To, zda je Volodymyr Zelenskyj ještě naživu, dnes sledují stamiliony lidí. Jak se ocitl v této roli muž, který byl do začátku války znám nanejvýš tím, jak se prezidentem stal?

Jeho vstup do politiky byl vskutku unikátní, zdaleka přesahoval ten rozměr, že nějaký herec využil své popularity k tomu, aby se stal prezidentem. Můžeme bez uzardění říci, že ten příběh posunul hranice postmoderny.

Zelenskyj se narodil v Krivém Rogu v rodině profesora a inženýrky a komediální divadlo, jež začal s kamarády v sedmnácti provozovat, byl jejich způsob, jak se odtamtud dostat pryč. Byl docela úspěšný, měl vlastní produkční firmu, natáčel převážně v ruštině a někdy si prý jeho humor zahrával se stereotypy Ukrajinců jako buranů. Ostatně jeho produkce se vysílala i v Rusku.

Fenoménem se stal seriál Služebník lidu, vysílaný od roku 2015. Těžil z univerzálně sdíleného znechucení z ukrajinské politiky. Hrdina je učitel, jehož nadávání na korupci se stane náhodou virálním a vynese ho do politiky. Tam zůstává neúplatným člověkem, který nikomu nepatří, což se snaží změnit neustále piklící oligarchové a manipulátoři. Postavy oligarchů jsou vytvářeny podle skutečných předloh – třeba oblíbenec prezidenta Zemana Rinat Achmetov se tu jmenuje Machmetov, postava jménem Royzman je složeninou oligarchů Vadima Rabinoviče a Ihora Kolomojského. Jenže v reálném světě byl seriál financován a vysílán na televizním kanále vlastněném právě Kolomojským. Čí je ten seriálový prezident vlastně služebník? Je to jen oligarchou financovaná fantazie o světě, v němž lze vyzrát na oligarchy?

Seriál těžko mohl přijít na svět jinak, protože na Ukrajině jsou vesměs všechna média vlastněná oligarchy a každý oligarcha má svá média. Kolomojskyj má investice v dolech a průmyslu od USA přes Ghanu po Austrálii, vede spory s jinými oligarchy u soudů v Londýně, vlastní pochopitelně fotbalový klub a televizní kanál. Nějaký čas byl něco jako hejtmanem Dněpropetrovského regionu (ale na Ukrajině je to jmenovaná funkce), financoval místní milice a snažil se zabránit separatismu a nepokojům. Což je častý způsob, jakým se mír na Ukrajině udržoval. Půda mu doma začala být horká, když v březnu 2015 jemu podléhající ozbrojenci obsadili sídlo ukrajinského státního provozovatele plynovodů poté, co byl z vedení odstraněn jeho člověk. Později to označil za PR akci. Taky se ukázalo, že jím vlastněná banka je vytunelovaná, a tak raději odjel do Izraele.

Toto vše ukrajinští diváci/voliči věděli, když Zelenskyj ohlásil prezidentskou kampaň a vznik strany, již pojmenoval stejně jako tu v seriálu. Byli si jisti i tím, že Kolomojskyj financuje nejen jeho volební kampaň, ale zároveň i kampaň Julije Tymošenkové. Zelenskyj se zásadně vyhýbal mluvení o programu – mohl si to dovolit, vždyť jeho politiku lidé znali ze seriálu. Nakonec dosavadního prezidenta Porošenka porazil počtem hlasů 73 procent – větším, než zvítězilo jeho alter ego v televizním seriálu. Realita napodobila fikci a předstihla ji. Po volbách opoziční poslanci demonstrativně vyrazili do Rady na kolech. Ne aby předvedli, jak jsou moderní, jako Mark Rutte nebo Boris Johnson, ale aby parodovali prezidenta – tedy toho televizního, který v seriálu jezdil na kole.

Vládnutí Zelenského nakonec bylo konvenčně ukrajinské. V analýze amerického Wilson Center, think-tanku financovaného hlavně vládou, z loňského června čteme: „Zelenského tým vytvořil neformální ,vertikálu‘, která má k jakýmkoli pravidlům dobrého vládnutí a právního státu daleko. V této nové mocenské vertikále náleží hlavní role Úřadu prezidenta, zatímco Nejvyšší rada (parlament) a ministerský kabinet přišly o reálnou politickou autoritu. (…) Rozhodování je prováděno ve stylu ,nouzové politiky‘, bez potřebného respektu k ukrajinské ústavě a v ní zakotvenému rozdělení moci.“

Z jeho vládnutí stojí za zaznamenání, že neměl chuť hrotit vojenský konflikt s Ruskem, když navštěvoval frontovou linii u okupovaných území, nemluvil o odvetě, o dobytí každého kousku půdy. Zkoušel taky jednat s různými státníky o zprostředkování jednání s Rusy.

I u politika, který nemá závazný program, platí, že se mu realita už o nějaký program postará. Zelenskyj byl zavlečen do tahanice s Donaldem Trumpem, který chtěl podmínit dodávky zbraní tím, že Ukrajinci něco „dodají“ na Joea Bidena. Začal na tom pracovat Trumpův spojenec Rudy Giuliani, který na Ukrajině vytvořil čilý trh se skutečnými i smyšlenými „kompry“ na Bidena. Ale to nebyl jediný případ a nebylo to poprvé. Prezident Porošenko předtím rozjel vlastní vlivovou operaci v Americe. A léta předtím zase Biden, ještě jako viceprezident, intervenoval ve věci obsazení úřadu nejvyššího prokurátora. A ještě předtím mluvila na uniklé nahrávce americká diplomatka Victoria Nuland o tom, jakou sestaví ukrajinskou vládu.

A podobných případů, o kterých jsme neslyšeli, se zcela určitě odehrálo víc. Protože ukrajinská vláda je závislá na politické a finanční podpoře západních zemí. A ty vždy něco chtějí. Teze, kterou lze v různých obměnách čítat u liberálních komentátorů – že Ukrajina tolik irituje Putina, protože může být pro Rusy příkladem, že svobodný, demokratický život je ve slovanském postsovětském prostoru možný –, má tuto vadu na kráse. Na Ukrajině sice nepanuje absolutní moc, není zglajchšaltovaná a existují tam v mezích daných neefektivním soudnictvím osobní svobody – ale taky není v plném slova smyslu suverénní, o dobrém vládnutí nemluvě.

Zelenskyj sice chtěl mír, ale taky prosadil nový jazykový zákon upevňující pozici ukrajinštiny. Něco takového před volbami nesliboval – logicky, protože nesliboval nic a z jeho image si mnozí vyvozovali, že tímto směrem nepůjde. Byl to zřejmě tah pro posílení popularity, když byla na 20 procentech (později dosahovala 40 procent, což je na ukrajinské poměry hodně).

A taky počátkem loňského roku odebral licenci třem proruským televizním stanicím patřícím oligarchovi Medvedčukovi. Pokud by někdo mohl stanout v čele loutkové vlády po Rusy zorganizovaném puči, o jakém se občas teoretizovalo, tak rozhodně ne Jevhenij Muravjev, kterému tuto roli přisoudila zřejmě zcela vymyšlená zpráva britské rozvědky. Muravjev vedl stranu, která získala ve volbách tři procenta hlasů. Pokud by na tuto roli někdo měl, shodovali se analytici, byl by to Medvedčuk. Zelenskyj ho pak držel v domácím vězení (z něhož v prvních dnech invaze utekl). Bylo to rozhodnutí u většiny populární, ale z hlediska práva a demokracie velmi pofiderní – a pokřivený svět ukrajinské demokracie dokresluje, že USA ho veřejně podpořily. A co horšího, byl tu i velmi specifický osobní aspekt: kmotrem Medvedčukovy dcery byl Vladimir Putin.

Ale celkem vzato se v ukrajinské politice nic fundamentálního nezměnilo. Trestní stíhání exprezidenta Porošenka jako by potvrzovalo, že vše je na svém místě – úřadující prezident se jako obvykle snaží dostat svého předchůdce nebo hlavního rivala do vězení.

Do toho přišel ničím neospravedlnitelný vojenský vpád, který změnil všechno. Průběh války dal odpovědi na některé do té doby kladené otázky; odpověďmi si nikdo nemohl být jistý. Tím méně někdo, kdo na Ukrajině nežije a odpovídá na základě selektivních zpráv, dojmů a analogií. Ukrajinské státní vědomí zjevně existuje – masový odpor proti útočníkům se vzedmul i v oblastech a městech považovaných za nakloněné Rusku. Bojeschopní Ukrajinci nezačali masově prchat ze země, ale zůstávali bránit své domovy. Armáda byla mnohem schopnější, než kdekdo čekal – úměrně tomu, že modernizace ruské armády, jejíž nové zbraně v uplynulých letech experti sledovali s respektem, zřejmě, řečeno parafrází známého výroku Viktora Černomyrdina, dopadla jako vždycky.

To, za co člověk stojí, se často naplno projeví ne v tom, co si pečlivě naplánuje, ale v tom, jak se vypořádá se zkouškami, které mu osud nachystá. A Zelenskyj v krizi, aspoň zatím to lze říci, obstál. A stala se z něho mezinárodní ikona. To jsou dvě ne úplně stejné věci, ale v tomto případě zřejmě má ta druhá reálný základ v té první. V první řadě Zelenskyj zůstal na místě, v Kyjevě. Do jaké míry skutečně řídí obranu, nevíme, ale velmi účinně dodává sílu svým spoluobčanům. A už to by stačilo, protože velmi viditelně bojuje za věc Ukrajiny na mezinárodní scéně.

Je to neoddělitelné od jeho image. Image zpravidla nějak vzniká – tím, jaké výroky a scény se zdůrazňují, vypichují do titulků a opakují. Ale potřebuje pravdivý substrát. A ten tu zřejmě je. Další věc, která hraje pro jeho image, je kontrast s Putinem. A konečně si dovolíme zaspekulovat: hrají tu roli některé podvědomé faktory. Ukrajinská válka vynesla nahoru kvality, na něž západní lidé zapomněli a ani pořádně nevědí, že jim scházely.

Zelenskyj je velmi civilní. I v zemi oligarchů zřejmě zabírá, když se ve válce objevíte na obrazovce v hnědém tričku a se strništěm. Ta neokázalost může zvlášť dobře fungovat v zemi s mladou státností, která byla dlouho zvyklá vnímat státní autoritu jako cizí. Mocné a dobře zabezpečené země mají rády monumentalitu. Rekvizity státní moci – paláce, uniformy – jsou okázalé a plně zasvěcené reprezentování svého účelu. Chudší a mladší země improvizují, spokojí se s tím, že použijí něco stávajícího, co se hodí. Ukrajina má určitě blíž k Izraeli, kde si tradičně vláda zachovává étos válečné improvizace, než k Francii se svým prezidentem, který se snaží dělat, že je Jupiter. Zelenskyj v tričku v obyčejné kanceláři s podobně oblečenými kolegy pojídajícími namazané chleby – to je velice působivý symbol pro danou situaci. A stejně tak prostá scéna, kdy Zelenskyj v amatérském osvětlení představuje své kolegy – stačí mu říct jen „Jsme tady“.

„Potřebuju munici, ne odvézt“ je asi jeho nejikoničtější výrok na mezinárodní scéně. Nevíme ovšem, jestli je autentický; referoval o něm anonymní zdroj z Bílého domu. Každopádně o munici Zelenskyj žádal opakovaně veřejně a nikam neodjel. Kontrastu s americkou ambasádou v Kyjevě, jež před začátkem války v panice na pár dní prchla do Polska, si všimne v Americe kdekdo. Stejně tak toho, že se pár týdnů předtím kanadský premiér Trudeau nechal uklidit na utajované místo ze strachu před demonstrací řidičů kamionů. A řečeno tak, abychom to pochopili i my Češi: Zelenskyj na žádného fulbrighta neodjel.

A hlavně je tu kontrast s Vladimirem Putinem, jeho kremelským sálem přesahujícím lidské měřítko, jeho absurdním několikametrovým stolem. Putin na nás zpravidla působí jako nudný a nerudný člověk. Ale unikají nám občasné zášlehy agrese a ještě něčeho jiného. Na nedávné tiskové konferenci s prezidentem Macronem si Putin stěžoval, že Ukrajinci pořád nechtějí akceptovat něco na Minských dohodách, a pokračoval slovy: „Líbí, nelíbí, trp, má krásko.“ Macron jistě netušil to, co Rusové: že šlo o citaci – s jedním pozměněným slovem – z ruské punkové písně z 80. let, jejímž tématem je sadismus a nekrofilie. „Kráska spí v hrobě, připlížil jsem se k ní zezadu a jebu. Líbí, nelíbí, spi, má krásko,“ zní překlad. Zelenského reakce na špínu a zvrácenost na dně Putinovy duše – „Kráska, ale ne vaše“ – byla právě tak civilní, jak měla být.

Lidé na celém světě na ten nejasně vnímaný kontrast možná podvědomě slyší, protože to koneckonců odpovídá tomu, co hledají v příbězích jako Pán prstenů. Říkáme, že režim Vladimira Putina porušuje lidská práva, ale copak tato bezkrevná slova dokážou vystihnout ten mordorský charakter jeho posedlosti ruským impériem? Cítí taky, že Zelenskyj je i přes tu postmoderní story a image-making skutečnější, že je to Putinova říše, která je založena na klamu.

V ukrajinské válce se taky přihlásily kvality, na něž se ve „woke“ době zapomnělo, pokud nejsou přímo vymítány. „Sláva Ukrajině!“ můžeme slyšet na bezpočtu videí. Kdo v západním světě provolává slávu rodné zemi? To lze snad jen poloironicky na fotbalovém stadionu.

Na videu z města Konotop můžeme vidět starostu radícího se s obyvateli, jak reagovat na ruské ultimátum. Vítězí názor bojovat a jeden muž vykřikne: „Evakuujme ženy a děti, a pak – bojovat.“ Tisíce lidí v západním světě zasvěcují svůj pracovní život tomu, aby takovýto mužský šovinismus neměl v našich životech své místo.

Vlastenectví, loajalita, společenský význam mužnosti – kdy jste je naposledy viděli na Západě vyzdvihované na veřejnosti? A teď na Ukrajině vidíme, jak jsou potřebné k zachování civilizace.