E. O. Wilson, vědec zabývající se evolucí, zemřel po dlouhém a vědecky plodném životě dne 26. prosince 2021 ve věku 92 let. Netrvalo moc dlouho a časopis Scientific American, kdysi publikace značně vysoké úrovně, ale poslední dobou poněkud obsahově upadající, uveřejnil úvodník obviňující Wilsona a další vědce z oboru genetiky, že postavili svoji práci na „rasistických myšlenkách“ a jejich dědictví je „problematické“.

Mimo jiné tento úvodník kritizuje Wilsona za to, že společnost mravenců popisoval jako „kolonii“, což je dnes očividně tabuizované slovo i v říši bezobratlých; také se v něm – hned vedle mravenců – mluví o Černoších a Černošskosti (s velkým písmenem) jako utlačovaných skupinách, ačkoliv Wilson nikdy žádné protičernošské sentimenty nešířil a současníci jej popisují jako mimořádně laskavého profesora, který rozhodně odmítal jakoukoliv formu rasismu. Autorka článku zařadila do seznamu obchodníků s rasistickými idejemi dokonce i Johanna Gregora Mendela, kněze, který tiše experimentoval s hráškem a jinými rostlinami a k lidské dědičnosti, natožpak v kontextu rasovém, se vůbec nevyjadřoval. Patrně lze tedy být rasistický i vůči hrášku.

Podpásový útok na člověka, který právě zemřel, a nemůže se tedy už bránit, by se dal čekat spíš na Twitteru. To, že se k němu snížil známý časopis a že jeho šéfeditorka Laura Helmuthová označila tento úvodník za „pronikavý“ („insightful“), je znamením, že snaha o sešněrování vědy do primitivního ideologického krunýře ideologie „woke“, podle kterého se celý svět dá zaškatulkovat do kategorií „vykořisťovatelů“ a „utlačovaných“ a rozdílné výsledky různých skupin jsou důsledkem rasismu a sexismu, se úspěšně šíří ze sociálních sítí do publikačního mainstreamu.

Biologie je přitom obzvlášť „na ráně“, protože není úplně slučitelná s představou, že skoro všechno v našich životech je „sociální konstrukt“, který se dá dle libosti přetvářet či rozbíjet. Dřívější představy, že existuje „gen pro inteligenci“ či „gen pro krásu“, se sice ukázaly být neúměrně jednoduché, tak to opravdu není. Ale zkoumání takzvané polygenní dědičnosti ukazuje, že spoustu vlastností máme – bohužel či bohudík – opravdu zapsaných ve své genetické informaci a nedokážeme je svojí vůlí ovlivňovat do té míry, do jaké bychom si je ovlivňovat přáli. To je ovšem pro sociálního inženýra, jehož cílem je předělávat společnost ke svému obrazu, něco jako vyhlášení války. Ještě by se snad dokázal smířit s myšlenkou, že existuje dědičný sklon k některým druhům rakoviny, ale cokoliv, co se děje „od krku nahoru“, musí být důsledkem sociálních jevů; tam geny prostě sahat nesmějí. Proto se teď asi stal terčem hněvu a pohrdání právě Wilson, autor konceptu zvaného „sociobiologie“, podle kterého určitá část chování lidí i zvířat může být dědičně podmíněná.

Samozřejmě není žádoucí redukovat složitost člověka jen na hromádku genů nebo se vracet ke starým, nedobrým časům, kdy se rasistická politika povrchně zdůvodňovala poznatky vědy. Ale pokud podlehneme fundamentálně protivědeckému zaměření „woke“ aktivistů, kteří považují zkoumání dědičných rozdílů mezi lidmi za nebezpečné, ztratíme tím zároveň příležitost s těmi rozdíly něco dělat.

To, že je něco dáno přírodou, totiž ještě neznamená, že je to neřešitelné. Minimálně od chvíle, kdy si první čtenář kdesi ve středověké severní Itálii nasadil čerstvě vynalezené brýle a uviděl znovu ostré řádky písma, které mu přirozeně stárnoucí oči už odepřely rozeznávat, víme, že nevlídnost přírody se dá nějak kompenzovat. Jednoho dne třeba půjde kompenzovat nebo snad i přímo léčit i jiné lidské nedostatky – dyslexií počínaje a předčasnou demencí konče.

K tomu ale nejdříve musíme vědět, jaké skutečné podstaty ty nedostatky vlastně jsou. A to znamená zkoumat a bádat, bez ohledu na pokřik politicky angažovaných jedinců, kteří mají hrůzu z toho, že by nové poznatky vědy mohly zpochybnit posvátnou platnost jejich dogmat.