Když dolních deset milionů financuje dominátory

Co všechno ničí perverzní dotace

Když dolních deset milionů financuje dominátory
Co všechno ničí perverzní dotace

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na příkladu Andreje Babiše a jeho firem sledujeme v nejbrutálnější podobě, jak škodlivé jsou pro společnost dotace. Představa, že se čeští a evropští daňoví poplatníci složí na to, aby miliardami přispěli druhému nejbohatšímu obyvateli své země, který má dominantní postavení v řadě oborů od chemie po zemědělství, čímž mu pomohou válcovat konkurenty (kteří nemají dominantní postavení ani dotace), vypadá na první pohled absurdně. Ještě absurdnější je, když si dotyčný zkasíruje dotaci 50 milionů korun na svou soukromou rezidenci Čapí hnízdo, za což aktuálně čelí obvinění z dotačního podvodu. Na dohled je obžaloba a cesta před soud.

Andrej Babiš a jeho dotační příběh jsou jen nejzvrácenější ze zvrácených. Perverzní je celý systém, kdy stát z peněz daňových poplatníků rozdává dotace soukromým firmám. I na každou dotaci, která jde z evropského rozpočtu, se musí přispět i z českého státního rozpočtu. Dotace ze své podstaty ničí hodnoty, které společnost táhnou k prosperitě. Konkurenci, podnikavost. Vedou k plýtvání lidským kapitálem a tvořivostí. Směřují ji špatným a neproduktivním směrem. Zvyšují hospodářskou kriminalitu. Na světě není země, která by se díky dotacím stala bohatou. Je dost těch, kde dotace přispěly ke společenské destrukci. Fungují ale jako droga, politici se bojí je firmám a lidem sebrat.

Cesta do chudoby a závislosti

Ničivost dotací se dá nejlépe ilustrovat na konkrétních příkladech. Kolega Daniel Kaiser přinesl v minulém vydání Týdeníku Echo příběhy podnikatelů, jejichž byznys tvrdě poškodilo to, že do jejich branží vtrhly dotace. Poškozené nejsou jen jednotlivé firmy, ale celé země.

Když se před patnácti lety chystaly postkomunistické státy střední a východní Evropy do Evropské unie, vystoupil známý německý ekonom Hans Werner-Sinn, tehdy šéf předního institutu Ifo v Mnichově, s ostrým varováním, co v regionu mohou dotace napáchat. Ilustroval to na příkladu Řecka. To už tehdy jelo po šikmé ploše dotací v kombinaci s příliš tvrdým eurem. K roku 2010, kdy se dostalo na hranu státního bankrotu a stalo se hospodářským protektorátem Bruselu, bylo ještě daleko. Perverzní neefektivita, do níž země upadla kvůli dotacím, byla už tehdy bystrým pozorovatelům, jako byl Sinn, jasná. „Dělají z Řecka Mezzogiorno (zaostalá část jižní Itálie). Každý, kdo se tady snaží normálně podnikat, je považován za idiota od chvíle, kdy je o mnoho snazší sednout, napsat projekt a získat dotaci od Unie,“ upozorňoval. Právě chudé jihoitalské Mezzogiorno, které má ještě nižší ekonomický výkon než Řecko, označují ekonomové často za odstrašující příklad místa, kam se jen roky bezvýsledně posílají dotace. Většinou se neinvestují do rozvoje, ale platí se z nich například nová pracovní místa a zvyšují se z nich platy. Mzdy tak rostou, produktivita pokulhává daleko za nimi a tamní podniky nemají šanci konkurovat. „Pokud by se takto dotovaly po rozšíření Unie i další chudé oblasti, bude to katastrofa. Jižní Itálie a východní Německo jsou ekonomicky slabé oblasti, kde jsou přitom díky dotacím relativně vysoké platy. Oba regiony proto trpí obrovskou nezaměstnaností. Pokud by se po rozšíření německo-italský model rozmohl i na východě, budeme tu mít dvacet stagnujících Mezzogioren,“ varoval Sinn. Jižní Itálie patří dodnes k oblastem s nejvyšší nezaměstnaností. Na východě Německa se vyřešila tím, že odtud lidé odešli pracovat do prosperujících západních částí země, kam žádné dotace nemíří. Nová Mezziogorna ve střední a východní Evropě naštěstí nevznikla. Situace v žádné z nových zemí není tak tragická jako v jižní Itálii, Španělsku a Řecku. Především díky tomu, že ani dotace tam zatím nedokázaly vytáhnout platy do tak obrovského rozporu s produktivitou, jaký je v zemích jižní Evropy. Vzestupu nezaměstnanosti tady brání především nízké platy. Obrovské části Polska, Maďarska, Slovenska, Rumunska, Chorvatska a Bulharska jsou zónami levné práce. My jsme na tom výrazně lépe. Ale do té levné zóny patříme taky.

Dotace se ve střední a východní Evropě projevily jinak. Přispěly k vytvoření oligarchií, kdy si podnikatelé proto, aby se dostali k dotacím, fakticky privatizují veřejnou moc. Aby měli nad přísunem peněz kontrolu. Andrej Babiš je nejkřiklavější příklad.

Když z 26 miliard zbude 220 tisíc

To, co z dotačních chorob do střední Evropy v plné síle proniklo, jsou nesmyslné infrastrukturní projekty. Dají se pojmenovat jako mosty, které nikam nevedou. Jsou to pomníky takzvaných „čerpaček“. V určitou chvíli bylo potřeba utratit a vyúčtovat dotační peníze. Rozumný projekt nebyl po ruce, tak se postavil „most nikam“, aby se ty peníze utratily. A nemusely se náhodou vracet. Neschopnost čerpat je považována za ostudu. Soukromé peníze by nikdo nikdy takhle neutrácel. Při cestování po Česku se na mosty nikam narazí často. Jeden z mimořádně ilustrativních příkladů se vine kousek za severočeskými Litoměřicemi, u malebného města Úštěk. Silnice v okolí mají různou kvalitu. Svou precizností z ní vybočuje jedna vysoce kvalitní. Už na odbočce se pyšně tyčí značka Evropské unie. Po pár set metrech luxusní silnice končí. Na kraji lesa. Místní cesta nikam.

Nejhorší dotace jsou ty, které míří přímo k soukromým investorům. Přesně takovým privátním dotačním mostem nikam je letiště Ciudad Real Central Airport. V roce 2009 se ve městě téhož jména, ležícím skoro tři sta kilometrů jižně od Madridu, otevřelo první soukromé letiště ve Španělsku. Přirozeně dotované. Plán byl, že to bude levnější záložní destinace pro rušné madridské mezinárodní letiště Barajas. Byl to docela velikášský projekt. Nejdelší ranvej v Evropě byla stavěná na to, aby tady mohla přistávat i ta největší letadla včetně Airbusu A380. Terminál byl vyprojektován na 10 milionů cestujících. Ciudad přišel na miliardu eur (26 miliard korun), většinou z dotací.

Krátce po otevření se ukázalo, jak je projekt nesmyslný. Cesta z letiště do Madridu trvá přes dvě hodiny. Déle než typický let po Evropě. Aerolinky neměly o Ciudad zájem. Využíván byl jen zlomek kapacity. V roce 2012 vyhlásil soukromý majitel letiště bankrot. Provoz se zastavil. Začal se hledat nový kupec. Dlouho se to nedařilo. V červenci 2015 si letiště za 10 tisíc dolarů (220 tisíc korun) koupila skupina mezinárodních investorů vedených Číňany. Prodejní cena byla 100000krát menší než původní investice. Dá se asi s přehledem říct, že do tak nesmyslného projektu letiště skoro tři sta kilometrů od města by nikdy žádný soukromý investor peníze nevložil. Takové nesmysly se stavějí jen za dotace. Na té monumentální stavbě hodně firem dobře vydělalo. Tvrdě prodělali ti, kdo platí daně.

Nemáme Google, máme Ratha

Dalším nebezpečným rysem je, že dotace fakticky brání technologickému vzestupu. Evropa se svým stylem grantů a dotací do výzkumu už desítky let technologicky zaostává. Není lídrem, nepřicházejí odtud nápady, které by svět posouvaly dopředu. Výraznou roli přitom hrají právě dotace. Byrokrat, který je rozděluje, pozná nápady a talenty mnohem hůř než rizikový kapitalista, který do projektu dává vlastní peníze. A je velmi motivovaný, aby toho vítěze, který má největší šanci uspět, našel. Byrokrat je naopak přímo sváděný k tomu, aby podlehl klientelismu a nepotismu. Američan Vince Steckler, bývalý šéf úspěšné české antivirové firmy Avast, před časem v rozhovoru pro Týdeník Echo vysvětloval, proč Evropa právě kvůli dotacím a zásahům státu do ekonomiky technologicky zaostává. „Základní pravidlo pro úspěch v podnikání v technologiích je nebýt závislý na státu. A stát rozvoji technologií nejvíc prospěje tím, když do podnikání nebude vůbec zasahovat. V Silicon Valley nebyla žádná podpora státu. Žádné dotace na výzkum. Žádné daňové úlevy a prázdniny. Žádné investiční pobídky. Do nadějných nápadů dávali peníze venture kapitalisté. Lidé, kteří měli peníze, nápad se jim líbil a cítili, že by na něm mohli vydělat. V Evropě, ale i v Asii se vlády snaží různě pobízet k podnikavosti: dotacemi, granty, půjčkami, pobídkami, úlevami. Nikde to nefunguje. Šance na úspěch to naopak ničí.“

Pobídky, dotace, to je přesně to, čím Evropa přetéká. Z auditu Evropské komise na Babišův Agrofert vyšlo mimo jiné najevo, že i jeho firmy čerpají dotace na „vývoj“. Na novou linku na toastový chléb je postupně kasírovaly hned dvě firmy z holdingu. To by žádný soukromý podnikatel ze svého neplatil. Rozhodně ne Andrej Babiš.

Složité dotační operace také zaměstnávají velmi neproduktivně spoustu nadaných lidí, kteří by v systému bez dotací byli motivováni využívat svůj talent k výrazně produktivnějším věcem. Dotace ale slibují rychle vysoké zisky, takže přirozeně mnoho schopných vyrazí po nejsnadnější cestě.

S tím souvisí další rys, který se opět ilustruje právě na Andreji Babišovi. Dotace s sebou přináší obrovský prostor pro hospodářskou kriminalitu. Také se kvůli nim dodaly do trestního zákoníku nové hospodářské trestné činy jako právě dotační podvod, z něhož je obviněn Andrej Babiš. Policisté a státní zástupci specializovaní na hospodářskou kriminalitu často upozorňují, že právě kolem dotací se odehrává podstatná část hospodářských trestných činů. Nedávno konečně po sedmi letech pravomocně odsouzený hejtman Středočeského kraje David Rath se zapletl právě do machinací s veřejnými zakázkami v dotovaných projektech kraje. Dalším výrazným případem je celý řetězec dotačních trestných činů v severních Čechách, v nichž figurovali regionální politici a úředníci napříč stranami.

Při všech perverzních rysech dotací je překvapivé, že žádná z pravicových nebo středových stran nepřišla s návrhem na úplné zrušení přinejmenším těch čistě domácích dotací, o kterých si rozhodujeme sami. Z letošního státního rozpočtu má jít na dotace firmám 57 miliard korun. Neziskovkám dalších 17 miliard korun. Seškrtání těchto výdajů by otevřelo prostor k výraznému snížení daní. Především daní z práce, které kvůli čtvrtému nejvyššímu sociálnímu pojištění patří vůbec k nejvyšším v celé Evropské unii.

 

 

 

9. července 2019