Nejen covidem živ je člověk, takže snad můžeme obrátit pozornost k něčemu jinému, třeba směrem k včerejšímu odhalení sochy bílé třímetrové figurky na pražském Pohořelci. Postava, která se otevřeně hlásí ke stolní hře Člověče, nezlob se!, má v druhém (nebo v prvním?) plánu představovat habsburskou panovnici Marii Terezii.

Jako socha je to docela uměřená kreace, sice nelze jednoznačně usoudit, že se jedná právě o nějakou konkrétní osobu, ale to už se od soch a sochařů nutně nechce. Má to výhodu, že lze pak vydávat sochu za někoho jiného, nebo aspoň za princip či symbol, v tomto případě tedy asi vrtkavosti osudu a nejednoznačnosti dějinných výkladů.

Lze zajisté předpokládat, že dílo sochaře Jana Kováříka, které si objednala radnice Prahy 6 (známá kreativním zacházením se sochami) se nebude všem líbit – většině lidí to bude rozumně jedno. Čeští nacionalisté a pokrokáři z principu nemají rádi Habsburky a monarchii. Někteří navíc mají o Marii Terezii často zjednodušené představy, třeba jí vyčítají, že jsme kvůli ní ztratili Slezsko (ukradl jí je Prušák Fridrich II.), které přitom už dávno bylo poněmčené, takže jim nedochází, že Češi by byli v království v menšině…

Vzdělanějším vadí, že se v soukromí před pražskou korunovací (1743) vyjádřila o české svatováclavské koruně jako o „šaškovské čepici“, což ovšem mělo svůj důvod, neboť měla na Čechy (ne nutně na slovanské Čechy) pifku. Tím důvodem bylo ne právě loajální chování na začátku tzv. válek o rakouské dědictví. Tehdy se málem stal českým králem bavorský kurfiřt Karel Albrecht, jemuž holdovalo nemálo zástupců českých stavů, kteří se potom za pár let horlivě hlásili k císařovně. Představa o „falešných Češích“ pak zůstala trvale v rakouském povědomí a nutno říct, že ne úplně nezaslouženě.

Takže Marie Terezie to nemá v Čechách snadné, i když asi nelze předpokládat, že by si z toho něco v kapucínské kryptě dělala. Pomník neměla zatím v Čechách ani na Moravě, natož ve Slezsku jediný, na rozdíl od jejího syna Josefa II., jehož socha à la rokokový panáček se zachovala na řadě míst. Paradoxně ji tam umisťovali čeští Němci s díky za „germanizaci“, ale Češi si to vyložili, že je to pokrokový reformátor, tak mohl většinou zůstat.

Po Vídni nejmohutnější a nejhezčí (říkalo se, že je to vůbec nejhezčí pomník v monarchii) socha Marie Terezie stála v Bratislavě (Prešpurku) na dnešním Štúrově náměstí, ale ta také nepřežila rok 1918. Nejspíš i v tom mají prsty Češi, Slovákům, kterých v té době v Pressburgu moc nebylo, by nejspíš nevadila. S Čechy je holt vždycky problém.