Šílená praxe eugeniky se vrací

Nehodni života?

Šílená praxe eugeniky se vrací
Nehodni života?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V půlce června britský soud rozhodl, že mentálně postižená žena musí podstoupit interrupci, přestože proti byla těhotná i její matka. Nastávající babička, vyškolená zdravotní sestra z Nigérie, byla připravena se o dceru i vnouče postarat. Zdůvodnění rozsudku soudkyně Nathalie Lievenové, která předtím, než usedla na soudcovskou lavici, byla propotratovou aktivistkou, je příkladem toho nejhoršího státního paternalismu. Lievenová odmítla, že by se starší žena dokázala starat o svou mentálně postiženou dceru i malé dítě. „Musím jednat v jejím nejlepším zájmu, ne na základě společenských názorů na interrupce,“ prohlásila. Dodala, že nevěří, že žena si uvědomuje, co to znamená mít dítě, a případné jeho odebrání by znamenalo větší trauma než potrat. Nakonec však k ukončení těhotenství nedošlo, v nouzovém režimu jednající odvolací soud verdikt zrušil. Kauzy si okamžitě všimla především katolická a americká média. Komentátoři si sice oddechli, že stát nedonutil ženu k potratu proti její vůli, ale ptali se, jak je vůbec možné, že věc dospěla tak daleko. Jedna z možných odpovědí je, že jde o návrat eugeniky.

„Tři generace imbecilů je dost,“ napsal v roce 1927 soudce amerického Nejvyššího soudu Oliver Wendell Holmes mladší. Zdůvodnil tak rozsudek, který potvrdil platnost virginského zákona o sterilizaci přijatého roku 1924. Rozhodnutí se týkalo Carrie Buckové. Ta, stejně jako její matka Emma, byla uznána za slabomyslnou a promiskuitní. Po nálezu soudu byla proti své vůli sterilizována. Její lékaři tvrdili, že osmnáctiletá Bucková je na mentální úrovni devítiletého dítěte, podle svědků, kteří se s ní setkali později, byla inteligenčně naprosto normální.

Carl Borromäus Andreas Ruthart (1630–1703): Štvanice na medvěda. - Foto: Profimedia.cz

Rozhodnutí Lievenové a Holmese jsou si podobná nejen v tom, že se oba pokusili zabránit údajně mentálně postižené ženě mít další děti, ale také ve víře, že jednají v zájmu vyššího dobra, ať už pro společnost, nebo jednotlivce. Rozsudek v případu Buckové spustil rozsáhlý americký program násilné sterilizace a dal americkým eugenikům hlavní prostředek k prosazování jejich cílů. Kam by vedl precedent stanovený Lievenovou, se naštěstí nedozvíme, není však těžké si představit, že další podobné případy by mohly rychle následovat. Ještě jednu věc mají soudci společnou, lze je považovat za progresivisty. Holmes byl považován za jednoho z hlavních spojenců tehdejších amerických progresivistů. Od nich k jejich dnešním následovníkům vede přímá historická linka.

Eugenika čili teorie, že lidstvo se dá „vyšlechtit“ k něčemu lepšímu, pokud se určitým skupinám obyvatelstva zabrání rozmnožovat se, je dnes spojována především s politikou Adolfa Hitlera. Je pravda, že nacisté teorii dotáhli do hrůzného, ale logického konce. Jenže pravda je, že teorie vznikla v kruzích na hony vzdálených německému národnímu socialismu.

V nějaké formě byla eugenika nejspíš provozována po staletí, vzpomeňme si na sparťanské shazování deformovaných nemluvňat ze skály, s moderní teorií eugeniky i se samotným názvem přišel v roce 1883 Francis Galton. Inspirován zjištěními svého bratrance Charlese Darwina o evoluci druhů se rozhodl přenést koncept „přežití nejsilnějších“ na člověka. Galton teoretizoval, že pokud by se zabránilo rozmnožovat se „méněcenným“ skupinám obyvatelstva, lidstvo jako celek z toho vyjde posíleno. Na přelomu 19. a 20. století se jeho myšlenky těšily všeobecné úctě. Za podporovatele eugeniky se považovali americký prezident Theodore Roosevelt, britský premiér Winston Churchill, vynálezce Alexander Graham Bell, spisovatelé G. B. Shaw a H. G. Wells a mnoho dalších. Zákony ohledně eugeniky přijalo například 33 amerických států, Skandinávie, Kanada, Francie. Britský zákon o sterilizaci neprošel v roce 1931 parlamentem navzdory tlaku sociálních pracovníků, vědců a lékařů.

To, že mnoho podporovatelů se rekrutovalo z řad tehdejší levice, není náhoda. Podle reformátorů „méněcenní“ zatěžovali vznikající sociální stát. Například otec britského sociálního systému William Beveridge reagoval na nález královské komise v roce 1908, že v Británii žije 150 tisíc slabomyslných, slovy: „Musí být uznáno, že jsou závislí na státě, ale pouze za předpokladu naprosté ztráty občanských práv – včetně práva volebního, občanských svobod a práva na otcovství.“ Mezi nadšené podporovatele eugeniky patřila také dnešní modla americké progresivní levice Margaret Sangerová, která v roce 1916 založila organizaci Planned Parenthood, dnes největšího poskytovatele potratů v USA. Sangerová věřila, že „chudí a nevzdělaní“ jsou přemnožení, zatímco „bohatí a vzdělaní“ mají dětí málo. Stala se průkopnicí v oblasti rodičovského plánování s nezakrytě deklarovaným cílem omezit porodnost právě „chudých a nevzdělaných“, což často znamenalo i černých.

V Německu se eugenika těšila podobné úctě jako v USA. Nacisté nejdřív přejali rétoriku, že postižení jsou pro stát přítěží. V roce 1938 představili plakát, na němž je zobrazen mrzák společně s informací, že péče o něj stojí 60 tisíc říšských marek. Přes 400 tisíc lidí bylo nedobrovolně sterilizováno. V rámci takzvané Akce T4 bylo 300 tisíc lidí zavražděno. Akce T4 byla pilotním programem pro holocaust, nejděsivější eugenický projekt v dějinách, kdy byl za „méněcenný“ označen celý národ.

Teprve poté, co vyšla najevo nacistická zvěrstva, byla eugenika zpochybněna a přestala se těšit statusu uznávané vědecké teorie. V praxi však neustala. Americké zákony o násilné sterilizaci byly využívány až do 70. let, i když jejich aplikace rapidně poklesla po roce 1952. Podobné to bylo v Kanadě nebo ve Skandinávii. Švédsko odvolalo sterilizační zákony v roce 1976. Celkově bylo proti své vůli sterilizováno asi 60 tisíc Američanů, stejný počet Švédů, 40 tisíc Norů a 11 tisíc Dánů.

Paradoxně zrovna ve stejné době, kdy se západní státy zbavovaly posledních zbytků hanebné minulosti, na vlnu eugeniky naskočily státy komunistického bloku. Konkrétně v Československu byla v roce 1971 schválena směrnice, která dávala volnou ruku veřejným orgánům při sterilizaci romských a mentálně postižených žen. Vyhláška byla odvolána teprve v roce 1993. Poslední případ sterilizace pod nátlakem byl ale zaznamenán v roce 2007, kdy sociální pracovnice vyhrožovala romské ženě odebráním dětí, pokud nepodstoupí sterilizaci. Odhaduje se, že u nás byly od konce 60. let pod nátlakem sterilizovány tisíce žen.

Eugenické postupy ze světa nikdy úplně nezmizely. Podle statistik OSN bylo v roce 2006 sterilizovaných 37 % indických žen. Stát je k tomu často pobízel malou odměnou v hodnotě 10 až 20 dolarů. Peru koncem 90. let sterilizovalo přes 260 tisíc žen. Nicméně s pádem železné opony eugenické programy ve vyspělém světě ustaly. Nikoli však eugenika, která se provozuje skrytě nadále.

V Československu byla v roce 1971 schválena směrnice, která dávala volnou ruku veřejným orgánům při sterilizaci romských a mentálně postižených žen. Vyhláška byla odvolána teprve v roce 1993. - Ilustrační foto: Shutterstock

V roce 2017 Island ohlásil, že se mu podařilo „vymýtit“ Downův syndrom. Jenže Downův syndrom není nemoc, která by se dala porazit očkováním jako například černé neštovice. Díky zavedení screeningu jde s vysokou pravděpodobností identifikovat Downův syndrom ještě před narozením. Většina žen pak volí potrat. Island tak hlásí téměř 100% „úspěšnost“. Zdaleka však není v tomto sám. V USA je potraceno 67 % dětí s Downovým syndromem, ve Francii 77 % a v Dánsku 98 %. V České republice statistika přímo pro Downův syndrom není. Nicméně zpráva o potratech státního Ústavu zdravotnických informací a statistiky z roku 2016 uvádí: „Interrupcí ze zdravotních důvodů bylo do konce 8. týdne provedeno 55,4 %. Mezi 9. a 12. týdnem bylo provedeno 22,5 % interrupcí ze zdravotního důvodu a zbývajících 22,1 % až po 13. týdnu. To do jisté míry odpovídá termínům výkonů prenatální diagnostiky, kdy se v prvním trimestru zjišťují pomocí ultrazvukového zobrazení některé vrozené vady a dále se v 16. týdnu provádí screening dalších vrozených vad z krevního séra.“

Interrupce kvůli vadě se netýká jen dětí s Downovým syndromem, u něj je jen nárůst nejlépe vidět, jelikož je snadno zjistitelný. Například Británie zaznamenala nárůst počtu potratů dětí s rozštěpem rtu, což je kosmetická vada, která se dá spravit jednoduchou operací.

Rétorika lidí podporujících potraty a řízení nárůstu obyvatelstva překvapivě kopíruje argumenty starých eugeniků. Například profesor londýnské King’s College Adam Perkins ve své knize The Welfare Trait z roku 2015 tvrdí, že lidé na dlouhodobé sociální podpoře jsou agresivnější a antisociálnější než zbytek společnosti. Jsou podle něho „rezistentní vůči zaměstnatelnosti“. Jeho výzkum také naznačuje, že tyto znaky jsou dědičné. Vypočítal, že kvůli zvýšenému sociálnímu utrácení se za posledních 15 let narodilo o 98 040 lidí „navíc“, což stát stojí 12 tisíc liber na člověka na rok. Od nacistického plakátu s mrzákem to není příliš daleko. Perkins nenavrhuje sterilizaci, pouze úpravu sociálního systému tak, aby se rodilo těmto lidem méně dětí.

Lidé s postižením se také často ohrazují proti tvrzení, že je lepší dítě potratit, než aby žilo s vadou. Považují to za dehumanizační, špatné a mylné. Například slavný oxfordský biolog Richard Dawkins prohlásil, že nepotratit dítě s Downovým syndromem je „nemorální“, protože život s tímto postižením je děsivý. Přitom podle průzkumu z roku 2011 celých 99 % lidí s Downovým syndromem tvrdilo, že jsou spokojení se svým životem, 97 % bylo spokojeno samo se sebou a 96 % se líbilo, jak vypadají. Život s postižením neznamená méněcenný život.

Ani Planned Parenthood se nemůže oprostit od svých eugenických kořenů. Nadproporční počet jejích klinik je umístěn v menšinových čtvrtích. Organizace se brání, je to prý proto, že menšiny mají horší přístup ke zdravotní péči. Jenže podle amerického sčítání lidu z roku 2010 je 72, 4 % obyvatel bílých a 27, 6 % z nějaké menšiny, ale z žen, které podstoupily potrat, je 50,5 % bílých a 49,5 % menšinových. Diskusi o tomto problému rozpoutal v květnu soudce Nejvyššího soudu Clarence Thomas, když v jednom svém rozhodnutí poukázal na rasistické počátky amerického potratového hnutí.

Je jasné, že eugenika se vrátila nepozorovaně, zadními dveřmi. Dá se namítnout, že tentokrát není nařízena státem, ale úplně dobrovolné rozhodnutí to také není. Množí se důkazy o tom, že doktoři potraty postižených dětí často doporučují. Koneckonců na soudkyni Lievenovou se obrátili ošetřující lékaři těhotné ženy. Boj o to, že každý je hoden života, evidentně nekončí.

 

15. července 2019