V minulých dnech byla na Evropské radě zahájena diskuse o masivním „plánu obnovy“ podle představ Evropské komise (EK). Návrh počítá se zvýšením příštího unijního rozpočtu z 1,1 na 1,85 bilionu eur. Velká část z oněch 750 miliard eur navíc by měla jít na tzv. zelenou revoluci, ať už jako dary, nebo jako půjčky vládám členských států. Peníze si EK půjčí na finančních trzích, splácet je chce rokem 2028 počínaje dalších třicet let - ze společných daní, nebo z vyšších členských příspěvků a vydáním společného dluhopisu.

V rámci oněch 750 miliard přidaných do rozpočtu se Česká republika pohybuje na hranici mezi čistým příjemcem a čistým plátcem, zatímco poloviční Slovensko se může těšit na 10 miliard eur čistého.

Klíč pro výpočet poskytnutých sum se skládá ze tří hodnot: míra nezaměstnanosti za posledních pět let, HDP na hlavu, počet obyvatel. Především první kritérium Českou republiku znevýhodňuje, trestá ji za nízkou nezaměstnanost. Zatímco průměr EU je přes osm procent, Česká republika evidovala pouhá 3,2 procenta lidí bez práce.

Andrej Babiš vyjadřoval ještě před Evropskou radou k plánu řadu připomínek. Ale které Česká republika uplatní a které ne, až se na příštím summitu bude plán schvalovat? Mezitím o české pozici k plánu obnovy bude konečně jednat i Poslanecká sněmovna. Do Salonu Týdeníku Echo přišli: předseda evropského výboru sněmovny Ondřej Benešík (KDU-ČSL), státní tajemnice pro EU na Úřadu vlády Milena Hrdinková a místopředseda ODS Zbyněk Stanjura.

Je ten návrh Ursuly von der Leyenové pro Českou republiku výhodný, nebo ne? Začněme názorem vlády.

Hrdinková: Vláda si myslí, že úplně výhodný není. Ale nevím, jestli je to teď úplně ta zásadní otázka. Kdyby se všichni dívali jen na to, co je výhodné pro ně, tak bychom neměli rozpočet schválený nikdy. Návrh je každopádně tady. Rozpočet EU na příštích sedm let se schválit musí. EK je toho názoru, že součástí rozpočtu má být velká finanční injekce, i v Evropské radě převládá chuť si prostě půjčit 750 miliard eur. Dnes tedy otázka nestojí přijmout, či zamítnout. Jsme úplně na začátku, začínáme pracovat na kompromisu. První debata proběhla 19. června a nikdo z premiérů tam neřekl: Ten návrh je super, vůbec nic bych na něm neměnil, pojďte už hlasovat. Každý potřebuje něco změnit, logicky i Česká republika.

Benešík: Je otázka, jak se na věc díváme. Pokud čistě utilitárně, můžeme si na první dobrou říct, že návrh je pro nás nevýhodný. Ale pokud se na něj podíváme v celkovém kontextu a očima našich vývozců, tak to už vidíme jinak. Dostat do kondice italskou, španělskou nebo i německou ekonomiku zkrátka je v zájmu České republiky. V konečném důsledku by se odmítnutí návrhu obrátilo proti našemu rozpočtu, proti našim pracovním místům. Jasně že o návrhu ještě musíme jednat, aby to bylo výhodné pro nás. Dělejme to jako Slováci, Poláci, Maďaři. Viktor Orbán, o kterém se říká, jak je strašně protievropský, je především naprostý pragmatik. Vyjádřil výhrady. A proč? Protože chce domů přinést maso.

Stanjura: V obecné rovině je nějaký podpůrný plán pro českou ekonomiku výhodný. Do Evropské unie směřuje tuším 84 procent našeho vývozu. Pokud se nezvedne evropská ekonomika jako celek, budeme mít problém. Ale když se podíváme dovnitř toho návrhu - teď odpovídám na úvodní otázku -, hned vidíme, že pro Českou republiku výhodný není. Z několika důvodů. Zaprvé nemá dobré parametry. Pokud návrh reaguje na krizi, mělo by se snad hodnotit, o kolik se celou krizí zhoršila situace v daném státě. A ne aby zohledňoval výchozí pozici před krizí.

To říkal premiér Babiš podobně.

Stanjura: Jistě, nemusím taky za každou cenu tvrdit, že všechno, co řekne premiér, je špatně. Rozdělovací klíč je špatně nastavený. Když se podívám na naše sousedy, a Češi se logicky budou porovnávat se Slovenskem, musím konstatovat, že pro Slovensko je návrh mnohem výhodnější, o Polsku ani nemluvě.

Hrdinková: Ano, normálně dostáváme zhruba čtvrtinu toho, co dostávají Poláci. Tentokrát bychom dostali desetinu. Ale mně ten návrh připadá nevýhodný ne ani tak proto, že snad dostáváme málo, a chceme víc. Mně vadí, že návrh může ohrozit naši konvergenci. Naše stoupání k průměru životní úrovně EU bude pomalejší, nebo se úplně obrátí. Proto, že téměř všechny ostatní kohezní země, tedy ty, které mají regiony pod průměrem EU, dostanou proporcionálně mnohem víc než my.

Stanjura: Myslím, že je správné, když největší pomoc dostanou Italové a Španělé. Otázka je, jak se to zaplatí. Tady se má po třicet let splácet 750 miliard eur. Vytvoříme vůbec podmínky, aby se to někdy splatilo? Tak je tu nástin společných evropských daní.

Hrdinková: Jsou tři způsoby, jak splácet oněch 750 miliard: buď v příštím rozpočtu Unie zavést vyšší příspěvky členských zemí, nebo nižší výdaje EU. Anebo bude nějaký nový zdroj. Nové daně, případně se to bude refinancovat z nového úvěru, což snad ani nechci říkat nahlas.

Stanjura: My jako ODS celoevropské daně dlouhodobě odmítáme. To radši krátkodobě vyšší členské příspěvky než zavádění společných daní. A nejlepší cesta by pro mě byla snížit rozpočet.

Hrdinková: Jenže on se má reálně a dost dramaticky zvětšovat, což posiluje potenciál pro přesun pravomocí na úroveň EU, k EK. A moc nevěřím, že když teď zvyšujeme rozpočet o 75 procent, že ho příště zase o 75 procent snížíme. Pokud jde o daně, největší problém není EK nebo některé členské státy, ale Evropský parlament. Téměř všechny jeho frakce, s výjimkou tady ECR (Evropští konzervativci a reformisté, součástí frakcí je ODS - pozn. red.), podepsaly dopis, kde natvrdo píší, že pokud nebude nový vlastní zdroj, který by plynul přímo do unijního rozpočtu, tak rozpočet jednoduše neodhlasují.

No a? Nedalo by se pak jet podle rozpočtového provizoria, a tím pádem nenavyšovat příspěvky členských zemí?

Hrdinková: Ale v evropském rozpočtu institut provizoria není úplně ukotven.

Stanjura: Podle mého tedy právě v situaci, v jaké se Evropa po koroně nachází, je to od europarlamentu planá výhrůžka. Neumím si představit, že by zablokoval celý rozpočet plus tuto injekci ekonomikám v okamžiku, kdy tu pomoc potřebují všichni. Vrátím se ještě k příměru Ondry Benešíka o mase. Nevolám po super výhodách, chci férové parametry. My jsme měli v lepší kondici veřejné finance a přitom jsme poklesem zasaženi hodně, vypadá to, že jako průmyslová země budeme na špičce pelotonu. A pokud si Německo dokázalo výměnou za kývnutí na společné dluhopisy vyjednat nepovolenou státní podporu svému hospodářství ve výši dvou bilionů eur, tak proč my bychom si za souhlas neměli taky o něco říct? Myslím na dostavbu jaderných bloků. Když se v prosinci na Evropské radě schvaloval Green Deal, tak tam se našemu premiérovi nepovedlo - a já nevím proč - prosadit jádro mezi bezemisní zdroje. Česká republika to potřebuje, je na tom obrovský politický konsenzus. Musíme ještě dostat souhlas EK. Tady vám jedno veto, které jste mohli použít, uteklo. A teď s fondem obnovy je poslední možnost, kdy si svůj jaderný program můžeme prosadit. Pokud tohle prošvihneme, tak všechna další hlasování jsou většinová a já se obávám, že už to pak nikdy nepostavíme.

Hrdinková: To beru. My jsme taky jádro do závěrů prosincové Evropské rady dostali.

Stanjura: A mám tu parafrázovat onu větu? Evropská rada bere na vědomí, že součástí energetického mixu některých členských zemí je i jaderná energie. Co to je za větu? To je na úrovni oznámení, že máme čtyři roční období.

Hrdinková: Nepřála bych vám vidět, jaký to byl mnohahodinový boj, uprostřed noci - aby na to vůbec některé státy přistoupily. Ale hlavně problém s jádrem neleží jen v EK, ta nás víceméně respektuje. Problém je bilaterální. Až EK vydá rozhodnutí, tak některé členské státy - to víme už teď - nás nejspíš budou žalovat. Rakousko, Lucembursko, možná i další.

Stanjura: Jenže my ještě nemáme ani rozhodnutí EK.

Benešík: Zachovej klid. Před rokem a čtvrt jsem byl s dvěma kolegy, jeden z ANO, druhý z ODS, na jednání v Bruselu. Byli jsme právě na generálním ředitelství pro energetiku. A kolegové - z ODS to byl Vojtěch Munzar - byli s úřednickou pozicí EK ohledně jádra velmi spokojeni. Paní státní tajemnice tu má naprostou pravdu: záleží na nás, jak si to dokážeme ošéfovat s jinými členskými státy.

Stanjura: Kdy nás EK a Evropská rada potřebují? Jen když se hlasuje jednomyslně.

Bude vláda obchodovat, sváže osud fondu obnovy s povolením pro Dukovany?

Hrdinková: Nemyslím, že by to byl úplně dobrý nápad. Na to je brzy. Vyjednávat umíme, ale startovací pozice tu není dobrá. Prostě nám ten alokační klíč dává málo peněz. Přitom věcí, které bychom chtěli od Unie, je poměrně hodně.

Stanjura: Co třeba?

Hrdinková: Při vyjednávání budeme hodně tlačit na posílení kohezní politiky. Potřebujeme, aby se investovalo do infrastruktury.

Stanjura: Ježíši. To je pohádka bez reálného základu.

Hrdinková: Při vší úctě - vy chcete, abychom zobchodovali náš souhlas s rozpočtem za jejich souhlas s naším jádrem, ale to je nesmysl. Jádro nám nemůže dát EK ani EU jako taková, problém je s některými státy. Vy chcete souhlas EK, my ho nemáme. Ale nemáme ho proto, že jsme si pro něj ještě nešli. Na to, aby EK mohla vydat rozhodnutí, musíme mít jasno o financování projektu. V té fázi ještě nejsme. Na prosincové radě jsme dostali politický příslib, že nás EK podpoří. Ale vy mluvíte o technickém vyjednávání, které vám jako bianko šek stejně nikdo neslíbí.

Stanjura: Nezlobte se na mě, já mluvím o politickém vyjednávání, a tam nic vyjednané není. Tahle vláda vládne sedm let, a ještě si pro politický souhlas do Bruselu nešla. Pokud v okamžiku, kdy je nutná jednomyslnost, toho nevyužijeme, tak si vyrábíme velký problém, který nás doběhne za patnáct dvacet let.

Myslíte, že generální ředitelství EK jsou politicky ovlivnitelná?

Stanjura: A vy si myslíte, myslí si tady někdo, že EK neuvažuje politicky? Pokud si tohle nepřiznáme, tak to vyjednávání vždycky prohrajeme.

Hrdinková: EK je ze smluv o EU nezávislý orgán. Už proto my nemůžeme na Evropské radě přijít a říct: My chceme slib, že nám ředitelství pro hospodářskou soutěž dá zelenou. Tak to nefunguje.

Stanjura: Předpokládám, že naše žádost bude dobře napsaná a kompetentní. Na technické úrovni nevidím problém. Problém vidím v politické vůli. Jestli je naším jediným cílem to, abychom mohli přehazovat mezi dotačními programy, tak ten souhlas dáváme úplně zadarmo a nehájíme české národní zájmy. Fakt ne.

Hrdinková: V tuto chvíli nedokážeme dobře čerpat centrálně řízené programy a potřebujeme, aby ještě aspoň v tomto rozpočtovém období šly peníze do obálkových nástrojů. To je problém všech kohezních států, a pokud konvergence nepokračuje dostatečným tempem a my nejsme zkonvergovaní, tak prostě nemůžeme vykazovat produktivitu jako státy, které jsou nad sto procenty životní úrovně EU. Vnitřní trh funguje líp v ekonomicky homogenním prostředí. A my nemáme stejně velké důchody jako v Itálii, nemáme stejný počet kilometrů dálnic na obyvatele jako v Nizozemsku.

Benešík: Dálnice staví tato vláda pomalu bez ohledu na kohezní fondy. Neumíme je pořádně připravit. Problém dálnic není v penězích, ten je administrativní.

Rozumím vám dobře, že vyšší dotace jsou pro vládu důležitější než třeba zárodky společných daní?

Hrdinková: To takhle nejde říct. Společné daně jsou v tom návrhu implicitně. Tím, že se ještě nebude splácet v tomto období, tak ten návrh není příliš konkrétní. Víme, že po tomto unijním rozpočtu ještě určitě nebudou zavedeny. Splácet se mají začít teprve od roku 2028. Takže v tuto chvíli je naléhavější změnit alokační klíč, ten nás ovlivňuje okamžitě.

Benešík: Ano, u evropských daní bude ještě mnoho příležitostí je případně vetovat. U daní a takzvaných nových vlastních zdrojů platí zásada jednomyslnosti.

Hrdinková: Společné daně nechceme konstantně. Jen nevím, jestli by teď bylo politicky vhodné, i s přihlédnutím k Evropskému parlamentu, odmítat jakoukoli diskusi. Bude debata a bude hodně možností je zavetovat v budoucnu. Třeba se zjistí, že ani nemají dostatečný potenciál. Gros je teď alokační klíč. Musíme zabránit tomu, abychom dostali dramaticky méně než státy s námi srovnatelné. To se prostě nesmí stát.

Benešík: Důležité je, abychom my neručili za životní úroveň italského důchodce. Tady jde o míru. Chovejme se evropsky, ale nemůžeme sanovat státy, které už předtím byly ve strukturálních potížích. Státy, které si žijí nad poměry, si musí od té huby utrhnout. Ovšem pomoci nějak musíme, o tom není sporu.

O tom je spor. Neměly by se státy na nohy stavět samy?

Hrdinková: To, co říkáte, by platilo, kdyby nebylo eurozóny. Ale i v téhle krizi se znovu potvrzuje, že měnová unie bez fiskální unie špatně funguje. Tímto fondem obnovy vlastně suplujeme společné fiskální nástroje, které nemáme.

Je premiér Babiš při jednáních objektivně oslabený svým střetem zájmů? Promítá se to do jednání?

Stanjura: Je. Jsou to subtilní věci, které vám nikdo nepřizná. Ale je oslabený Babiš, a tím pádem je oslabena i pozice České republiky.

Benešík: Je oslabený, určitě. A já výtky vůči Babišovi naprosto chápu. Německý nebo nizozemský daňový poplatník se v novinách dočte, že Česká republika dostává 80 miliard českých korun navíc. Samozřejmě ho zajímá, kdo ty peníze rozděluje a jak. A tlačí na svého europoslance. Na druhou stranu věřím, že třeba na Evropské radě jsou ti lidé schopni odlišit osobní stránku věci od zájmů České republiky. Že český premiér má střet zájmů s evropskými penězi, ale že ovšem vyjednává za deset milionů lidí.

Vy při jednáních o fondu obnovy cítíte, že máme na evropské úrovni oslabeného premiéra?

Hrdinková: Ne. Je rozdíl mezi Evropským parlamentem a Evropskou radou. Na Evropské radě tyto emoce vůbec nerezonují. To říkám zcela upřímně. Pak jsou taky dvě odlišné věci vyjednávání o rozpočtu a jeho implementace. Premiér Babiš do té implementace, tedy rozdělování peněz, není vůbec zapojen, je to upraveno i ze zákona. Premiérova záležitost je nepříjemná, nese to s sebou všechny možné následky, ale při vyjednávání rozpočtu nás to fakt neoslabuje.