Tato poznámka vzniká ještě před skončením v pořadí čtvrtého vyjednávacího dne/noci/rána evropského summitu. Summit byl, jak známo, koncipován coby odpověď EU na krizi způsobenou vládami, poté co se letos v březnu rozhodly vypnout své ekonomiky uprostřed obav z koronaviru.

Evropská komise po předběžné rámcové dohodě Emmanuela Macrona s Angelou Merkelovou předestřela v květnu plán obnovy. Plán tak ambiciozní, že zastiňuje všechno, čeho sjednocovatelé EU dosáhli od Maastrichtu, tedy dohody o společné měně.

EU vládám členských zemí nabídne respektive vnutí granty a půjčky na hospodářské oživení. Kvůli splácení zavede společný dluhopis, takže ano, čeští důchodci skutečně budou ručit za dluhy podstoupené italskou vládou ve prospěch jejich italských movitějších vrstevníků.

Je to pobídka k zadlužování na úkor příštích generací, po jaké se politické souboje na domácí scéně mezi rozpočtovými škrty a přerozdělovači posledních třiceti let zdají dětskou hrou – s výjimkou letošního zvýšení deficitu na půl bilionu korun.

Předsedkyně komise Ursula von der Leyenová to, že dluh jde na úkor vnuků generace dnešních politiků, přímo přiznává – a ještě tím ospravedlňuje to, že investice mají jít většinově do zeleného projektu uhlíkové ekonomiky (ve prospěch generace Greta).

Radikálnost tohoto návrhu jako kdyby jedněm vyrazila dech (ta část opozice napříč Evropou, která vytrvale vzdoruje hlubší evropské integraci a občas zaznamená dílčí úspěch, se v podstatě nestačila proti návrhu komise sešikovat), jiné vedla k masovému papouškování. Pojďme si to předvést na zpravodajství agentur ze včerejšího dne, v nichž se zračil momentální pat, výsledek toho, že po tři dny holandský premiér Mark Rutte a v menší míře jeho kolegové z Rakouska, Dánska a Švédska vydrželi klást odpor.

Agentury citovaly maďarského premiéra Viktora Orbána, že Rutte může za „celý ten chaos.“ Italský premiér Guiseppe Conti taktéž k Ruttemu: „Možná jste několik dní hrdinou ve vaší vlasti, ale po několika týdnech budete před všemi evropskými občany odpovědný za blokování adekvátní a účinné evropské reakce.“ Ze španělské delegace zazněl dokonce termín „vyděrači“.

To všechno je strašidelně mimo realitu. Vyděrači bývají normálně ti, kdo z někoho jiného pod nátlakem chtějí dostat jeho peníze nebo službu, nikoliv ten, kdo se tomu tlaku odmítá podvolit. Za druhé žádná „adekvátní a účinná“ evropská pomoc zaškrceným ekonomikám v řádu týdnů se nechystá. Projekty mají nabíhat až od příštího roku, navíc to nejsou účinné investice, ale většinou investice do bezuhlíkové ekonomiky, která slibuje obří investiční plýtvání. Je to klasická ukázka, jak si draze koupit problém, který jsme předtím neměli.

Rutteho požadavek, aby se o grantech a půjčkách členským státům aspoň rozhodovalo jednomyslně, zbytek odmítá – píše dobře informovaný server Politico.eu – coby právně neschůdný. Kupodivu nikde nezazní argument, který v rozhovoru pro Echo a mnohokrát předtím na domácí německé půdě formuluje profesor Markus Kerber, autor úspěšné ústavní stížnosti na Evropskou centrální banku: „Teď přichází 750 miliard eur ve fondu obnovy. (...) Kvůli těmto sumám se budou vypisovat velké půjčky. Je to naprosto ilegální. EU nemá žádnou pravomoc si půjčovat.“

Místo dospělé diskuse v celém reportování o summitu převážila manická potřeba dovést už jednání ke konci, ušetřit účastníkům další diskomfort, nenapínat už tak přetížené nervy Merkelové a Macrona. Společným úkolem se stalo zlomit holandsko-rakouský odpor. Zbývá otázka: Jak to, že Andrej Babiš, který nám tady dával najevo, že on by tuto nevýhodnou smlouvu sám nenavrhoval a že si ji nepřeje, nepřispěchal Ruttemu na pomoc?

Odpověď se hledá těžko i v jiných případech, u státníků, kteří předtím doma také dávali najevo odtažitý postoj k návrhu. Jim kromě nepříjemných pohledů na summitu osobně nic nehrozí. Babiš byl na summitu mezi nimi jediný, kdo vinou svého dotačního apetitu a aféry s Čapím hnízdem může mít oprávněně pocit, že na tom, jak bude v Bruselu zapsaný, osobně závisí. To je česká specialita na tomto přízračném summitu.