Během jednoho dne jsem měl to štěstí potkat dva psychoterapeuty, oba mi sdělili, že jejich klienti mluví jenom o výsledku prezidentské volby. Shledal jsem to zajímavým a pohovořil s nimi o... výsledku prezidentské volby, jak jinak. Na sociálních sítích se z řad stoupenců protizemanovského tábora zhusta ozývá zraněné úpění, občas vystřídané snahou nahlédnout na věc z pozice dostatečně krkolomné na to, aby situace působila dojmem, že drahošovci nějakým nepostřehnutelným způsobem vlastně vyhráli.

Je nám zjevně třeba trochu té psychické odolnosti, v přicházejících letech se bude nepochybně hodit. Dospět k nějaké míře stoicismu, schopnosti odolat neutuchajícímu ponoukání pobouřeně se rozkřičet a udělat tak vítězi voleb radost. Nepřipomínat Zemanovi jeho deklarovaný záměr být v druhém období pokornější, ale dávat najevo, že chápeme, že to nebylo předsevzetí, ale jenom takový pokus o vtip, jenž by navíc mohl pomoci přisolovat rány na duši těch, komu hlava státu s velkorysostí sobě vlastní doporučila mlčení. Takovou odolnost je ale potřeba trochu trénovat. Vynikajícím způsobem k tomu poslouží půlhodinové interview s Jiřím Ovčáčkem, které pro včerejší vydání pořadu Osmička na Seznamu pořídila Helena Šulcová.  

Pustíme si to. Budeme panu Ovčáčkovi průběžně vracet jeho potutelně vítězoslavný úsměv. Když pan Ovčáček v úvodu rozhovoru prohlásí, že jeho komunikace s novináři je tvůrčí, zamyslíme se, hlavou pokýváme a řekneme si: Má pravdu. A vrátíme se k opětování potutelně vítězoslavného úsměvu.

Když pan Ovčáček velmi uspokojeně prohlásí, že i on měl podíl na Zemanově vítězství a prezidentovi voliči svými hlasy podporovali i jeho, pokýváme hlavou a řekneme: Má pravdu. Poté se vrátíme k opětování potutelně vítězoslavného úsměvu. 

Pasáž, v níž prezidentův mluvčí vysvětluje rozdíl mezi prostými voliči Jiřího Drahoše a „pražskou kavárnou“ a obhajuje své tvrzení, že žádného ze Zemanových kandidátů neurážel, si pustit dvakrát. Nijak na ni nereagovat. Vrátit se k opětování potutelně vítězoslavného úsměvu.

Až se pan Ovčáček svěří s plánem dělat si „Ovčáčkovo fórum“, kam s ním budou chodit diskutovat neúspěšní kandidáti a k prezidentovi kritičtí novináři, povzdychneme si: Tam bych tak chtěl být. Zaposloucháme se do Ovčáčkovy intonace hodné neoficiálního viceprezidenta, pokýváme hlavou ještě jednou, řekneme: Jak jinak. Vrátíme se k  opětování potutelně vítězoslavného úsměvu.

Udržíme ho do konce pořadu, který si vzápětí pustíme ještě jednou, a pokusíme se dostat se do stavu oproštěného od všech myšlenek a citových hnutí, v němž se svět smrskne do jednoho potutelně vítězoslavného úsměvu, čímž bude dosaženo stavu ovčáčkovského zenu. V něm nějakou dobu setrvat, postupně a po malých dávkách, připouštět nějaké vlastní myšlenky a citové reakce na zhlédnuté, přesto ale udržet potutelný a vítězoslavný úsměv. Po několikadenním tréninku si dovolit krátký přístup na sociální sítě. Upřímně se divit tomu, proč jsou všichni tak vzrušení.