Jsou všude: myšleno lidské zásobní tuky. Při každém výletu na ulici si sami můžete spočítat množství břich, podbradků a širokých zadnic, které kolem vás kolébavým krokem procházejí. Mnozí z nás ostatně vidí to samé každé ráno – v zrcadle. A málokdo má z toho pohledu radost. Ztloustli jsme, a tím nejsou myšleni jenom Češi. Tenhle problém má celý vyspělý svět a teď už i dost podstatná část světa rozvojového. Dokonce i relativně chudé Mexiko začíná v míře obezity soutěžit s daleko blahobytnějšími Spojenými státy americkými. Poslední dobou se epidemie tělnatosti šíří i do bohatších částí subsaharské Afriky, posledního místa na zeměkouli, které bylo ještě jakžtakž ušetřeno. V Polynésii, která bývala dříve domovem atletických mořeplavců, je situace naprosto katastrofální.

Část tohoto světového národa tlouštíků je jinak zdráva, ale většina má nakročeno k šikmé ploše jménem „vážná nemoc“, pokud už po ní nejdou. Tuk uložený kolem břicha a zejména kolem vnitřních orgánů (viscerální), zvýšený krevní tlak, zvýšená hladina lipidů v krvi a diabetes druhého typu tvoří takzvané smrtící kvarteto, metabolický syndrom. Pacienti, kteří jím trpí, umírají ve značně zvýšené míře na mrtvice a infarkty. Někdy se je zdaří při takové akutní příhodě zachránit, ale kvalita života takového přeživšího nebývá valná. Léky dokážou pomoct jen trochu. I rakovina bývá u těchto lidí častější než ve zdravé populaci.

Veřejné i soukromé zdravotnické systémy pod tíhou léčby metabolického syndromu sténají jako přetížený most. Je to zdaleka nejrozšířenější těžká chronická nemoc: v České republice jí trpí 32 % mužů a 24 % žen v produktivním věku. Občas se vyskytne i u dospívajících, její frekvence prudce roste s věkem. Jenom na léčbu cukrovky druhého typu se v ČR vydá ročně kolem 40 miliard, osmina všech příjmů ze zdravotního pojištění. O práci lékařů ani nemluvě. A přitom to není striktně vzato civilizační choroba, ale problém posledních dvou generací. Ještě na fotografiích z 50. a 60. let jsou k vidění úplně jiné typy postav. Štíhlé děti, sportovně vyhlížející dospělí, pomalu usychající staříci. Diabetes druhého typu byl tehdy daleko vzácnější diagnózou, která se spíš dědila v geneticky náchylných rodinách. A ztučnění jater, další vážný související stav, tehdy postihovalo jenom alkoholiky. Mimo opilecké kruhy byla tahle nemoc extrémně vzácná; jako diagnostickou jednotku ji pro nealkoholické pacienty poprvé zavedl až doktor Ludwig na slavné klinice Mayo roku 1980. Dnes trpí nealkoholickým ztučněním jater skoro čtvrtina Američanů, a to včetně dětí.

Co se stalo? Jejich prarodiče ještě ani nevěděli, že by se něčeho takového měli bát. A přitom to nebyli žádní lovci běhající v bederní roušce po pralese a pojídající zvěřinu v bio kvalitě, ale lidé zvyklí na život ve městech a v moderní době. Jak to, že ještě generace lidí, která už štěpila atom a jezdila autem, se dokázala téhle metle vyhnout? Kdežto dnes je metabolický syndrom a nemoci, které se s ním táhnou, veřejným zdravotním průšvihem číslo jedna?

To je samo o sobě zajímavá otázka, na kterou lze odpovědět mnoha způsoby, z nichž ani jeden asi nepostihne realitu jako celek. Každý má svoji oblíbenou teorii.

Ale ještě daleko zajímavější otázka je ta, kterou nyní řeší vědci v Anglii, Kanadě, Austrálii, USA, Německu a na dalších místech světa: nedalo by se náhodou celého tohoto prokletí lidstva zbavit, nebo jej aspoň ve velké míře zredukovat, naprosto jednoduchým postupem bez drahých léků a ještě dražších přístrojů? Co kdyby na vyléčení metabolického syndromu stačilo jenom – dočasně a kontrolovaně – hladovět?

Čtenář zvyklý na příval „zaručeně nejlepších diet“ z televizních reklam v tuhle chvíli zafrká nelibostí a řekne si, co je to zase za šarlatánství a za pokus vyluxovat prosťáčkům peněženku. Ale nefrolog Jason Fung z Toronta, profesor Roy Taylor z Newcastlu, profesor Michael Lean z Glasgowa a další zastánci půstu coby léčebného prostředku nejsou běžní prodejci koktejlů na hubnutí, ale odborníci s mnoholetou klinickou praxí. A navíc nemají možnost na celé věci zbohatnout, protože na tom, že si utáhnete opasek a vynecháte snídani, se moc peněz vydělat nedá. Hodně průkopníků téhle metody žije v Británii a přetížená NHS, britský veřejný zdravotní systém, jim začíná pomalu naslouchat. Britský roční účet za léčbu diabetu totiž představuje astronomických 14 miliard liber, navíc s vyhlídkou na další zhoršení, jak v populaci přibývá starších lidí. A to všechno musí hradit daňový poplatník.

Co by tedy měl být hlavní fyziologický princip, který odlišuje občasné postění od milionu dalších módních diet? Podle zastánců půstu jde hlavně o inzulin. Jejich teorie říká, že obezita, diabetes a další nemoci z téže líhně jsou způsobeny selháváním hormonální regulace vevnitř těla.

Velitel cukrů a tuků

Hormon jménem inzulin je evolučně hodně starý vynález. Sdílíme jej s ohromným množstvím organismů, které se nám vůbec nepodobají; nějaký jeho ekvivalent mají dokonce i houby a prvoci. U člověka se o jeho produkci stará nenápadný vnitřní orgán – slinivka. Jde-li všechno dobře, ani o ní neví.

Bez inzulinu člověk moc dlouho nepřežije a nemoc, která jej v takovém případě nemilosrdně zabije, znali už staří Egypťané: diabetes prvního typu. Prudké hubnutí a moč chutnající sladce (ne že by to antičtí lékaři nutně zkoušeli osobně; k tomu stačil pes, který normální moči nevěnuje příliš pozornosti, kdežto moč diabetického pacienta olizuje) byly jasnými příznaky toho, že dotyčný se brzy rozloučí se světem, někdy dokonce během pár týdnů. Diabetes prvního typu je způsoben destrukcí Langerhansových ostrůvků ve slinivce, jediné tkáně v našem těle, která dokáže inzulin vyrábět. Teprve posledních sto let dokáže medicína pacienty postižené touhle ranou osudu zachránit, a to podáváním zvířecího nebo umělého inzulinu. Do té doby umírali, a nevinně k tomu, protože tuto (naštěstí relativně vzácnou) nemoc si člověk špatným životním stylem přivodit nemůže.

Hlavní rolí, kterou inzulin ve fungování těla hraje, je signalizovat buňkám, že si mají z krevního řečiště „vyzobat“ nadbytečnou glukózu. Tělo zdravého člověka si hladinu glukózy velmi pečlivě hlídá a dovolí jí pohyb jen v poměrně úzkém rozmezí. Dokonce ani po pár dnech hladovění neklesne krevní glukóza nijak dramaticky, protože tělo má schopnost si glukózu v nouzi vyrobit ze zásobních tuků. Pokles glukózy pod fyziologickou mez, hypoglykemie, je závažný, podle intenzity až život ohrožující stav. Typicky jím trpí právě lidé léčení na diabetes, u zdravých jedinců bývá vzácný.

Podobně jako nedostatek glukózy v krvi je nebezpečný i její přebytek. Chronicky zvýšená glykemie je to, co u diabetiků druhého typu způsobuje ony drastické následky – třeba oslepnutí a odumírání nervů v končetinách, které končí snětí a amputacemi. Lidské tělo zkrátka příliš mnoho cukru v krvi nesnese.

Právě kvůli regulaci hladiny glukózy je potřeba mít zdravou slinivku. V momentě, kdy se najíme, a hladina glukózy v krvi se tedy zvýší, začne slinivka produkovat inzulin, který jako by „křičel“ na tělní buňky: Haló, je k dispozici nějaké to palivo navíc, berte si, rychle! A zdravé buňky si skutečně berou, dokud množství glukózy kolující v krvi neklesne zpátky do dlouhodobě snesitelného pásma. Jednou z potíží, která vede k metabolickému syndromu, je to, že buňky můžou časem „ohluchnout“. Jako by neslyšely normální signál, který slinivka dává po jídle. Tomu se říká inzulinová rezistence. V takovém případě zůstává glukózy v krvi více, než je zdrávo, protože buňky neposlechly a nevzaly si ji k vlastní spotřebě. Slinivka se tedy snaží o to usilovněji, aby vyprodukovala ještě více inzulinu – „křičí hlasitěji“, aby ji i hluché buňky „zaslechly“. Samozřejmě to nevydrží dělat věčně. A jednoho dne, po mnoha letech, je z toho naše starý známý diabetes 2. typu, postrach zdravotních pojišťoven po celé planetě.

Krotitelé inzulinu

Jíme příliš mnoho. V tom se asi všechny lékařské autority shodnou. Co ale Taylor, Fung a další lékaři zabývající se výzkumem terapeutického hladovění tvrdí navíc, je to, že jsme si zvykli jíst příliš často. Ono to samozřejmě jde ruku v ruce: čím víckrát zasedneme ke stolu, tím větší má tendenci být onen finální součet na konci dne. Ale frekvenci jídel se dlouho nevěnovala pozornost, jenom celkovému počtu přijatých kalorií.

Ve štíhlých časech, které jsou k vidění na starých černobílých fotografiích, byla běžnou společenskou normou tři jídla denně. Průběžné „užírání“ nebylo v módě. Dnes koluje mezi lidmi mantra, že jíst se má pětkrát za den, která mimochodem není podložena žádným vědeckým výzkumem. Ale mnozí lidé jedí ještě daleko častěji, tu zákusek ke kávě, tamhle bonbony, nebo třeba pár deci sladkého nápoje (jedno, jestli fanty, nebo džusu), který také obsahuje spalitelné cukry.

Pokud je inzulinová teorie správná, hlavní problém moderní životosprávy spočívá právě v tom, že svoji slinivku příliš častým jídlem přetěžujeme; při takovém životním režimu musí neustále „křičet“ na buňky, aby uklízely z krve přebytečnou glukózu. Jedno z míst, kam se dá taková nadbytečná glukóza snadno uklidit, jsou právě tukové tkáně, což se navenek projevuje jako přibírání. A v prostředí neustálého inzulinového „křiku“ nakonec buňky „ohluchnou“ a slinivka „ochraptí“. Trvá to dlouho, ale výsledkem je metabolický syndrom.

Půst – třeba i jen krátký, dvaceti- či třicetihodinový – pak působí opačným směrem. Slinivka je v klidu, hladina inzulinu v krvi poklesne. Tukové buňky začnou zase nashromážděnou energii vypouštět ven, aby měl zbytek těla co spalovat, když je žaludek prázdný. Postící se člověk tedy hubne. A ubývá mu přitom nejen tuku z břicha – dochází i k likvidaci okem neviditelných kapének tuku z jater a ze slinivky, které jsou podle názoru profesora Roye Taylora z univerzity v Newcastlu hlavní příčinou diabetu druhého typu. Tělní buňky, které nyní žijí převážně v „tichu“, se pozvolna opět stanou citlivějšími. Po dalším jídle na ně slinivka nemusí tolik „křičet“, i menší množství inzulinu udělá tu samou práci. Z inzulinové rezistence se drobnými krůčky stává inzulinová senzitivita, normální stav. Metabolický syndrom ustupuje.

Tolik teorie, logicky konzistentní, ale zatím nepotvrzená. Potvrdit nebo vyvrátit tuhle teorii velkými studiemi bude ještě nějakou dobu trvat. Zatím žádné k dispozici nejsou, jenom menší pokusy na omezeném počtu pacientů. Proč? Velké studie někdo musí zainvestovat, a ten někdo bude asi muset být státní grantová agentura, ne soukromá firma (jak řečeno, na půstu se vydělat nedá). Ani myšlenkovou setrvačnost nelze úplně podcenit. Medicína je konzervativní obor a její autority nerady mění zavedené názory, dokud tlak nashromážděných poznatků není příliš velký. Mezi některými praktiky také panuje strach z toho, co by lékařská rada „Nejezte a hladovějte“ mohla udělat s lidmi, kterým není určena – například se zástupy anorektiků a bulimiků, kteří se chytají každého módního trendu. Pro člověka s nadváhou nepředstavuje čtyřiadvacet hodin bez jídla žádný zdravotní problém. Zásob energie k přežití takového krátkého nedostatku si s sebou nosí víc než dost. Vyhublý jedinec by si tím ale zatloukal další hřebík do rakve, protože tělo dávno zbavené přebytečného tuku začne v případě nedostatku potravy požírat svoje vlastní orgány a svaly. Včetně toho srdečního, což může vést až ke smrti.

Lidé s poruchami příjmu potravy by tedy mohli být v ohrožení. Daleko víc je však těch, kdo trpí metabolickým syndromem; a kazuistiky jednotlivých pacientů, kteří zatím prošli půstovou terapií, vypadají docela nadějně. Vysazené léky, po letech zase normální glykemie, úbytek tělesného tuku kolem břicha, pokles krevního tlaku, zlepšené jaterní testy. Ještě nadějnější je to, že se zatím zdá, že krátké a lékařsky sledované půsty nikomu z nich neuškodily. Ve světě medicíny, kde i nejbanálnější medikamenty typu acylpyrinu mají řadu nežádoucích vedlejších účinků, by to byla hodně příznivá zpráva.

Malé přiznání na závěr: autor článku sice netrpí diabetem žádného typu, ale zvýšený krevní tlak mu diagnostikovali už ve čtyřiadvaceti letech. Jelikož jej sebrané informace zaujaly, rozhodl se vyzkoušet si intermittent fasting sám na sobě, aby věděl, o čem píše. Pro jistotu to zdůrazníme: po konzultaci s lékařem, který jeho postup schválil. A jaké jsou prozatímní výsledky? Po jedenácti dvacetihodinových půstech se opasek posunul o jednu dírku a domácí tlakoměr ukazuje hodnoty už roky nevídané. V tom dobrém slova smyslu.