Hra o evropskou dominanci přinesla Německu katastrofu

Prohraná válka, nevyhraný mír

Hra o evropskou dominanci přinesla Německu katastrofu
Prohraná válka, nevyhraný mír

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Civilní vláda v císařském Německu nenápadně skončila 13. července 1917, kdy odstoupil říšský kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg. Neučinil tak dobrovolně, byl k odstoupení donucen. Poslední civilní politik skutečně řídící německou vládu se stal nepohodlným pro generály Hindenburga a Ludendorffa, protože nesouhlasil s režimem totálního válečného hospodářství. Jeho následovník, neznámý ministr Georg Michaelis, už vojákům žádné vážné překážky nekladl. V dějinách Německa stojí u jeho jména jediná poznámka „první nešlechtic v kancléřském úřadě“, ale faktická moc se s jeho nástupem definitivně přestěhovala do generálního štábu. Na rozdíl od Bethmanna-Hollwega jej generálové ani nemuseli odposlouchávat, tak byl spolehlivý.

Bethmann-Hollweg stál u samého začátku války, když při poradě u císaře Viléma II. podpořil Rakousko-Uhersko při jeho trestné výpravě vůči Srbsku. To, do jakých rozměrů se původně banální balkánský konflikt rozrostl, jej však přimělo ke změně názorů. V konečné vítězství Centrálních mocností proti Spojencům nevěřil. Dlouhou dobu ale doufal v to, že cesta k míru povede přes mediaci amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, a velmi se snažil zabránit vstupu Ameriky do války. V tomto úsilí se kancléř nemohl spolehnout ani na členy vlastního kabinetu. Ještě v době, kdy USA zůstávaly neutrální, poslal jeho ministr zahraničí Arthur Zimmermann do Mexika telegram, ve kterém nabízel středoamerické zemi pomoc Německa s anexí Arizony, Nového Mexika a Texasu, pokud Mexiko zahájí vůči Američanům válečné operace. Nešťastný telegram dešifrovali Britové a předali jeho znění do Washingtonu. Když pak vyplaval na veřejnost, Zimmermann svoji chybu znásobil tím, že potvrdil novinářům jeho pravost. Pro Spojené státy, v nichž žilo několik milionů německých přistěhovalců a v nichž působily různé proněmecké spolky snažící se udržet velkou zemi v neutralitě, byla tato aféra morální fackou, po níž pověst berlínské vlády poklesla kamsi do hlubin.

Definitivní ranou pro německo-americké vztahy bylo vyhlášení neomezené ponorkové války na jaře 1917, které Bethmann-Hollweg považoval za naprostou katastrofu. Věděl, že při útocích na cizí lodi v Atlantiku nevyhnutelně zahynou američtí občané – jiný způsob dopravy přes oceán tehdy neexistoval a osobní vazby mezi Amerikou a Británií byly těsné. Věděl také, že na rostoucí počet mrtvých zareaguje americká veřejnost požadavkem vyhlášení války. Když se však v úzkém kruhu německé elity hlasovalo o tom, zda ponorky vypustit na oceán a dát jim volnou ruku, kancléř toto hlasování prohrál. „Finis Germaniae,“ komentoval výsledek hlasování Bethmann-Hollweg. Amerika vstoupila do války v dubnu 1917 a její průmyslová i početní převaha způsobila, že situace na západní frontě se začala vyvíjet k neprospěchu Německa.

V letech první světové války (1914 až 1918) bylo povoláno do zbraně víc než 60 milionů mužů. - Foto: Profimedia.cz

Němci byli do svého rozhodnutí zahájit neomezenou ponorkovou válku dotlačeni okolnostmi. Jako evropská kontinentální mocnost bylo Německo velmi silné, mělo mladou populaci, a bylo tedy schopno mobilizovat značné množství branců. Po několik let dokázalo na dvou pozemních frontách odrážet spojené armády britské říše, Francie a Ruska. Britská námořní moc však Němce odřízla od světového obchodu, což se brzy začalo projevovat katastrofálním nedostatkem strategických materiálů.

Německo mělo také svoji válečnou flotilu (Hochseeflotte), jejíž modernizace v předválečných letech vzbudila v Londýně značné znepokojení. Po naprostou většinu první světové války však německé lodi odpočívaly ve svém hlavním přístavu, Wilhelmshavenu, a několika přístavech menších. K jedinému velkému střetu mezi Němci a Brity došlo na jaře 1916 nedaleko pobřeží Jutského poloostrova. Bitva skončila v podstatě nerozhodně, i když vítězství si nárokovaly obě strany. Ve vlnách Severního moře našlo hrob téměř devět tisíc námořníků z obou stran. Strategickou situaci však bitva u Jutska nezměnila, Německo zůstávalo od zbytku světa odříznuto britskou námořní blokádou.

Neomezená ponorková válka

V této situaci se německému vrchnímu velení zdála neomezená ponorková válka jako možná cesta k prolomení blokády a k vítězství. Sonar dosud neexistoval a ponorky pod hladinou byly téměř neodhalitelné. Nevypočitatelná smrt přicházející uprostřed oceánů vyvolávala v posádkách zásobovacích lodí hrůzu. Velká Británie nebyla soběstačná ani surovinově, ani zemědělsky. Účinné podvázání námořních obchodních cest ponorkami by ji časem vyhladovělo a přinutilo žádat o mír. Podstatná otázka této hry s velmi vysokými sázkami zněla: dostanou německé ponorky Brity na kolena dříve, než stihne USA mobilizovat a vycvičit svoje muže a přepravit je ve větším počtu do Evropy? Nakonec se ukázalo, že odpověď zní Ne. Británie pod náporem ponorek sice zakolísala – v jednu chvíli dokázali Němci potápět až čtvrtinu všech lodí nepřítele –, ale systém konvojů dokázal nakonec udržet ztráty na přijatelné, i když vysoké úrovni. A spojenečtí velitelé se časem naučili způsobům, jak německým ponorkám ztěžovat život – například použitím pozorovacích letadel, která konvoje doprovázela a která dokázala odhalit ponorky pohybující se na hladině i z velké vzdálenosti. Koncem roku 1917 již Němci ztráceli pět až deset ponorek měsíčně a měli problém je nahrazovat novými. A rok 1918 byl ještě horší. Nedostatek materiálů byl jedním důvodem, nedostatek kvalifikovaných posádek druhým. Vycvičit kvalitního kapitána nějakou dobu trvá a tolik času zle tísněné Německo nemělo.

Poslední rok války už císaři a jeho generálům docházelo všechno: muži, suroviny, jídlo i morálka. Země byla fakticky pod kontrolou armády, pro systém vedený Ludendorffem a spol. se vžil pojem válečný socialismus, ale ani totální nasazení všech zdrojů pro válečné úsilí nedokázalo kompenzovat skutečnost, že císařství stálo proti třem silným mocnostem, z nichž jedna, USA, byla dosud čerstvá a neutrpěla téměř žádné ztráty. Nový britský vynález – tanky – se ukázal být účinným při prolamování linií zákopů chráněných kulomety. Zátarasy z ostnatého drátu, na kterých v minulých letech vykrvácely statisíce mužů, nepředstavovaly pro tanky zásadní překážku a protitanková opatření se teprve rozvíjela. Účinek těchto pomalu se valících ocelových monster na morálku obránců byl snad horší než jejich zbraně. Němci časem zkonstruovali i několik svých tanků, ale technologická převaha byla jednoznačně na straně Británie.

Německé vrchní velení vsadilo na jaře 1918 na poslední vzepření sil, které vešlo do dějin pod jménem Ludendorffova ofenziva. Štáb vrhl proti Spojencům padesát divizí, které se uvolnily na východě po kolapsu ruské armády. Američanů v tu chvíli bylo na západní frontě ještě málo a vyčerpané spojenecké jednotky před německým náporem ustoupily. Německá strategie, založená na úderech speciálně cvičených Sturmtruppen, však nebyla dokonalá a nedokázala průběžně zásobovat rychle postupující čelní oddíly. (Chyba, kterou o generaci později v blitzkriegu Němci již nezopakovali.) Součástí německých problémů bylo i to, že krajina kolem fronty byla tak důkladně přeoraná čtyřmi roky dělostřelby, že bylo obtížné přes ni zřídit kapacitní zásobovací komunikace. Cokoli těžšího než člověk mělo tendenci se zabořit do bláta a pod povrchem země číhala nevybuchlá munice.

Když se v úzkém kruhu německé elity hlasovalo o tom, zda ponorky vypustit na oceán a dát jim volnou ruku, kancléř toto hlasování prohrál. „Finis Germaniae,“ komentoval výsledek hlasování. Amerika vstoupila do války v dubnu 1917 a její průmyslová i početní převaha způsobila, že situace na západní frontě se začala vyvíjet k neprospěchu Německa. - Foto: Profimedia.cz

V dubnu 1918 se německý postup, zejména kvůli nedostatku válečného materiálu, definitivně zastavil, aniž byly získány důležité strategické body jako Amiens a Arras, o vysněné Paříži nemluvě. Od té doby už se jen ustupovalo.

Ztráta poslední naděje

Neslavný konec Ludendorffovy ofenzivy znamenal, že Německo ztratilo poslední naději neprohrát. Vojáci na frontách i civilní obyvatelstvo v zázemí to dobře věděli. Němečtí spojenci, zejména Rakousko-Uhersko, na tom byli snad ještě hůř. Všude panoval hlad, ani frontové jednotky už neměly zajištěný přísun munice a potravin. Začaly se množit dezerce a vzpoury. Německé pozemní vojsko se před útoky nepřítele postupně stahovalo přes území Belgie a východní Francie. Západní fronta se blížila k říšským hranicím.

Tváří v tvář nevyhnutelné porážce své vlasti se admirálové Hipper a Scheer rozhodli pro čelní útok vůči britskému námořnictvu a 24. října 1918 vydali rozkaz, podle kterého se Hochseeflotte měla připravit k vyplutí do sebevražedného boje. Jeho realizace se však ukázala jako nemožná. Námořníci odmítli poslouchat rozkazy a začali vytvářet vlastní improvizované rady, které již nebraly v úvahu rozkazy z Berlína. Začátkem listopadu 1918 vyvěsily posádky válečných lodí v přístavu Kiel na stožáry svých plavidel rudé vlajky. Do města bylo povoláno vojsko, které začalo střílet do vzbouřených námořníků i do civilistů, kteří se přidali na jejich stranu. Vzpouru se však nepodařilo potlačit a plameny revoluce se začaly šířit: Wilhelmshaven, Mnichov, Kolín, Hamburk. Vrchní velení pochopilo, že situace je beznadějná, a vyslalo do Francie delegaci pověřenou vyjednat ukončení bojů.

Sedmého listopadu 1918 utekl do Rakouska bavorský král Ludvík III., který už si ve svém vlastním hlavním městě nebyl jist životem. O dva dny později abdikoval sám císař Vilém II. a odešel hledat azyl do neutrálního Nizozemska. V okamžiku podepsání příměří – 11. listopadu 1918 – už Německo nebylo císařstvím. Nevědělo však dosud, čím od této chvíle bude. Po prohrané válce připadalo v úvahu cokoli.

26. listopadu 2018