Návštěva amerického prezidenta Joea Bidena v Polsku je potvrzením vzrůstajícího významu našeho severního souseda. Z Polska se stává regionální velmoc a klíčový americký spojenec v nové studené válce. Není tak divu, že si ve Varšavě čelní američtí představitelé podávají dveře. Na začátku března tam zavítal ministr zahraničí Anthony Blinken, v půlce měsíce viceprezidentka Kamala Harrisová a nyní i Joe Biden.

Při této příležitosti přednesl řeč, kterou zakončil efektním prohlášením na adresu Putina. „Proboha, tento muž nemůže zůstat u moci,“ zvolal. Po krátkém vzrušení, že Spojené státy ohlásily odstavení Putina od moci jako svůj oficiální cíl, Bílý dům závěr řeči v podstatě dementoval. Biden prý měl na mysli Putinovo zasahování v zahraničí, nikoli jeho pozici v Kremlu. Blinken potvrdil, že USA nemají plány na změnu režimu v Moskvě. Americká velvyslankyně při NATO Julianne Smithová uvedla, že USA „nemají za cíl své politiky změnu režimu v Rusku. Tečka“. Bílý dům potvrdil, že inkriminovaná věta nebyla v původním textu projevu.

Mezi americkými komentátory se rozpoutala válka na několika frontách. V jedné rovině se vedla kolem staré otázky, nakolik je Biden způsobilý vykonávat prezidentský úřad. Není to poprvé, kdy Biden něco mezi řečí plácl, aby pár hodin nato jeho tým musel jeho vyjádření uvádět na pravou míru. Jen během jeho evropského turné šlo o tvrzení, že pokud Putin použije chemické zbraně, tak Amerika „odpoví stejnou měrou“. Při návštěvě vojáků 82. výsadkové divize, momentálně rozmístěných v Polsku v rámci posilování východního křídla NATO, se zase zdálo, že naznačuje americké vojenské zapojení do ukrajinské války, dokonce že tam Američané již bojují. „Uvidíte, proč jste zde, někteří z vás tam už byli,“ řekl parašutistům. Biden byl vždy znám svými přeřeknutími. Jeho pozorovatelé se hádají, jestli jde o známku nastupující senility, nebo je počet podivných prohlášení ještě v normě. K tomu se váže otázka, kdo vlastně řídí politiku Bílého domu, pokud na prezidentova prohlášení není spolehnutí.

V druhé rovině se vede diskuse, jestli věta „tento muž nemůže zůstat u moci“ je geniální tah, nebo nebezpečný hazard. Část komentátorů připomíná slavnou repliku Ronalda Reagana „pane Gorbačove, strhněte tuto zeď“. Biden se prý mohl zapsat do historie podobně silným prohlášením. Mnoho lidí opatrná americká politika ohledně Ukrajiny silně frustruje. Rádi by viděli větší zapojení. Výzva k odstranění Putina je tak pro ně vítanou eskalací, byť slovní.

Jejich oponenti tvrdí, že jakákoli eskalace, i ta slovní, je velmi nebezpečná. V Kremlu sedí paranoidní šílenec s prstem na atomovém tlačítku. Cokoli, co přibližuje zmáčknutí tohoto čudlíku, je nepřípustné. Navíc vydávat silné prohlášení bez jakéhokoli plánu, jak je naplnit, je kontraproduktivní. Amerika tím ztrácí na důvěryhodnosti.

Zde se ale Bidenovi kritici mohou mýlit. Existuje čím dál víc náznaků, že změna režimu v Moskvě je cílem Západu. Biden možná ve Varšavě pouze prořekl, co se šušká po chodbách Washingtonu a Whitehallu.

Pro agenturu Bloomberg o tom sepsal obsáhlý komentář historik Niall Ferguson. Podle něho americkým cílem na Ukrajině je zatáhnout Rusko do krvavého konfliktu, jenž v důsledku povede ke zhroucení režimu. Precedentem má být sovětská invaze do Afghánistánu, ke které se na počet obětí ruský debakl na Ukrajině již přibližuje. O počtu ruských padlých se vedou zuřivé diskuse, ale po měsíci války se nejspíš pohybují okolo deseti tisíc. Za deset let války v Afghánistánu Sověti přišli o 15 tisíc mužů. Ferguson cituje reportéra New York Times Davida Sangera, podle kterého Bidenova administrativa chce pomoci Ukrajině „zatáhnout Rusko do bažiny“. Ferguson dále své závěry podporuje vlastními zdroji. Jeden z vysoce postavených členů administrativy mu prý řekl, že „jediným cílem je konec Putinova režimu. Do té doby bude [Rusko] po celou dobu Putinova setrvání státem-vyvrhelem, který nikdy nebude přijat zpět do společenství národů“. Britská pozice je podobná. „Možností číslo 1 pro Velkou Británii je prodloužení konfliktu a tím vykrvácení Putina,“ píše Ferguson.

Cílem však není pouze Putinův konec, ale také varování Číně. Má demonstrovat sílu západních sankcí a jednotu Západu. Je to pro Peking také příležitost dobře rozmyslet případnou invazi na Tchaj-wan.

Sám Ferguson je k této strategii skeptický. Přes nepochybné problémy ruské armády se domnívá, že její převaha je zdrcující. Pád Mariupolu uvolní ruské jednotky tam vázané a Rusko zahájí operaci s cílem obklíčit Ukrajince na Donbase, kde je velká část jejich armády. Případné zapojení Běloruska může zvrátit situaci u Kyjeva. Čím déle válka potrvá, tím je větší šance na konečné ruské vítězství, a tedy i posílení Putinova režimu.

V tom Fergusonovi odporuje další známý myslitel – Francis Fukuyama. Ten naopak předpovídá naprosté ukrajinské vítězství. Logistické problémy a upadající ruská morálka prý povedou k zhroucení bojeschopnosti ruské armády. Kolaps bude neočekávaný, ale kompletní. Výsledkem bude naopak posílení Západu a liberální demokracie. Putinův pád pak bude nevyhnutelný.

Pokud konec Vladimira Putina není oficiálním cílem západní politiky, je určitě minimálně zbožným přáním vrcholných západních představitelů.

Kolem debat ohledně Bidenovy řečnické improvizace však úplně zaniklo hodnocení zbytku zhruba hodinového projevu. Byl docela dobrý, i když nijak přelomový. Přece jenom jedna zásadní politická změna se v něm skrývala. Když Bidenova administrativa nastupovala, signalizovala, že pozitivní přístup k Polsku, jak ho praktikoval Trump, bude nutné revidovat. „Vidíte, co se děje všude, od Běloruska přes Polsko k Maďarsku, nástup totalitních režimů ve světě,“ prohlásil Biden během volební kampaně. Ve varšavském projevu však na Polsko pěl samé chvály. Jasně ho zařadil po bok států podporujících demokracii a svobodu. Biden tak seznal, že bez Polska se v zahraniční politice neobejde.