Nevíme, zda výklad, podle něhož za ničivý, už dva týdny trvající požár v národním parku České Švýcarsko s víc než 1000 hektarů shořelé přírody může globální oteplování, dnes představuje oficiální linii státu. Slova premiéra Petra Fialy tu byla zatím neurčitá a dají se vykládat tak či onak („To všechno jsou důsledky určité změny, která tady nastává“; předtím Fiala zmínil vlnu veder a požárů po Evropě včetně toho našeho). Vicepremiér Ivan Bartoš to tvrdí zcela explicitně (minulé úterý psal o ohni, „jehož šíření je o to snadnější, že je krajina vyprahlá, ničí ji sucho a různé extrémní výkyvy počasí navázané na změnu klimatu“). Že se velmi mírně, už dlouho konstantním tempem 0,13 stupně Celsia za dekádu, planeta otepluje, že v červnu byl v celých severních Čechách podnormální stav vody, to všechno je pravda. Ale vystačíme si s takovým vysvětlením, máme právo umisťovat ho ve ve výčtu důvodů na první místo?

Co můžeme v pondělí 1. srpna, devátý den od začátku požáru, konstatovat jednoznačně, je, že státu se z nějakého důvodu nechce pojmenovat hlavní příčinu velkého ohně. Tím není neznámý pachatel, kterého policie ještě ani neztotožnila, tím je dogma bezzásahovosti. Politika bezzásahovosti po kůrovcové kalamitě vytvořila pro tento požár dokonalé podhoubí.

Pod dojmem zkázy, kterou z Děčínska den po dni televize vysílají do českých domácností, se k tomuto, jak dnes vidíme, nebezpečnému experimentování ministerstvo životního prostředí ani správa národního parku (NPČŠ) příliš neznají. Radši mluví o neukázněných turistech. Ředitel správy Pavel Benda o jedné skupince, co prý si o víkendu – kdy už hořelo týden – nedaleko Pravčické brány rozdělávala oheň, pronášel razantní výroky typu „Lidská blbost je nekonečná“. Mluvčí parku Tomáš Salov zásobuje veřejnost zjištěními, že ochránci v parku denně nacházejí vajgly a stopy po ohníčcích. Krajská policie nezůstává pozadu, informuje o každém cyklistovi nebo poutníkovi, který v těchto dnech do zakázaných míst na severu Čech i přes riziko statisícové pokuty pronikl. Ze strany parku to celé působí dost průhledně, jako pokus odvést pozornost od svojí zákonné odpovědnosti a ukázat na nemilované turisty.

Třicet procent, sto procent

Po vášnivých sporech o kůrovce na Šumavě kolem roku 2007 si často myslíme, že dogma bezzásahovosti, pokus přiblížit aspoň někde přírodu jejímu výchozímu stavu z doby před člověkem, se uplatňuje stejně ve všech čtyřech národních parcích na území republiky. Není to pravda, liší se od parku k parku, od správy ke správě. V Českém Švýcarsku se prvních deset let od nástupu Pavla Bendy (ředitelem od roku 2008) politika bezzásahovosti nějak dramaticky neprosazovala. Změna přišla právě pod vlivem Šumavy, ale také posunů v Krkonošském národním parku a také v národním parku Saské Švýcarsko přes hranici. Změnu směru v Českém Švýcarsku můžeme klást do let 2018–2019. Tomuto příklonu k hlubinnému ekologismu byla příznivá i tehdejší situace na ministerstvu životního prostředí, kde ministr Richard Brabec, bývalý generální ředitel Babišovy Lovochemie, dal ekoaktivistům na hraní národní parky a oni zas většinou nekritizovali benevolentní přístup inspekce životního prostředí k přestupkům Agrofertu.

Novela zákona o ochraně přírody a krajiny tehdy stanovila tzv. zonaci, což je proces, během něhož si každá správa ve svém národním parku nakreslí zásahové a bezzásahové zóny. V Českém Švýcarsku pro bezzásahovou zónu, kde se lidově řečeno netěží a neuklízí dřevo, bylo vyčleněno asi 30 procent území. Ve zbylých 70 procentech se těžit může a podle pravidel parku dokonce má.

V onom roce 2018 bylo už zřejmé, že kůrovcová kalamita nabírá na síle. Zpětně to až dělá dojem, že správa parku využila škod způsobených kůrovcem k tomu, aby bezzásahové zóny rozšířila na sto procent svého léna. Stromy napadené kůrovcem se víceméně přestaly těžit v obou zónách. A i na mnoha místech zásahové zóny turista zjišťoval, že mu správci parku fakticky brání v pohybu. Dosud platné cesty se s odvoláním na nebezpečí pádu uschlých stromů, které ovšem nikdo netěží, „přechodně“ zavíraly, v extrémních případech dokonce na značených cestách sevřených uschlým lesem národní park vysazuje nové stromky.

České Švýcarsko charakterizuje členitá krajina, takže se v něm člověk snadno ztratí, rozlohou však není velké. Další jeho zvláštností je, že i z té malé plochy první zóny je vzdušnou čarou velmi blízko aspoň do jedné z vesnic, které jako prstenec národní park obepínají. Některá obecní zastupitelstva se po roce 2018, při vědomí kůrovcové kalamity a hromadění uschlého dřeva v parku, pokoušela správu nebo přímo ministerstvo v Praze alarmovat.

Především městečko Krásná Lípa, kde mimochodem sídlí i správa parku, posílalo řediteli Bendovi dopisy. V nich si stěžuje na nedostatečnou přípravu hasičské infrastruktury pro případ nějakého většího požáru, dovolává se zřizování mobilních vodních nádrží, státu radí, ať profesionálním hasičům nakoupí speciální terénní čtyřkolky tak, aby se v neschůdném skalním terénu mohli rychle dopravit k epicentru ohně. Správa parku letos na jaře aspoň přistoupila ke kácení soušek kolem několika obcí, vytváření jakéhosi protipožárního pásma. V dalších (například Kamenická Stráň nad slavným Dolským Mlýnem) si místní toto nárazníkové pásmo svépomocí dělají teď, kdy jim poblíž jejich chalup hoří.

Bývalý místostarosta Krásné Lípy, dnes předseda výboru pro životní prostředí Senátu Zbyněk Linhart, člověk, který čarokrásnému Českosaskému Švýcarsku nejprve jako ochranář a po pádu komunismu jako jeden z porodních asistentů národního parku zasvětil desítky let života, je rozčilený. Tvrdí, že správa parku Krásnolipským na jejich obavy odpovídala pobaveně a poznámkami, že se nejspíš moc dívají na americké katastrofické filmy.

Prosíme, nerušit! Experimentujeme

Analýza výroků lidí ze správy národního parku i lidí z ministerstva životního prostředí nedává prostor k jinému závěru, než že náš nazelenalý stát považuje oheň za přírodní živel, který do chráněných částí české přírody vnese původní rovnováhu. Už v oné korespondenci s obcemi například správa parku na jednom místě píše, že pokud požáry neohrožují život občanů a jejich majetky, jsou jakýmsi „přirozeným disturbačním činitelem, který není v rozporu s cílem ochrany“.

Charakteristické jsou i výroky z prvních hodin po požáru. V neděli 24. července ředitel Benda v televizním přenosu optimisticky odhadoval, že oheň se ve svých ohniscích stráví sám, takzvaně vyhoří. V úterý, kdy už bylo jasné, že požár podcenili, a kdy hasiči museli evakuovat část obyvatel tří přilehlých vesnic, titulek rozhovoru s Bendou v Hospodářských novinách hlásá: „Zpočátku jsme chtěli nechat les kontrolovaně vyhořet. Chybu jsme však neudělali.“

A propos kontrolované ohníčky: na ministerstvu životního prostředí je z konce loňského roku nachystaná další novela zákona o ochraně přírody a krajiny, v níž se autoři věnují cíleným vypalováním podrostů. Byla by to radikální změna proti stavu, který známe skoro 35 let. (V roce 1985 bylo v Československu cílené vypalování zakázáno.)

Jistěže kontrolovaný oheň není vždycky špatně, třeba v Kalifornii nebo v Austrálii část viny za masivní požáry minulých let – médii samozřejmě připsaná klimatické změně – nese „ekologický“ vynález nechat klestí a uschlou trávu ladem. Něco jiného je ovšem zahrávat si s ohněm v kůrovcem zdecimovaných českých lesích. A z paragrafu novely, v němž čteme, že orgány ochrany přírody mohou kontrolovaně vypalovat v rámci „opatření k regulaci nepůvodního druhu nebo křížence“, ideologie vysloveně kouká. Naši environmentalisté nesnášejí smrk, považují ho za nepůvodní dřevinu.

Druhé pondělí požáru, kdy už se ho hasičům dařilo zatlačovat, jsme se od ředitele Bendy dověděli, že na velké většině shořelých ploch se nové stromky vysazovat nebudou, aby si příroda sama určila, čím se zahalí. Mluvčí parku Tomáš Salov hbitě připomněl, že většina shořelých stromů jsou (kádrově nevhodné) smrky.

Co na to všechno naše vláda? Anna Hubáčková vede ministerstvo životního prostředí sedm měsíců. Po dovolené v Rakousku se prý do Českého Švýcarska chystá na setkání se starosty. Termín je na začátku druhé poloviny srpna. Dokud prý není uhašeno, nebude se ministerstvo politikou, jakou razila správa parku, zabývat. Z rozhovoru s mluvčí ministerstva Beatou Berníkovou vyplývá, že myšlenka ředitele Bendu odvolat tam snad ještě ani nikoho nenapadla.

Kromě Bendy by si pozornost zasloužila ještě otázka, jestli se náhodou některé naše národní parky za přihlížení vlády nezpronevěřují svým původním cílům. České Švýcarsko například velmi stálo o titul druhé kategorie národních parků podle kritérií Světového svazu ochrany přírody. A tento Světový svaz ochrany přírody za primární cíl národních parků II. kategorie vedle ochrany „přirozené biodiverzity spolu s hlavními ekologickými strukturami a souvisejícími environmentálními procesy“ staví „vzdělání a rekreaci“.