila, že na Krymu válka začala a na Krymu také skončí. A pak jsou lidé, kteří se, možná správně a možná taky chybně, pokoušejí myslet geopoliticky a o dlouhodobějších trendech. Pozoruhodný text k tomu na Bloombergu zveřejnil Niall Ferguson. Proslulý britsko-americký historik konstatuje jasnou souvislost mezi válkami a inflací coby mezinárodním fenoménem. Porovnává jomkipurskou válku v roce 1973 a následný ropný šok s dneškem a dnešek mu z toho nevychází úplně dobře. Tehdy se válčilo 19 dní, teď už osmý měsíc – a konce nevidět; tehdy sice byly na Západě silnější odbory coby faktor pro roztáčení inflační spirály, teď ale zase Západ dosahuje trvale nižšího růstu produktivity, zato peněz se vytváří mnohem víc (tempo růstu peněžního objemu bylo – upozorňuje Ferguson – od druhého čtvrtletí 2020 do konce roku 2021 vyšší než kdykoli během 70. let). I mezinárodní situace mu dnes připadá celkově nebezpečnější než tehdy, kdy se studená válka nacházela ve fázi tzv. uvolňování napětí.

Ferguson si vzal do ruky dva americké dokumenty: Národní bezpečnostní strategii z roku 2017 a její aktuální verzi zveřejněnou letos. Slovo „soupeření“ ve smyslu soutěže mezi velmocemi se v Trumpově strategii vyskytlo 25krát, v Bidenově už 44krát. Z četby strategie je zřejmé, že bidenovci považují za hlavní bolehlav dnešního světa Čínu. Pak by ovšem nebylo v zájmu Ameriky vést protahovanou válku na východě Evropy, uvažuje nahlas Ferguson. Ale četbu bezpečnostní strategie zkombinoval s poslechem projevu prezidentova národněbezpečnostního poradce Jakea Sullivana. U něj našel větu, která mu ukazuje, že sankce proti Rusku používá Washington jako exemplární příklad, aby si Peking všiml, kam až může se sankcemi zajít (že ty sankce nejsou žádný trhák, je jiný příběh). Sankce proti Rusku „ukázaly, že kontrola vývozu technologií může být víc než jen preventivní nástroj, že to může být nové strategické aktivum“ v nářadí Ameriky a jejích spojenců.

Po slovech – u Bidenovy vlády poněkud nečekaně – následují činy. Minulý týden Spojené státy dosti nepozorovaně omezily vývoz pokročilých čipů s americkým vkladem (příklad: grafické procesové jednotky) do Číny. Je to chytrá politika, táže se Ferguson, když 90 procent těchto čipů se vyrábí na ostrově, který Peking zatím jen řečnicky považuje za svůj?

Zajímavý a provokativní text má poněkud pesimistické zakončení: z Washingtonu se stejně jako kdysi z Říma může snadno stát atrakce pro turisty, co rádi navštěvují centra zaniklých impérií – pokud se z probíhající druhé studené války doklopýtáme do třetí světové. Český čtenář Fergusona si v duchu pomyslí, že by začala asi někde poblíž.