Před zraky zdejšího publika v posledních dnech defilovali vysocí představitelé státu s podobným poselstvím – apely na odpovědné chování a důvěru, ne nutně v ně osobně, ale v to, že jejich vzkaz je míněn vážně a je reakcí na reálnou hrozbu: tohle nám, prosíme, věřte, jinak to s námi může špatně dopadnout. Apelovat na důvěru v situaci šířící se nákazy je věc srozumitelná a asi i nutná, společnost obecně potřebuje důvěru, aby mohla fungovat, zvlášť silně pak v časech krize, kdy se situace vymkne normálu.

Výzvy k důvěře mohou ale v současném Česku působit paradoxně. Jeho nejvyšší političtí představitelé prezident Miloš Zeman a předseda vlády Andrej Babiš na vrchol vystoupali díky šíření nedůvěry. Mezi okřídlené premiérovy výrok patří ono všeci kradnú – to není zrovna manifest důvěry. Slova, která jsou často připomínána v legraci, nějakým způsobem ale vyjadřují přitažlivost Andreje Babiše, na veřejnosti často zakaboněného a dotčeného, stěžujícího si na nejrůznější ústrky – osamělý bojovník permanentně sužovaný nedůvěryhodnými existencemi. Často a právem se mu vyčítá ideová prázdnota; jeho emocionální poselství je ale dlouhodobě konzistentní. Nevěřte jim (nakonec i praxe finančních úřadů po jeho nástupu byla, řekněme, institucionálním vyjádřením nedůvěry). A velká část voličů na to slyší, třeba i proto, že premiér v tom ohledu mluví za ně. Podobně i prezident Zeman vybudoval svou značku pomocí opakovaného vyjadřování nedůvěry, nebo spíš pohrdání vůči lidem, kteří stojí mimo okruh jeho stoupenců líčí je jako intelektuálně nedostatečné, zákeřné, třeba i nebezpečné, nízké. A samozřejmě, když někdo apeluje na důvěru, nastoluje nutně i otázku vlastní důvěryhodnosti. Premiérovy široce citované a vskutku ne zrovna přesvědčivé argumentační výkruty a reflexivní vyhýbání se přijetí jakékoli míry osobní odpovědnosti za vysokou míru uvolnění restrikcí přes prázdniny („My jsme zkrátka rozhodovali a v březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo, sice byl to ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase a ti, kteří měli přijít, nepřišli. Takže to je podle mě v této fázi zbytečná debata.“) v tomhle kontextu představují úspěšnou sebesabotáž. Těžko se dovolávat důvěry a zároveň zoufale mlžit, vystupovat se zjevnou nedůvěryhodností. V časech, v nichž je potřeba, aby se společnost z nějakých důvodů semkla, ale nejde jenom o důvěru ke státu a jeho institucím, politické reprezentaci, důvěru v lékaře a experty, v média. Jde taky o důvěru mezi lidmi navzájem.

Od důvěry ke skepsi

Volat po důvěře na podzim roku 2020 je těžká věc – nejenom v Česku. I v dalších zemích Západu bylo jarní vzepětí snahy společně překonat pandemii, doprovázené i vzrůstem důvěry ve stát a jeho představitele, vystřídáno prohlubující se skepsí. Může to být projev obvyklého rozfázování společenské reakce na katastrofální událost, v níž heroickou fázi střídá deziluze, která se ovšem v případě pandemie nemoci covid-19 časově kryje s příchodem její druhé vlny. Může to souviset i se specifickou podobou způsobu, jakým se pandemii čelí. Hodně lidí s nostalgií vzpomíná na velké povodně v roce 2002, na to, jak vzdor vůči sdílenému nebezpečí lidi spojoval: nosili spolu pytle s pískem, jeden druhému pomáhali. Pandemie však utužování společenských vazeb moc nepřeje. Lidi nepostrkuje blíž k sobě, ale vzdaluje je a uzavírá do izolace (snad s výjimkou skupin, které se po nástupu nákazy pustily do pomáhání druhým – třeba šitím roušek). Život člověka v izolaci může být v něčem klaustrofobický. Do stísňujícího bytu, v němž může propukat ponorková nemoc, „prší“ přes internet rozporuplné zprávy a silné názory na to či ono, člověk, který je od světa prakticky odříznutý, jim pak věnuje nepřiměřeně mnoho času. A navíc. Druzí lidé – především ti neznámí – v době epidemie představují hrozbu, je potřeba se od nich držet dál, nedotýkat se jich, mohou být nositeli neviditelné nákazy. V době první vlny se také objevovaly zprávy o tom, že nakažení, jejichž jména se dostala na veřejnost, byli terčem internetové šikany.

O krizi důvěry v různých zemích Západu se mluví už několik let. V Evropě existuje vysoká míra důvěry ve skandinávských zemích, směrem na jih se snižuje. Velký nárůst nedůvěry ve společnosti způsobila ekonomická krize v roce 2008, která je vnímána jako dílo nezodpovědných a hamižných ekonomických elit, které do ní lidi dole zavlekly a pak na ně hodily nutnost nést její následky. Růst nedůvěry akcelerují sociální sítě, mnohé společnosti soudobého Západu jsou ostře rozdělené (česká je na tom podobně), nemluví se už jen o krizi důvěry, ale o krizi epistemické – tedy o tom, že společnost ztratila pojem jaksi obecné reality a rozpadá se na části, z nichž každá žije ve „svých“ faktech a fikcích a lidi, kteří tu její verzi reality nesdílejí, vnímá nepřátelsky. Na demonstranci proti restriktivním opatřením koncem září v Praze publikum nadšeně aplaudovalo tvrzení Kdo nosí hadr přes papulu, je zrádce. Člověk, který tomu věří, musí mít na ulici pocit, že se pohybuje ve společnosti zrádců, a jako na takového je pohlíženo i na něj z té druhé strany: nezodpovědné a nezralé individuum, schopné ohrožovat životy ostatních.

Český náskok

Svět (aspoň ten západní) se stává nedůvěřivějším, Česko v tomhle ohledu může mít náskok – přinesla-li artikulace pocitu nedůvěry Andreji Babišovi politickou dominanci, musela ta nedůvěra být rozšířená už před jeho nástupem. Má tradici české skepse, která je také nedůvěřivá. Starší lidé vyrůstali v režimu, v němž nedůvěra byla imperativem – dávej si pozor na to, co říkáš před cizími lidmi, mohlo by ti to způsobit problémy. Nedůvěru mezi příslušníky porevolučních generací mohly posílit či udržovat známé faktory: korupce v politice a dalších sférách a vnímaná nedostatečná schopnost ji postihnout, rozpor mezi rétorikou a realitou, existence velké skupiny lidí, kteří si připadají opomíjení – ekonomické elity je odírají a ty kulturní jimi pohrdají. I v česku v nějaké formě probíhá kulturní válka (jakkoli rozdělení táborů v ní se odehrává podle jinak narýsované fronty než třeba ve Spojených státech), v níž proti sobě stojí – velmi zobecňujícím způsobem řečeno – velkoměstské elity a „konzervativní“ venkov (tuzemská varianta konzervativismu je dost specifická, také kvůli absenci nějakých sdílených tradic). Podobně jako jinde tohle rozdělení může erodovat důvěru ve společnosti a třeba i eskalovat dál. Česká situace z toho hlediska není nijak unikátní. Může se ale zdát, že je zdejší společnost vůči destruktivnímu vlivu nedůvěry méně odolná. Není to společnost „klanová“, v níž by dysfunkčnost státu v nějaké míře kompenzovala hustá síť rodinných vazeb, která by vytvářela nějakou jinou formu zakotvení jednotlivce. Ani se nezdá, že by ta často vyzdvihovaná zdejší skepse nějak zvyšovala odolnost české společnosti vůči iracionálním představám, nejrůznějším „úletům“ – dnes třeba ezoterickým. Nakonec i tomu komunismu se v téhle zemi ve srovnání s jinými dařilo docela dobře, nebylo nutné ho sem importovat, implantovat. Zázemí tu měl silné. Ta skepse se – přinejmenším ve svém lidovém podání – neprojevuje nějakým zvýšeným intelektuálním úsilím, snahou ověřovat si informace, aplikovat na ně nějakou logiku, jako spíš paušální nedůvěrou: všichni kecají, podobně jako „všeci kradnú“, nakonec jde každému jenom o peníze a tak dále a tak podobně. Podobně jako česká tolerance může mít i tuzemský skepticismus docela blízko k lhostejnosti.

Vysoká míra důvěry ve společnosti přináší mnohé benefity – lidé v ní jsou ekonomicky úspěšnější, se svými životy spokojenější. Komunita rozpadlá na izolované jedince, zdavovělá způsobem, o němž už před válkou psal Ortega y Gasset, je také náchylnější podlehnout davovým vášním a impulzům a obtížněji vzdoruje krizovým situacím. Slovo důvěřivec může znít jako synonymum hlupáka, apriorní nedůvěřivost se ale nezdá být úspěšnou životní strategií. Nedůvěra ale také musí lidem cosi přinášet, jinak by na ní třeba tolik nelpěli. Jistým povrchním způsobem je uklidňující, člověka, který ji přijme, zbaví břemene nároků žiju-li ve světě plném nedůvěryhodných lidí, je v pořádku se tomu přizpůsobit, nevidět v těch, kdo jsou mi z různých důvodů předkládáni jako vzory, někoho víc, někoho lepšího, inspiraci třeba. Určitě se jenom tak tvářili, jejich motivace byla bůhvíjaká a vskrytu dělali bůhvíco. Pro člověka, který si zakládá na nedůvěře, je snadnější vytvořit si nějakou svoji verzi reality, protože korekce ze strany druhých je pro něj z principu nepřijatelná. Zvesela tak napomáhá při prohlubování epistemické krize. V důvěřivosti vidí dětinskou iluzi, zatímco nedůvěra posiluje jeho vlastní iluze. Může to tak fungovat docela dlouho a docela spolehlivě. Dokud se realita venku nějak důrazně nepřipomene.

Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky