Spor Evropské komise s Varšavou o soudce

Co je dovoleno Evropanovi, není dovoleno Polákovi

Spor Evropské komise s Varšavou o soudce
Co je dovoleno Evropanovi, není dovoleno Polákovi

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Varšavou před třemi týdny pochodovaly stovky soudců v černých talárech za účasti kolegů z různých evropských zemí. Evropská komise žádá Evropský soudní dvůr (ESD), aby pozastavil platnost zákona, který si právě odhlasovali v Sejmu. Už několik měsíců je u téhož ESD od Komise žaloba vůči Polsku. Ozývají se dokonce hlasy, že po brexitu čeká Evropskou unii polexit.

Ale proč? Válčí se tu o reformu polského soudnictví, které jako těleso je v Polsku dost nepopulární. V průzkumech pravidelně méně Poláků soudům věří, než nevěří. Opozice přenesla konflikt na unijní rovinu a Evropská komise se ráda chopila příležitosti. Výsledkem je neudržitelný stav, kdy proti sobě stojí dva stěžejní polské soudy: Ústavní (s podporou polské vlády) a Nejvyšší (s podporou Evropského soudního dvora). Spor už nelze řešit smírně. Nejvyšší soud zpochybnil legitimitu víc než 500 soudců jmenovaných podle nového, pisovského klíče (přezdívá se jim neosoudci), čímž zpochybňuje i řadu rozsudků vydaných během posledních tří let. Je to faktická vzpoura justice proti exekutivě, tedy jedné složky moci proti druhé.

Zajatce nebrat

Čtenářům Echa jistě neušlo, že téměř vzápětí po vítězství národně-konzervativní strany Právo a spravedlnost (PiS; předseda Jarosław Kaczyński) ve volbách na podzim 2015 vypukla mezi EU a Varšavou politická válka. Byla a je především ideologická, PiS například v migrační politice vystupuje proti otevření hranic Evropy, jak je tehdy praktikovala Angela Merkelová. Justiční reforma se pro celý ideologický střet stala jakýmsi zástupným bojištěm. Je třeba hned konstatovat, že toto bojiště zvolila předchozí vláda Občanské platformy, z pohledu Bruselu ta „hodnější“ (vzešel z ní mj. bývalý prezident Evropské rady Donald Tusk). V červnu 2015, čtyři měsíce před volbami a v předtuše porážky, pozměnila Platforma zákon o obsazování Ústavního soudu tak, aby dva soudce, kteří měli být voleni už novým Sejmem, mohl vybrat ještě ancien régime. To bylo naprosté pošlapání politické etikety a prezident Andrzej Duda (konzervativec, PiS) toho využil. S oběma takto kontroverzně vybranými soudci odmítl jmenovat ještě tři, kteří byli vybráni sice taky dosluhujícím Sejmem, ovšem řádně.

Dnes je Ústavní soud přeobsazený lidmi, které zvolil už nový Sejm. Ale už tehdy, na podzim 2015, se projevil ráz zápasu, který následující tři roky povede Polsko na pokraj justičního chaosu. Obě strany bojují bez ohledu na zvyklosti a ta, která má právě navrch, nebere zajatce. To se dnes pochopitelně týká víc vládnoucích konzervativců.

Nejdůležitějším krokem v rámci reformy soudnictví se jim povedl na jaře 2018 změnou pravidel pro obsazování Zemské soudní rady (KRS), což je veledůležitý orgán pro výběr nových soudců. Do té doby bylo patnáct členů-soudců do KRS vybíráno samotným soudním stavem, respektive špičkami justice. Ta tím pádem tvořila stát ve státě. Rok 2018 přinesl skok ode zdi ke zdi. Zvětšil se vliv parlamentu na složení KRS, z nuly na sto procent. Všichni kandidáti jsou od nynějška vybíráni Sejmem, přičemž každý by měl získat aspoň tři pětiny hlasů (a pokud se nepodaří KRS plně obsadit, stačí nadpoloviční většina).

Neschopnost polských politiků uzavírat kompromisy se projevila tím, že nikdo z vládního tábora vážně nenavrhl, aby třeba část rady navrhoval prezident (to, že je ze stejného tábora jako vláda, nebude trvat věčně) nebo Senát. Nebo aby se KRS obměnila postupně, nikoli naráz. Opozice nebyla v tomto ohledu lepší a předchozí systém totální soudcovské samosprávy obhajovala se zaujetím hodným lepší věci. K několika ukázkovým hororům, jež tato samospráva zplodila, se dostaneme za okamžik.

Rozbuškou se na podzim 2019 stal nález jednoho soudce z Olsztyna, Pawla Juszczyszyna. Ten napadl způsobilost jiného soudce, jmenovaného už novou soudní radou. Juszczyszyn byl obratem suspendován, nicméně Nejvyšší soud se postavil na jeho obranu s argumentem, že KRS není nezávislé těleso v intencích evropského práva. K dovršení všeho se Nejvyšší soud obrátil na Evropský soudní dvůr do Lucemburku, v němž si stěžuje na disciplinární komoru, kterou Nejvyššímu soudu najmenovala KRS. Evropští soudci v polovině listopadu vydali šalamounský nález – že věc si má rozhodnout polský Nejvyšší soud sám. Takže ten – jakoby kryt legitimitou ESD – skutečně 5. prosince vydal nález, že jeho vlastní disciplinární komise postrádá legitimitu, neboť KRS není soudní instance v evropském, tudíž ani v polském právním pojetí.

Těsně před Vánocemi na toto veřejné hození rukavice reagoval Sejm „náhubkovým zákonem“. Norma soudcům zakazuje zpochybňovat legitimitu svých kolegů a veřejná vystoupení, která by nebyla v souladu „s nezávislostí soudce nebo soudu“. Zákon má vymáhat disciplinární komise na ministerstvu spravedlnosti – další uzda nasazovaná vládou justici. Tak to aspoň interpretují kritici zákona doma i napříč Evropskou unií. Vládním konzervativcům předhazují, že spor eskalovali, a cudně přitom zamlčují kroky, jimiž předtím vývoj hrotila „jejich“ strana.

Právní stát, nebo bublina pro právníky?

Co typickému kritikovi vlády PiS, který se diví, jak málo lidí v Polsku chová v úctě princip právního státu, uniká, je skutečnost, že žádný právní stát hodný toho názvu podle mínění velké části Poláků zatím nevznikl. Soudci byli víc než čtvrtstoletí jmenováni a dál povyšováni jinými soudci. Řízení trvají v průměru pět let. Kritika rozsudků byla uzákoněna jako trestný čin znevažování autority soudce. Z justice se tím pádem stala kasta nedotknutelných, jejíž příslušníci se navzájem chrání. Následuje několik případů pro ilustraci.

Můžeme začít hned soudcem Juszczyszynem. V Olsztyně je jeho jméno spjato s tragickým případem rolníka Zbigniewa Parowicze. Tento muž se dostal do hospodářských potíží, zadlužil se a soudce Juszczyszyn na něj poslal exekutora. Exekutor za Juszczyszynova dozoru prodal celé hospodářství, patrně pod cenou, novému nabyvateli. Zkrachovalý rolník ale z částky, kterou měl dostat zaplacenou, viděl asi 15 procent. Mezitím se mu vršily dluhy jinde, rozpadla se mu rodina, loni na jaře zlomený muž předčasně zemřel.

Jindy byl soudce Juszczyszyn přistižen při jízdě obcí 100kilometrovou rychlostí, nicméně kárný výbor olštýnského soudu nenašel „žádné eklatantní porušení zákona“ a rychlá jízda pro Juszczyszyna neměla žádné následky.

Muž, díky němuž se na podzim rozpoutaly protivládní protesty, nemohl chybět ani na zmíněném „pochodu tisíce talárů“. Kromě Juszczyczyna na fotografiích z pochodu ztotožnili provládní soudcobijci různé další aktéry proslulých justičních skandálů. Například soudkyni Aleksandru Kussykowou, známou tím, že přes tři roky kvůli podezření z převozu drog držela ve vazbě jistého Macieje Dobrowolského. Ten byl zatčen roku 2012, krátce poté, co premiér Tusk vyzval k vyšší razanci vůči prodejcům drog. Proti Dobrowolskému ve chvíli zatčení existovala jedna jediná výpověď, žádné důkazy nepřibyly a orgány po následujících 40 měsíců žádný další nepořídily. Dobrowolský ještě mohl mluvit o štěstí, byl fanouškem fotbalové Legie Varšava a jeho kolegové-fanoušci „za Maćka“ rozjeli širokou kampaň a z vazby ho nakonec dostali. Střih, leden 2020 – na demonstraci za nezávislost soudců stojí vedle Kussykowé její nadřízený soudce Piotr Gaciarek, který posléze v kárném řízení uznal chybu – a Dobrowolskému přiznal směšné odškodnění v přepočtu 40 tisíc korun.

Velmi časté jsou i případy restitučních podvodů. Polsko na rozdíl od České republiky po roce 1989 žádné restituční zákony nepřijalo, nicméně restituce případ od případu možné jsou. Žadatel by měl prokázat právní nárok a poměr k původnímu majiteli, což v zemi přeorané za války pro nás nepředstavitelným způsobem není vždycky jednoduché. Pomoci tu může přivřené oko pana soudce.

Asi nejabsurdnější příběh poslední doby vynesl na světlo Jan Spiewak, levicový aktivista z Varšavy, syn prominentního intelektuála a ředitele Židovského historického institutu Pawla Spiewaka. Jana S. oslovili nájemníci z jednoho domu ve varšavské čtvrti Ochota. Radnice dům převedla („reprivatizovala“) dvěma entitám – jednu polovinu rodině z Izraele, která na ni uplatňovala dědický nárok. Druhá polovina před válkou patřila jistému Aleksandru Piekarskému, o jehož dalších osudech se v tu chvíli nevědělo nic.

Kupodivu se náhle vynořila opatrovnice, na kterou práva Piekarského přešla. Byla jí krakovská advokátka, dcera tehdejšího ministra spravedlnosti (za Občanskou platformu) Bogumila Górnikowská. S návrhem, aby se ohlásila jako opatrovník Piekarského, ji oslovil advokát zastupující onu izraelskou rodinu. Soud druhé instance na Górnikowskou kývl. Ta brzy začala zvyšovat nájmy. Nájemníci posléze zjistili, že Piekarskému by v době, kdy měl převést svá práva na ministrovu dceru, bylo 118 let a že ve skutečnosti zemřel už před padesáti lety. Nájemníků se nakonec proti Górnikowské zastal Nejvyšší správní soud, nicméně advokát první rodiny a zřejmě spolupachatel tohoto schématu od nájemníků i nadále vymáhá peníze a penále. Potrestán byl jen aktivista Spiewak. Před měsícem odvolací soud rozhodl, že Górnikowské musí zaplatit odškodné za pomluvu. Rozsudek je neveřejný.

Spiewak junior musí chodit k soudům ve dvou desítkách dalších případů, které proti němu vedou tzv. reprivatizátoři z Varšavy, a stal se tváří boje s prohnilými lokálními politiky, úředníky, soudci.

Na počátku byl lid

Pokud někdo takových podezřelých soudních nálezů zná desítky jako běžný Polák, asi na něho neudělá příliš velký dojem, když z Německa designovaný předseda Spolkového ústavního soudu Stephan Harbarth prohlásí, že „EU má povinnost vyvinout na Polsko nátlak“.

Sám Harbarth byl přitom do loňska místopředsedou frakce vládní CDU v Bundestagu. A zrovna v Německu je výběr nominantů ke spolkovým soudům v hlavních rysech už dávno tam, kam Polsko směřuje. Tzv. spolkový výbor pro volbu soudců čítá 32 členů, polovinu tvoří zemští ministři spravedlnosti, tedy kompletně politici. Druhou polovinu volí Spolkový sněm. Německá právní věda tu vyvinula teorii „demokratische Legitimationskette“, tedy že soudy získávají demokratickou legitimitu skrze řetěz institucí, na jehož počátku však musí stát parlament. O tomto principu ať se vede diskuse, ale svět ještě neslyšel rozumné vysvětlení, proč by v Polsku měl vadit, a v Německu a několika dalších zemích EU ne.

 

4. února 2020