Už je to devadesát let, co rakouský spisovatel Stefan Zweig vydal slavnou knížku Léčení duchem, portréty tří osobností (Franze Antona Mesmera, Mary Baker-Eddy a Sigmunda Freuda), které šly na bolesti a neduhy těla a duše „jinak“. V době, kterou jsme právě – doufejme – prošli, se hodně lidí ptalo, jestli to není právě náš způsob života, který nás učinil najednou tváří v tvář novému druhu ohrožení tak zaskočenými a nepřipravenými. A poohlíželi se po tom, jestli by třeba nevedla ještě jiná cesta. O nich tedy mluvíme s psychoterapeutkou Danielou Vodáčkovou, bývalou filmovou kritičkou a nyní léčitelkou Alenou Prokopovou, autorem knih o „lesních samotářích“ Alešem Palánem, cvičitelem a mistrem jógy Václavem Krejčíkem a filmařem a duchovním hledačem Igorem Chaunem.

Myslíte, že „léčení duchem“ je teď aktuálnější než dřív?

Vodáčková: Jsem psychoterapeutka. Moje profese je léčit duši. To má dvě podoby. Jedna se týká krizových situací a práce s krizí a ta druhá se týká léčby, to znamená stavu, kdy krize sice odezní, ale v lidské duši zůstává něco, co potřebuje doléčit, posunout, zahojit… A právě tohle období je poznamenané krizí. A i když doufáme, že jsme ve fázi spíš jejího slábnutí nebo doznívání, myslím, že jen tak neskončí, spíš se bude protahovat. Právě v téhle době doléhají na spoustu lidí těžkosti, které v uplynulé době, když krize jela naplno, potlačovali nebo i vytěsňovali. A ty se teď načetly, dozrály, staly se evidentními. Mají nějaké symptomy, které se dají i nějak popsat slovníkem z psychopatologie. Ten mi ale není vlastní a já ho používám opatrně a jen tam, kde je to nutné.

Jinými slovy: psychoterapeuti budou mít v příštích měsících, možná letech plno práce… Vy jste, pane Chaune, někdy absolvoval psychoterapii?

Chaun: Klasickou ne. Ale mám-li mluvit o sobě, tak já jsem po FAMU, kam jsem se složitě dostával, dělal filmy, ale zároveň mě zajímalo duchovno, které mi nejdřív proniklo do dokumentů, takže byly první cesty do Indie, pak Nepál, Thajsko, a natočil jsem i dokument o dalajlamovi. Ale souběžně točil i díly České sody… Následovalo mých deset let buddhismu, meditace na nádech a výdech, chřípí nosu, vipásána, théraváda… Ale pořád to bylo nějak málo, měl jsem pocit, že kdybych to dělal dvě stě let, tak bych snad nějak pokročil. Pak mi kamarádka Věra nabídla, jestli nechci jet do brazilského pralesa na šamanský rituál Santo Daime, který je spojený s požitím ayahuasky, tak jsem se toho zúčastnil, tam se mi otevřely další prostory, které bych pojmenoval „mezery v matrixu“: já jsem je viděl od malička, vždycky jsem věděl, že je ještě něco, ale tam se mi to otevřelo dokořán, tam jsem viděl, že vše je jinak a vlastně naopak, že hlavní je duchovní svět, že to, čemu říkáme reálný svět, je jen jeho vytlačenina do hmoty. Tehdy jsem tím byl hodně zasažený, každému jsem to vyprávěl na potkání. Můj život se každopádně změnil, filmař ustoupil, založil jsem spolek Goscha, provozuju stejnojmenný videokanál s duchovní tematikou na YouTube. Teď jsme měli epizodu, že nám ho zablokovali, protože jsme údajně šířili zdravotní dezinterpretace, což byl samozřejmě nesmysl: byla to vyjádření odborníků, kteří mají na současnou covid „pandemii“ jiné názory než vládní odborníci. Ale fungujeme dál, po velkém tlaku tisíců lidí jsme byli zase zprovozněni. Buddhistický mnich Ashin Ottama nám říkal, že život je jako výstup na rozhlednu: obzor se nám pořád mění a na každém dalším schodu už staré neplatí… Nejdřív vidíme les, pak město, pak obzor hor, nakonec nebe. A tak je to i v životě. Ale vždy stojí za to mít otevřené oči.

Paní Prokopová, vaše cesta k duchovním věcem taky nevedla úplně přímo…

Prokopová: To je pravda, já jsem stejně jako Igor studovala FAMU, většinu života jsem byla filmová kritička a myslela jsme si, že to budu dělat do smrti… Naštěstí se to ukázalo jinak. Před devíti lety opustil rodinu manžel, já jsem se zhroutila, myslela jsem si, že život pro mě skončil. Byla to strašná krize a moc jsem nevěděla, jak dál. Naštěstí se uvolnilo místo pro nové věci, mimo jiné jsem pět let chodila na psychoanalýzu. Zpracovala jsem si ego, takže jsem zjistila, že si ho už nemusím vyztužovat tím, že budu psát filmové kritiky, naopak jsem zjistila, že mě to vlastně nebaví, že chci dělat něco jiného. Tak se mi do života vplížila kraniosakrální terapie, nejdřív jsem ji poznávala jako klient, pak jsem to i vystudovala a studuji dál na postgraduální úrovni, v současnosti mám terapeutickou praxi. Takže můžu říct, že ta skutečnost krize mi úžasně změnila svět a změnila mi ho k lepšímu. Dělám něco, co mě těší, a jsem šťastná. Odstěhovala jsem se z Prahy, užívám si venkova, nehodnotím filmy, nevnímám pojmy, vnímám lidi a přírodu. Krize je skvělá věc…

Třeba i covidová…

Prokopová: Ano, i covidová… Samozřejmě vím, jak to bylo a že je to šílené pro mnoho lidí, to vůbec nezpochybňuju. Ale krize je příležitost a často uspíší nebo podpoří nějaké rozhodnutí, které stojí za to udělat.

Pane Paláne, lidé, se kterými mluvíte ve svých knihách Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak odešli do přírody, stali se z nich samotáři. To bylo taky díky krizi?

Palán: Mí lidé neodcházejí na venkov, ale do lesů. Nacházejí útočiště v pralesích Šumavy nebo v lesích Bílých Karpat. Žijí v neuvěřitelných podmínkách, nemají elektriku, vodu, topení, znám jednoho, který žije v úle se včelami, znám člověka, který šest let žije na Vysočině v krechtu, to je takový sklep na brambory ve skále, dlouhý čtyři metry, široký na rozpažení, konstantní teplota devět stupňů. Znám lidi, kteří žijí úplně mimo systém, nejsou to bezdomovci, ale záměrně nemají zdravotní a sociální pojištění, nemají příjem… Já jsem si taky myslel, že ti lidé odcházejí kvůli nějaké krizi, že je to většinou útěk. Ale pak jsem pochopil, že asi ne, že to je spíš tak, že ta krize jde s nimi, jen se mění, stává se snesitelnější, může s ní člověk žít jak s nějakou partnerkou, hledá cestu k nějaké formě koexistence. Krize nezůstane ve městě, v hospodě, v drogách, ale jde s nimi, jen se s ní naučí žít. Víte, já jsem kromě o samotářích napsal taky nějaké knížky o hokeji… A tam je zajímavé, že velké množství branek padne těsně poté, co skončila přesilovka. Mužstvo se brání ve čtyřech, zvládne to, pak jsou v plném počtu – a v tu chvíli to padne. Člověk si tak nějak odfrkne, a pak se to může stát. Takže se bojím, abychom nedostali nějakou branku teď, kdy snad ta tvrdá fáze krize skončila.

Vy jste, pane Krejčíku, taky prošel nějakou krizí, než jste se stal jogínem?

Krejčík: Vlastně nevím… Já jsem se od mládí pohyboval v prostředí sportu, dělal jsem závodně atletiku, hrál jsem fotbal a hokej, pak jsem se přes aerobic a fitness dostal k józe. Té jsem se věnoval profesionálně, jako trenér a instruktor. Jenže přišla corona a s ní konec, prostě moje profese skončila, nedala se provozovat. Najednou jako když vám seberou hračky… Ale ty hračky, to bylo živobytí. Takže jsem byl z toho ze začátku dost vyřízený, takový stav up and down. Jednu dobu spíš dost down. Naštěstí mám v sobě snad nějaký mechanismus, který v okamžiku, kdy je to špatné, začne pracovat opačným směrem. Dřív jsem krize řešil odjezdy do Indie, utíkal jsem do cestování, protože jsem hodně pracoval, někdy velmi narychlo, prostě jsem zmizel do světa, ale pak mě začalo obtěžovat i to samo cestování. Až vlastně díky covidu jsem pochopil, že není nutné utíkat někam daleko, že stačí les třeba kousek za Prahou, kam jsem se v tu dobu stáhl. Mám chatu u Bytízu, na místě, kde byly uranové doly, takže tam všechno v noci svítí… Trávil jsem tam teď hodně času sám, jen se svým psem, zpovzdáli jsem sledoval, co se v Praze děje, ale snažil jsem se, aby to na mě příliš nedoléhalo, k čemuž mi také posloužilo to, co jsem se naučil za ta léta s jógou: tedy pohlížet na věci z odstupu, jako na nějaký film, který běží před vámi, vy ho sledujete, ale nejste v něm. Nebyla to už jen teorie, kterou jsem se naučil v Indii v nějaké škole, ale byla to praxe, kterou jsem uplatnil na sobě. Žil jsem jógu na uranu, už jsem ji nemusel ani cvičit, byl jsem jóga…

Ideál je jogín, který již nemusí cvičit jógu…

Krejčík: To máte jako se sportovcem, ten taky nemůže nikdy úplně přestat. Takže ráno vstanu, zacvičím si sestavu a tím to může skončit. Pak nějaký dech a meditaci, jinak mám celý den pro sebe, chodil jsem se psem na procházky, poslouchal ptáky, mluvil se stromy, nacházel jsem sebe. Teď se člověk bude pomalu vracet, také já začnu znovu fungovat jako trenér, ale vlastně už se do toho tak nehrnu, poznal jsem možnost, že to může být i jinak.

No ano, ten zápřah člověka, jenž musí stále fungovat jako v kole, bývá často neúnosný. Jiná věc je, že kdyby lidé začali odcházet hromadně ze systému, tak se asi zhroutí – otázka je, zda by to byla taková škoda. Ale to nevíme. Člověk je definován jako opice společenská, zoon politikon. Není podstatou samotář. A odchod taky může být něco egoistického: člověk, který odchází, někoho opouští. Naštěstí vždy odchází jen menšina lidí. Poustevníků bylo vždycky jen pár.

Palán: Menšina, která ale může být důležitá… Menšina vždycky signalizuje nejdřív nějakou změnu, nějakou jinou cestu. Já znám jednoho opravdového poustevníka, tedy ne že by jedl kobylky, ale jinak se vším všudy: bratr Anděl, františkán, žije ve své poustevně, jednou za měsíc se jede vyzpovídat, jinak je stále na modlitbách.

Vodáčková: Nebo poutnictví… Na to se také lidé vydávají ideálně sami, aby byli jen se sebou. Myslím, že to všechno provází potřeba ztišení: lidi potřebují být nějakou dobu sami, potřebují vypnout, probrat si věci vnitřně, být v dialogu sami se sebou nebo s nějakým přesahovým principem, třeba i s Bohem… Je velmi dobré a důležité to provést.

Krejčík: Pro mě byly ty měsíce covidové karantény restart. Hrozně důležitý restart. Já jsem všechny ty věci vnímal, sledoval jsem to, chtěl jsem být v obraze, ale pak toho bylo v jednu chvíli už moc. Bylo toho už tak moc, že jsem si uvědomil, že moje hlava jede s hlavou toho celku, že nevidí nic jiného. A to byla chvíle, kdy bylo nutno vypnout. Udělat ten restart.

Vodáčková: Líbí se mi, jak to vnímáte v těch fázích… Věci se opravdu dějí postupně.

Prokopová: Připomíná to fáze při přijetí smrtelné nemoci… Negace – agrese – smlouvání – deprese – smíření…

Krejčík: Mně umřela maminka, když jí bylo padesát tři let, tedy mladá. Šla si lehnout, ráno nevstala, vlastně díky Bohu za krásnou smrt… Mně hrozně pomohla meditace v přírodě. To byla a je úžasná věc, která vám pomůže být. Být jen v okamžiku, pouštět emoce, pouštět je pryč, cítit, jak odcházejí.

Palán: Říkáte, jak vám pomohla příroda. Vůbec o tom nepochybuju. Ale já mám i díky těm setkáním se samotáři zkušenost, že příroda není jen nějaký pomocník, to je taky hodně tvrdý soupeř. Když jsem na Šumavě ve výšce tisíc metrů, tak je to pěkně ostrý protivník. S výjimkou dvou tří měsíců se v ní vlastně nedá moc vydržet. Ale ona vede ke zpevnění. Ke zpevnění a ke ztišení. V přírodě se nezabýváte zbytečnostmi. A to duchovno přichází právě v tu chvíli. Co znám ty lidi, tak naprostá většina z nich je, dalo by se říct, ve styku s duchovnem, s nějakou podobou spirituality. A hrozně rádi si o tom vyprávějí. To je vlastně zajímá nejvíc. O samotě k tomu dojdou nejblíž.

Když je člověk v lese bez elektřiny, tak se vidiny za chvíli dostaví… Bludičky, hejkalové, rusalky.

Chaun: Otázka je, jestli oni nejsou reální a to my je s tou elektřinou nevidíme.

Vodáčková: Jestli mohu k těm fázím… Tak já jsem na začátku byla strašně zvědavá na všechno, co se kolem toho šustlo. Přitom jsem se stáhla na chalupu, abych byla chráněná a nenakazila se. Pak jsem kolem Vánoc onemocněla, teprve pak ten nápor přišel. Do toho mi umřel táta. Neumřel na covid, ale umřel v covidové době, což tu věc mimořádně ztížilo. Tohle se dělo v docela rychlém sledu. Já jsem odjela znovu na chalupu, kde jsem truchlila po tátovi, a tam se začaly dít věci: třeba se sama od sebe zapínala a vypínala televize… Kolísalo napětí, padaly věci. Do toho jsem měla strašný nápor klientů, mluvili jsme spolu on-line, končila jsem pozdě večer. Bylo to strašně vyčerpávající. A když se otáčím zpětně, žasnu, co se to všechno přihodilo, co to bylo za zvláštní čas.

Prokopová: Mě taky zpočátku to všechno moc zajímalo, všechno jsem to studovala, dokonale se chtěla informovat. Pak se to změnilo. Jako by vám to začínalo být trochu jedno. Člověk začíná připouštět, že to všechno může být třeba i jinak a že není v jeho možnostech to prohlédnout. Teď jsem ve stavu, že vím, že to může být jakkoli, a už tomu nedávám tolik pozornosti. Pro spoustu lidí, co za mnou chodí, je tahle nejistota velmi nepříjemná, někdy i zničující. Neumějí žít s nejistotou, se skutečností, že nevědí, co je pravda. Nevěří sobě, svému úsudku a nevěří ani svému tělu, které je tím oslabené, takže se na ně může vrhnout spousta nemocí, pro které jsou snadnou kořistí.

Chaun: Já bych tam viděl tři fáze. První byla, že jsem se úplně hypochondricky bál. A nejvíc jsem se bál, že umřu udušením. Úplně plasticky jsem si představoval, že někde ležím a že se dusím. Poprvé v životě jsem zažil panickou ataku, ale opravdu. Mám pro to takové vysvětlení: v duchovní nebo magické oblasti se mluví o takzvaném egregoru, když to zjednoduším, to je nějaký energetický souhrn kolektivního nevědomí, ale třeba také nemoci, a já mám pocit, že jsem se na ten egregor strachu napojil. Byl jsem minulý duben na jednom setkání v jižních Čechách, pak jsem šel na parkoviště a najednou jsem tam začal reálně končit… Ztuhly mi nohy, ztuhlo mi břicho, k autu už jsem nedošel, musel jsem se opřít o strom a požádat lidi, aby mi zavolali sanitku, jen jsem jim říkal, že nejsem opilý. Sanitka přijela, odvezli mě do nemocnice, tam jsem byl tři hodiny na kapačkách, nic mi nenašli, jen jsem byl úplně vyřízený. To bylo loni v dubnu. Covidem jsem neonemocněl, ale musím říct, že ve mně nějaká stopa toho strachu zůstala, a když slyším o covidu, tak se mi to lehce vrací a cítím v sobě ten záchvěv paniky. To byla první etapa. Po nějaké době přišla změna, vyhrála ve mně věta, kterou mi říkala maminka: Hlavně se z toho, Gorečku, neposírej… Tak jsem si řekl, že v nejhorším umřu a odlítnu někam do jiné dimenze. Co horšího se může stát? Ale už před loňským létem přišla třetí fáze a v té jsme doteď. Že pokud mám smysluplnou práci a můžu lidem dávat nějaké pozitivní poselství, tak i v téhle době to mám dělat. A zkrotit svůj strach Poznáním. A taky jsem pochopil, že ono to je celé zároveň nějaká divná a falešná covid hra systému s lidmi. Takže myslím, že mě to přivedlo zase k nějakému pravdivějšímu vztahu k realitě a vlastně i k sobě.

Krejčík: Já jsem se zpočátku bál především, že mě to zničí existenčně. Že nebudu moci dělat, čím se živím. Jako za komunismu, že vám vezmou živnost. To byl hlavní zdroj toho naštvání a frustrace. Člověk se léta snaží, buduje firmu a kariéru, a pak všechno přijde vniveč. Teď se budeme rozjíždět zase z bodu nula. Ale musíme začít… Jak jste mluvila o tom umírání za covidu, tak my jsme to zažili s maminkou mého přítele, ta umírala v létě, věděli jsme, že je to terminální stadium, že to přijde za tři týdny, možná za měsíc, ale byli jsme pořád spolu, s ní, bylo to smutné, ale svým způsobem krásné, protože jsme se semkli a byli spolu. Říkali jsme si pak díky Bohu, že jsme se jí mohli naplno věnovat. Že vlastně nám to paradoxně ta doba vypnutí usnadnila. Bylo to, jak to asi má být. Bylo to krásné, ač to byla smrt.

Prokopová: To je zvláštní, jak jsme se tady sešli. Protože mně maminka umřela před měsícem, taky ne na covid. Měla jsem čas se jí věnovat, stmelilo to rodinu a já jsem vlastně moc ráda, že jsem díky svému výcviku byla celkem připravena a umožnila jí zemřít doma, jak si přála. Poslední den jsem byla nepřetržitě u ní a s ní, držela jsem ji v kraniosakrálním poli…

A prosím, co to je kraniosakrální? Posvátná lebka?

Prokopová: Tak cranium je lebka, sacrum je kost křížová… Je to forma terapie, která je založená na prapůvodní metodě léčení dotekem. Spočívá v nacítění na systém člověka. Nejvíc mě na tom baví, že já vlastně nic nedělám, já jen otvírám prostor, aby se ten systém uspořádal jinak, ideálně lépe. Nemám žádný vlastní záměr, protože nemůžu vědět, co konkrétně ten systém potřebuje. A racionálně to neví ani můj klient. Ale ten systém to ví. To lidi sami na sobě udělají obrovskou práci. S mou pomocí.

Palán: Když mluvíme o tom tématu. Já si nedávno koupil nový mobil, po deseti letech. A nešlo to jinak než ručně si ze staré Nokie přeťukat čísla do toho smartphonu. A to byla probírka mrtvými. Jen během posledního roku z toho seznamu zemřelo deset lidí, z toho devět na covid. Byli to lidi, které jsem dobře znal. Když jsem pak váhal, jestli tam Pepu dát, nebo ne, byl to zvláštní pocit. Tátu, který zemřel před lety, jsem tam dal. Ale pokud mám mluvit o tom, jak jsem reagoval na covid, tak ano, nejdřív jsem měl strach, zprvu docela velký, ale pak jsem začal pracovat, udělal jsem dvě knížky, jednu jako charitativní projekt, druhá byl knižní rozhovor s profesorem Konvalinkou, z čehož plyne, že jsem příznivec vakcinace. Pak jsem odjel na chatu, takže jsem to řešil prací a útěkem, tedy klasicky.

Vodáčková: To není útěk, to je vzdálení se.

Prokopová: Vzdálení se, aby se k něčemu jinému přiblížil. Aby něco našel.

Palán: Útěk není špatné řešení. Někdy je to ta nejlepší možnost.

Krejčík: Když byl covid na začátku a zavřely se fitness a studia, takže nebylo možné se setkávat, tak jsem se rozhodl, že budu dělat na sociální síti takové jógové lekce, nádech, výdech, základní věci, říkal jsem tomu jógové večerníčky. Nejdřív to se mnou dělaly desítky lidí, pak stovky, nakonec tisíce. Bylo to samozřejmě zdarma. Pak jsem s tím skončil, protože jsem sám cítil, že se to na mě hrne, a potřeboval jsem vypnout, jak jsem o tom mluvil. Ale ještě předtím jsem na těch lidech poznal, jaký mají strach, jak jsou vyděšeni. A bylo to taky tím, že jim nikdo neřekl nic povzbudivého, že je nikdo nepodpořil, neřekl jim, že to zvládnou. A oni sami se chovali zmateně a často nesrozumitelně. Pořád se na člověka hrnuly zprávy, kolik přibylo mrtvých, ale jen málokdo byl schopen lidi uklidnit.

Prokopová: V tomhle sehrála média hroznou úlohu. Donekonečna udržovala na vysoké úrovni stav strachu.

Krejčík: A představte si, včera se mi stalo, že jsme otevřeli studio a přišly tam tři paní, které dřív chodily, ale se bály vstoupit dovnitř, jestli tam prý není covid… Měly panický strach z toho, že to číhá za každými dveřmi. Toho se společnost jen tak nezbaví.

A co proti takovému strachu doporučujete?

Krejčík: Já můžu mluvit jenom za sebe, za cvičitele jógy. Já bych se rozdýchal. To funguje. Nádech, výdech… To je stará metoda.

Pane Chaune, jak to děláte vy?

Chaun: No, já bych chtěl poděkovat za skvělé setkání. Zase se mi potvrzuje, jak je důležité se potkávat a spolu mluvit. Sedí zde zdánlivě šest odlišných lidí, přitom podle východní nebo mystické nauky si stále Bůh povídá s Bohem, jen se rozdělil do šesti různých iluzí. A my tu diskutujeme a On se tím baví. No, není to krása?